Rozhovor - Málokterá britská kytarovka se v posledních měsících těšila takové oblibě, jako oxfordští Foals. Provzdušněná hudba s uvolněnou basovou rytmikou do struktur infiltrovala math-rockové eskapády, elektronické efekty i smysl pro rockovou výbušnost. Rock for People tak měl ve Foals jednoho z nejlepších vyslanců současné rockové hudby, která už dávno netrpí dogmatem stylového purismu.
Ve frontmanovi Yannisu Philippakisovi se ukrývá citlivý hudebník s důmyslným přístupem k tvorbě i citlivý intelektuál, který ale dokáže také vlastní traumata zahodit stranou a jednoduše se odvázat.
Možná i to je jedním z důvodů, proč si hudební novináři Foals zamilovali. Veskrze jde také o přemýšlivé, trochu introvertní jedince. A Holy Fire jim nabízí přívětivou a poměrně hitovou hudební směs, jež se nespokojí s úplným vypnutím mozku. Naživo si Philippakis několikrát zaplaval v lidech, ale zmíněné atributy jinak skvělým vystoupením rezonovaly a odrážejí se i v následujícím rozhovoru.
Aktuálně.cz: Holy Fire je vaše první deska, se kterou jste se výrazněji prosadili i mimo Velkou Británii. Bylo to cílené?
Jimmy Smith: Myslím, že je to tím, že nezníme moc britsky, naštěstí. Náš zvuk je univerzální.
Yannis Philippakis: Nesnažíme se dělat hudbu pro nějaké konkrétní publikum. Děláme ji sami pro sebe a baví nás už samotná myšlenka, něco vytvářet. Je to krásné, vzrušující, tepe v tom energie. Bereme to spíš jako abstraktní věc, nestaráme se o to, kde bude úspěšná. Nemáme žádnou taktiku, jako bychom hráli lodní bitvu.
A.cz: Takže úspěch byla víceméně náhoda?
YP: Na desce jsme tvrdě pracovali, aby se jí dařilo. Myslím tím i lidi z labelu. To, že byla úspěšná, znamená, že nešlo úplně o náhodu. Ale pokud se bavíme o tom, jak skládáme, ten proces je od toho odříznutý.
A.cz: Přijde mi, že na Holy Fire je kontrast mezi vzdušnou hudbou a těžšími, emotivními texty. Může tohle fungovat naživo, když lidé spíš poslouchají, než aby vnímali určité sdělení? Daří se na koncertech emoce předat?
JS: Na každých deset lidí, kteří skáčou a křičí, připadá alespoň jeden, kdo se na texty soustředí. Každý večer je to pro nás nové.
YP: Úplně bych nesouhlasil. Nemyslím si, že texty jsou úplně temné, jako spíš mnohoznačné. Jenom nejsou nevyhnutelně veselé, žádní Shiny Happy People. Nicméně to neznamená, že by show nemohly být radostné nebo pojaté jako oslava.
A.cz: Najdeme v textech autobiografické prvky?
YP: Všechny jsou vlastně autobiografické. Netýkají se pokaždé nějakých konkrétních situací. Nestává se mi, že bych si sedl a začal psát o předchozím večeru nebo události, kterou jsem si prošel. Ale všechno vychází z mé hlavy, takže to je svým způsobem autobiografické.
A.cz: V rozhovoru pro Guardian jste se rozmluvil o vlastní životní situaci a posléze toho litoval. Napadlo mě proto, že by ji texty mohly reflektovat.
YP: Rozhodně z ní čerpají, ale netýkají se konkrétních míst nebo událostí, spíš z nich vytékají. Každý song krvácí sám do sebe a může se týkat rozdílných, kontrastních situací. Je to intuitivní záležitost, nikoliv racionální. Někteří textaři si prostě sednou, když jim ujede vlak, rozejde se s nimi přítelkyně a píší konkrétní skladby o těchto konkrétních věcech. Ale opravdu si nemyslím, že bych pracoval takhle.
A.cz: Když si dnes budeme hledat Foals na blozích nebo pročítat příspěvky v internetových fórech, vypadá to, že se z Yannise stává sexsymbol. Jak se s touto novou situací vyrovnáváte?
YP: (po několikavteřinovém hmm a dalších zvucích hlasitého přemýšlení s úsměvem pronáší) Myslím, že mi to lichotí.
A.cz: Rozhodně se zvětšil počet fanynek, které chtějí podpis třeba na ruce, nohy, prsa. Nebo snad ne?
JS: Upřímně, tohle se nám nestává až tak často. (smích)
YP: Rozhodně to není něco, co by zapadalo do mého každodenního života, nemusím na to pořád myslet. Dnes zůstáváme před koncerty mnohem víc v backstagi, venku by to mohlo být neúnosné. Ale osobní život mi to nenarušuje.
A.cz: Poslední dva videoklipy pro vás točil Nabil. To je režisér s velmi silnou imaginací a nahrával s „velkými" jmény jako Kanye West nebo Frank Ocean. Jak jste se k němu dostali?
YP: Viděli jsme některé jeho fotky a videa, líbily se nám, obzvlášť ty od Franka Oceana nebo Antony and the Johnsons. Sehnal jsem si na něj číslo a pak ho donekonečna otravoval. Poslal jsem mu naší hudbu, jemu se také líbila, a tak jsme se dali dohromady. Dokud jsme nepřijeli do Rumunska natáčet, vůbec jsme se neviděli - všechno jsme diskutovali po mailu nebo po telefonu - ale on je výborný. Je to vizionář.
A.cz: Kdybych někdy hypoteticky oslovoval filmaře jako Nabil, možná bych se trochu bál, aby jeho práce nepřebila samotný song. Neměli jste takový problém?
YP: Tohle jsou jen neurózy, které každý zná. Ale jsou mnohem horší věci, kterých bychom se měli bát. Pokud je video skvělé, pak je to pro skladbu dobře. Není to soutěž mezi jedním a druhým, ale obojí by mělo vzájemně spolupracovat, splynout v jedno tělo. Obvykle bývá problém, že video není dost dobré.
A.cz: Videoklipu ke skladbě Late Night se to určitě netýká. Střídají se v něm scény porodu, sexu a smrti, každá v jiném hotelovém pokoji. Ruský nápis na budově říká, že to je hotel života. To není úplně hezký pohled na věc.
YP: Vymysleli jsme ho dohromady s Nabilem. Je zajímavé prozkoumávat tyto temnější pohledy na to, co znamená být člověkem. Myslím, že to také sedí k samotné skladbě - je temná, věnuje se smrti, pomíjivosti, vině a podobnému druhu emocí. Video mělo být od počátku temné. Když děláte videoklip, vymyslíte si koncept a pak ho zpracujete. Není to, že by se v každém našem videoklipu odrážel náš pohled na život.
A.cz: Ve starších klipech jako je Inhaler se zase docela hodně tančí. Co očekáváte od svého publika. Jste radši, když tančí nebo poslouchá?
JS: Obojí, můžou si dělat, co chtějí.
YP: Můžou si u toho vařit snídani, pohřbívat svou babičku, dívat se na tancující striptérky, hrát tetris… Můžou si dělat absolutně, cokoliv chtějí. Urazilo by mě, kdyby se to používalo na nějakém fašistickém shromáždění, ale jinak vůbec.
