Recenze: Proč se vyplatí jet i příště na Colours of Ostrava

Andrea Šafářová
22. 7. 2014 17:46
Kdo zazářil a kdo zklamal na letošních Colours of Ostrava? A co mohlo nejvíc naštvat návštěvníka festivalu? Přečtěte si ohlédnutí za třináctým ročníkem akce.
Do Ostravy míří Robert Plant i Chet Faker.
Do Ostravy míří Robert Plant i Chet Faker. | Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Potřinácté a znovu obstojně. Multižánrový festival Colours of Ostrava jako tradičně vyrukoval s ukázkovým programem stabilizovaným vytříbeností i smyslem pro historii.

Robert Plant se svou kapelou The Sensational Space Shifters naplnil slzné kanálky nejen „zeppelinovkami“ všem napříč generacemi. Elektronický dánský „tandem“ Trentemøller a MØ s americkou odpovědí Darkside nakopali pozadí. Elektro-soulový Chet Faker pobláznil svým charizmatem. John Butler Trio si osvojil publikum jako loutku. Headlineři The National a MGMT zato šoupali nohama.

Černé mraky nad Stodolní

Jako organizátor festivalu se potýkáte zřejmě se dvěma základními podobami nejistoty – tou vyvolanou proměňujícím se počasím a dochvilností interpretů. Nad tím vším se však vznáší šedý mrak zodpovědnosti za zdraví návštěvníků . Organizátoři Colours of Ostrava si vytáhli černého Petra ještě před vypuknutím masové hudební akce, jíž se dostalo přemíry publicity, s níž nejspíš nepočítali.

Zprávy o zdravotním stavu zpěváka Michala Hrůzy plnily a plní titulní strany médií bez ohledu na jejich tematické zaměření. Klenoty programu Robert Plant a spol. tak museli vyčkat, až černé mraky negativních zpráv ustoupí červencovému slunci.

Pravdou je, že se definitivně (alespoň na nějakou dobu) rozpustily až s příchodem fantastů The Asteroids Galaxy Tour druhý festivalový den.

Ten první, zkrácený, co do vzrušení za ostatními trochu zaostával, přestože nabídl několik jmen hodných minimálně pozornosti.

Nepochopení psychedelici MGMT

Jistě mezi ně patřili MGMT, dvojice psychedelických popařů z Connecticutu. Jejich pevné jádro příznivců u nás se však ukázalo jako daleko menší, než se mohlo zdát. Klíčem k odhalení demagogických interpretací popularity dua bylo všeobecné pobrukování ústřední melodie jejich dosud nepřekonaného debutu Oracular Spectacular. Ta se hypnoticky táhla ze stanového městečka až před hlavní pódium jako včelí roj – píseň Kids hraničí s otravností, za což nemůžou autoři, ale zástup dýdžejů a nadšenců komponujících covery. Vlažné publikum usvědčilo všechny zrádce proklamující lásku k MGMT s povědomím pouze o zmíněném hitu. Je jich vskutku dostatek.

Přitom kytarista a zpěvák Andrew VanWyngarden a klávesista Ben Goldwasser v minulosti složili množství neotřele fabulovaných skladeb nekřičících na první dobrou. Z debutu je to třeba emočně vypjatá Of Moons, Birds & Monsters, uvádějící doprovodnou projekcí s opeřencem plachtícím vesmírem do stavu beztíže. Pozadí rovněž nenakopnou singly Introspection a Alien Days a vůbec kompletní eponymní deska.

Jejím nejvýstižnějším přízviskem je adjektivum „divná“. Po nějakém ústředním motivu ani památky, singlovou kompoziční kázeň v podobě sloka-refrén-sloka aby pohledal. Zařazením pouhých dvou skladeb prokázali Američané své show i už tak „meditujícímu“ publiku službu. Viděno a slyšeno MGMT – odškrtnuto. Nic víc, nic míň.

A podobný zážitek, i když s ohledem na potenciál coby neznámá kapela překvapit, zanechali spříznění Američané Kuroma. Vliv MGMT, v jejichž koncertním tělesu tři členové Kuromy působí, nelze přeslechnout. V jejich zvuku se mísí vzdušnost The Drums i zasněnost shoegazeových těles minulého století.

Důstojným uvedením hlavní scény v chod byl sedmnáctičlenný francouzský kolos jménem Les Tambours du Bronx. Parta bubeníků z průmyslové čtvrti Nevers, jejichž společným jmenovatelem jsou anarchisticky posprejované plechové sudy, evokovala bubenicko-technickým synchronem prokládaným mohutnými tribálními pokřiky semknuté společenství trpaslíků z Pána prstenů.

Elektroničtí titáni zamíchali barvami

Páteční den na hlavní stagei se nesl, nehledě na přetrvávající teplotní tropy, ve sluníčkovém duchu.

Éterická – chtělo by se napsat – zlatovláska Mette Lindberg se svou sladce synthpopovou kapelou The Asteroids Galaxy Tour napomohla odchodu posledních známek sebekontroly, aby se posluchač mohl, ničím nerušen, topit v nasamplovaných zvucích pořízených snad ve vodníkově kuchyni.

Dánská princezna je ta tam – příznivci jejího barbie vzezření i hlasového vybavení odkazujícího na Goldfrapp si nyní musí zvyknout na „bad girl“ Mette, jejíž třpytivou minulou éru připomíná už jen pozlacený mikrofon. Dle početného zastoupení a nadšení návštěvníků koncertu jim to evidentně problém dělat nebude. Uvidíme, zda se tato proměna odrazí i ve zvuku nové desky s naplánovaným vydáním na letošní září.

O vyzařování paprsků energie z pódia, na nějž napochodovalo brčálově zelené monstrum Monkey Business, starost rozhodně nebyla. I když bez úchylných kostýmů by jejich vystoupení napevno zabředlo v průměru – notoričtí showmeni působili na své poměry trochu unaveně a nezvykle prořídlé publikum tento stav posvětilo.

To Islanďanka Emilíana Torrini a francouzská zpěvačka ZAZ získaly davy do svého područí, jejich zvukové vábničky však byly diametrálně odlišné. Zatímco cudná Emilíana se po pozdravu přeloženém skrze Google Translator „po björkovsku“ zapíjela do kůže velmi pozvolna vinou hutného, organického elektropopu, Evropanka ZAZ vběhla na pódium jako malé dítě směřující naproti svému rodiči. Ostrava jí od vystoupení na festivalu před dvěma lety evidentně přirostla k srdci a její publikum zase neskrývalo nadšení, že je zpět. Důvěrný vztah potlačil jakýkoliv stud, a to tak, že se popová šansoniérka nezdráhala svým příznivcům povědět několik souvětí v češtině.

Druhý festivalový večer předpověděl, že letošním ostravským barvám bude přes pestrost žánrů v čele se zvukově duhovou world music kralovat černá. Černá jako elektronika – temná ve jménu Trentemøllera, drzá s „držkou“ MØ. Oba interpreti z Dánska si rozumí v jedné věci – šokovat publikum, co to jde.

V případě Trentemøllera velkolepými darkpopovými symfoniemi, pečlivým výběrem sekundujících spoluhráčů a monumentálními pirátskými lampiony, MØ na to jde megalomanskými gesty skvěle nahrávajícími frackovitým textům. Přes několikerý stage diving, střídání pozic včetně polohy na lopatkách, zuřivé točení copem na temeni a ustavičný hype jejím pištivě ostrým hlasem však předním dirigentem davů zůstal zpěvaččin mužský krajan.
Zvuková syntetika ale neřekla své poslední slovo.

Největší překvapení přišlo předčasně

Sobotní mrazivé elektro vibrace Cheta Fakera a Darkside iniciovaly předčasné vyvrcholení Colours, ba je lze označit za naprostou špici festivalu.

A to byl melbournský vousatý hipster v konkurenci legend považován tak trochu za outsidera. Autor letošního excelentního debutu Built on Glass nakráčel na pódium jako kluk odvedle. Publikum ho ale uctilo jako boha. Po každé skladbě mocně aplaudovalo a v refrénech sborově podpíralo jeho medový, sakra charizmatický baryton. Jeho flegmatická osobnost oplývající nevšedním klidem by si omotala i anakondu.

Rovněž i ambientní momenty rychle střídané soulovými vyhrávkami na klávesy, mířící střízlivostí refrénů do popu. Nelze rozsoudit obě pasáže z hlediska zvukové zábavnosti – temné beaty jako z pod pokličky se zahlodávaly se stejnou intenzitou jako srdceryvné balady podávané velmi procítěně. Post-dubstepová skladba Talk Is Cheap jako ze skříně Jamese Blakea minimalizovaná na pouhý klavírní part rozproudila v těle blaho, jež hřálo ještě po hodině u Ólafura Arnaldse.

Ten emoce ještě více rozdráždil. Se svým šestičlenným doprovodem – čtyřmi hráči na smyčce, obsluhou sampleru a zpěváka se zvonivou hlasovou výbavou upomínající na Active Child vyzval posluchače při uzavřené scéně v Gongu na cestu po opuštěných pláních rodného Islandu, kde se mírné violy dělí o slovo s temnými beaty. Klavírista připomněl narozeniny krajanky Björk, zvukově se však obrací spíše k prorokům severského post-rocku Sigur Rós.

Robert Plant přijel do Ostravy jako múza mladé generace a soudobá ikona té starší. Jako spojka všeho dobrého, co hudební svět porodil.

Mozek Led Zeppelin za čtyřiatřicet let od rozpadu klíčového hybatele rockové scény zešedivěl, ale není radno ho zaměňovat s pohaslou hvězdou, jíž už nezbývá nic jiného než se ohlížet přes rameno. Do Ostravy přijel s kapelou The Sensational Space Shifters, jíž rovněž nechybí persony – Juldeh Camara, brilantní hráč na jednostrunné housle riti, silná rytmika v rukou baskytaristy Billyho Fullera a bubeníka Davea Smithe, kytarová dvojice Skin Tyson a Justin Adams a bývalý klávesista Massive Attack John Baggot. Obsazení stvořené jak pro vyžadované „zeppelinovky“ (mj. Black Dog nebo Communication Breakdown), tak tradiční africké rytmy.

Anebo od každého trochu. Sehrané těleso pojalo ostravský koncert jako prostor pro exhibici, kdy repertoáry obou kapel nechávalo vybublat v gejzír euforie. Ta se proudově valila z pódia a zpět a snad všechny návštěvníky festivalu strhla svou intenzitou. To vše za prudkého souboje emocí, jež mnohdy vygradovaly v pláč. Už jen pohled na mentora rocku v rezavě červeno-hnědém plátěném úboru vzal za své.

Kytarovou tečku třetího festivalového dne pak důstojně obstarala ostrovní alternativní rocková formace Bastille. Tento „účinný lék na unavený indie pop“, jak uváděl festivalový průvodce, však na autorku článku nezabral. Nenabídl nic než „juchavost“, jež byla nejpravděpodobnějším původcem hustého davu po pódiem.

Spolu se zvědavostí návštěvníků odebírajících se z darkdanceové party s Darkside. Dvojice z USA posílá svou živelnou a zčásti živou elektronikou vzkaz vášnivým konzumentům svítivého jablka na laptopu. Industriální beaty pulsující v tanečním rytmu rozběsnily krátce před půlnocí všechny, co zmohly vysoké teploty v průběhu dne. Ke zjednání udržitelného chaosu postačila kytara, lezavé pady a dvě černé siluety před bílým světlem, jež bravurnímu páru opsalo kolem hlav všeříkající svatozář.

Od buskera k meditujícím rockerům a zase zpět

V neděli se v rodinách vyznávajících konzervativní hodnoty drží svátek nicnedělání. Tak to vypadalo i na alternativně laděném festivalu. Teploměry explodovaly vinou teplotních maxim, a tak najít neobsazený stín byl trochu oříšek. Bluegrassové John Butler Trio se tedy v prvních minutách obracelo na nevelkou skupinu nadšenců před pódiem.

A v těch posledních si dle živočišnosti mohutného davu počínalo jako živoucí legenda.

Kudrnatý, vousatý „čert“ John Butler je totiž přesně ten typ muzikanta, jenž budí dojem pouličního hráče se schopností získat obecenstvo tady a teď. Ostatně jeho kořeny sahají do doby, kdy buskingem v západoaustralském městě Fremantl postupně získával jistotu ve hraní.

Po skoro až bigbítovém úvodu se omlouvá, že mluví tiše, a k rozpačitému českému poděkování „děkuji, diky“ cudně vzápětí dodá, že ho mrzí neznalost výslovnosti. Butler o několik minut později zase mezi písněmi opakovaně křičí „i can do it!“ a naváže snad desetiminutovou tklivou one-man show na akustiku zašpiněnou občasným zelektrizováním zvuku, při níž se pohledy stočí na šustící dlouhé nehty. Načež zpěvák vytáhne pilník a s pohotovostí sobě vlastní okomentuje akt slovy, že se jedná o jeho oblíbenou část koncertu, při níž se cítí jako macho. Rozdání oblečení z turné po vystoupení už nikoho nešokovalo.

Po našlapaném výkonu John Butler Tria se jedna z nejzajímavějších současných alternativně rockových kapel The National mohla jevit jako zklamání. Její tvorba stojí na melancholických melodiích i textech dostávajících do kýžené ponuré atmosféry až se sugestivním vokálem skladatele Matta Berningera. Jeho skvostná barva ale zůstala na pódiu kvůli nízké hlasitosti. Do atmosféry singlů se dostávalo obtížně a nepomohla tomu ani odtažitá kapela.

Jasně, od introvertního třiačtyřicetiletého frontmana zprostředkovávajícího skepsí nasáklé příběhy by přemety nikdo nečekal. Jeho proplouvání publikem daleko od pódia na emoční biják Terrible Love proto uvedlo do varu a zajistilo pětici z Ohia, že se o jejím účinkování na Colours of Ostrava bude mluvit v dobrém.

Festivalové finále se čtyřiadvacetiletým Johnem Newmanem pak odkázalo na loňské zakončení v režii Jamieho Culluma. Zvesela, s energickými písněmi a nezbytným showmanstvím – rozloučení na autorčinův vkus až přespříliš strojené, ale vlastně proč ne.

Kdo si počká, ten se možná dočká

Dramaturgicky se festival Colours of Ostrava každoročně nepochybně sune dopředu. Stejně tak roste obliba v jeho šalamounsky nakombinovaném line-upu. Za posledních pět let narostl zájem o tuto akci o více než sedm tisíc návštěvníků. Proto zůstává rozum stát nad fatálními organizačními mezerami.

Naplánovat si cestu na Colours tak, aby vám po nezbytném upevnění stanu a získání pásky do areálu zbyly ještě příjemné čtyři hodiny na pozvolnou aklimatizaci, zní jako skvělý nápad. Nemyslíte? Určitě, pokud jste si v předstihu sestrojili plán bé. Tím nejrozumnějším se rozumí rezervace přístřeší mimo stanové městečko.

Pak byste měli čas třeba i na nějakou teplou večeři a nesnědli a nevypili veškeré zteplalé zásoby nastřádané na celý čtyřdenní hudební maraton. Jak úlevné se zdálo osvícení organizátorů, když se rozhodli urychlit odbavení návštěvníků nekontrolováním elektronických vstupenek do stanového městečka čtečkou. Další hodina úmorného čekání na Godota, jenž přišel v podobě pouhých šesti pracovníků na několikasetmetrového vypaseného „hada“ lidí před bránou do stanového městečka, se nesla ve znamení rezignace na všechno.

A když se pak člověk v době ranní hygienické špičky ještě více než hodinu prohřál ve frontě na sprchu, opakovaný organizátorský kanadský žertík rozpálil doběla. Ve srovnání s podobně oblíbenou slovenskou Pohodou i třeba tuzemským festivalem Rock for People mají dobře dotované Colours co dohánět.

Suma sumárum, letošní Colours of Ostrava nepřipravily návštěvníkům o nic chudší zážitek, než tomu bylo v loňském roce. Pokud z disponibilního kapitálu příště ukrojí o něco více na organizační záležitosti, má ambice zařadit se po bok nejoblíbenějších festivalů ve střední Evropě. Hudební vkus i zázemí na to rozhodně má.

 

Právě se děje

Další zprávy