Recenze - Nechuť k politice a neochota se jí ušpinit je pro české umění příznačná. Ti autoři, kteří se odhodlali angažovat, bývají na druhou stranu přehlíženi, jako by nedělali to „pravé" umění.
I v rámci dokumentární tvorby se na předchozích ročnících jihlavského festivalu o politice bylo možno dozvědět převážně ze zahraničních děl. Loni jsme si mohli klást při sledování rumunských či ruských dokumentů otázky, jak je možná taková otevřenost zpovídaných politiků, podnikatelů a mafiánů - což v tamní realitě bývají prostupné škatulky.
Arogance i sebevědomí, s jakým se dotyční de facto chlubili kdejakou levárnou, jako kdyby šlo o legální aktivity, nebo snad dokonce frajeřinu, brala dech. Člověka napadalo, jak by se asi chovali naši politici či podnikatelé podezřelí z machinací? Faktem ovšem je, že u nás se jich nikdo ani nepokusil zeptat.
Mladou krev z FAMU však začíná apolitičnost českého národa štvát a začínají se rodit snímky s politickými tématy. Letos se na festivalu objevila celá sekce Zoon politikon představující českou politiku očima českých dokumentaristů. Tři z nich se věnují i těm velkým až největším „zvířatům" - Petru Hájkovi, Vladimíru Špidlovi a Jiřímu Paroubkovi.
Trochu rezignovaně
Poměrně bezzubě ke svému portrétu prezidentova kancléře přistoupila Apolena Rychlíková ve filmu Hájek na zámku, Petr v podzámčí. Dílo je složené převážně z výpovědí samého Hájka a prokládané pro změnu psanými citacemi jeho slov; zaobírá se ovšem pouze jeho institucionální tváří a do „podzámčí" se moc nedostane. Toto slovo z názvu odkazuje k výpravě do podzemí Pražského hradu, do krytu pro papaláše z dob minulých, kterým je film rámován, nicméně jde o rámec poměrně chatrný.
Apolena Rychlíková sice nechtěla primárně zesměšňovat Hájka coby kontroverzní osobnost, jenže výsledný tvar působí až trochu rezignovaně. Petr Hájek se ostatně zvládá zesměšnit poměrně dobře sám, střih a další zbraně dokumentaristů jsou mu drobným pomocníkem. Je ovšem otázkou, čím snímek přispívá k obrazu, jaký už známe víc než dobře z médií. Zrovna u takto kontroverzního člověka známého spoustou bonmotů takřka za hranicí příčetnosti by spíš mě zajímalo, zda opravdu věří tomu, o čem hovoří, či je lokajem nebo dobrým stratégem.
Chápu, že takovému muži není jednoduché se dostat na kobylku, každopádně je škoda, že při sledování filmu, který pro něj nevyznívá nikterak lichotivě, jsem se místy nemohl rozhodnout, jaký je pohled dokumentaristky, která málokdy tlačí zpovídaného kancléře do míst, kde by se musel s něčím konfrontovat. Po většinu snímku tak sledujeme jeho „kázání". nicméně výroky o tom, že česká pravice je vlastně v undergroundu a že menšiny manifestací svých práv ohrožují většinu (čti: bílého křesťana), stojí za to.
Slušný běžec
Vladimír Špidla: Běžec na svém místě ukazuje zcela odlišný vztah mezi dokumentaristou a předmětem jeho zájmu. Režisér Viktor Portel, kterého už jsem tu chválil za krátký film Kaiser Kanner Dirigent, si záměrně vybral politika, kterému věří a s kterým může navázat důvěrnější kontakt.
Animované pasáže představují obrazem ve zkratce českou politickou scénu formou závodu na dlouhé trati. A zatímco běžci Zeman, Klaus, Šlouf, Paroubek, Gross a další hrají mocenskou strkanou či rovnou vybíjenou, Špidlu můžeme pozorovat jako opravdového běžce-poctivce. Věřím, že bez ohledu na politické přesvědčení diváka vyvstává portrét slušného člověka, který své kvality nikdy neuměl moc prodat a nevěděl si rady s médii.
Ať už s názory dotyčných souhlasíme či nikoli, podstatné právě dnes je, že lidé jako Špidla jsou o svém počínání skutečně přesvědčeni. Z debat s voliči na Václaváku či po vesnicích vysvítá Špidlova trpělivost, schopnost vyrazit mezi lidi nikoli jen v rámci mítinku.
Především je sympatická ochota otevřeně mluvit o chybách vlastní strany či jejích členů, nedělat z ní soubor spasitelů národa. Bývalý premiér a eurokomisař se nezdráhá hovořit ani o svých slabinách. Hlavní hodnota snímku je - alespoň pro mě - v tom, že ukazuje slušnost a pracovitost jakožto vlastnosti, které nejsou synonymem blbosti.
Rodinný i falešný
Mimo rámec portrétu vykročil další student FAMU Jan Látal filmem Paroubkové, který soutěží v sekci Česká radost. Klíčovou ideou bylo vytisknout si prvních 40 fotek Paroubka, které na něj vyplivl internetový vyhledávač. S těmi pak obcházel lidi a ptal se, který z Paroubků je tím jejich; jim nejbližším.
Film není ani tak o tomto politikovi jako o vytváření a moci mediálních obrazů. Látal se vydává mezi free technaře, do redakce bulváru i Lidových novin; za náhodnými chodci, filosofem Václavem Bělohradským, ale i za Paroubkem a nechává je okomentovat své „fotoalbum".
Mládež hovoří o "vyžraném praseti", náhodní cizinci, kteří neví, o koho jde, o „rodinném typu" i o „falešném člověku" - a Bělohradský mnohem obecněji o mediální konstrukci Paroubkova obrazu a o tom, že nenávist či jiný vztah k němu vypovídá především o dotyčných lidech, kteří do démonizované postavy projektují vlastní strach či hněv. Při konkrétním dotazu obvykle mladí nevědí, proč je osoba Paroubka irituje.
Jak říká Bělohradský: jde do značné míry o vykonstruovaného nepřítele, který pro mladé zastupuje establishment ve své nejarogantnější podobě a pro politické protivníky terč, do kterého je poměrně snadné se trefovat. Přičemž ony zásahy těží hlavně z jeho vizáže a rétoriky, neboť politickými cíli se jistě Paroubek nikterak výrazně nevymyká požadavkům jiných socialistů.
Látal se dovede trefně ptát, i za pomoci vtipného střihu konfrontuje jednotlivé názory a osobnosti i „osobnosti". Vedle Paroubka a Bělohradského tak vystupuje „pán, který hodil první vajíčko" i zakladatel stránek antiparoubek.cz. Nepřímo se film vyjadřuje i k problému médií, která vesměs politicky táhnou za stejný konec provazu. Ostatně fotografové z bulváru i Úřadu vlády popisují, jak je snadné vytvořit negativní mediální obraz kohokoli.
Díky festivalu i za to, že pozval představitele dokumentu na společnou diskuzi. Dotyční se mohli střetnout i bez filmového střihu a diváci měli možnost naživo vidět, nakolik Paroubek přispívá k negativnímu obrazu sebe sama a nakolik je schopen věcné diskuze. Docela se držel, ale přiznat jakékoli pochybení je pro něj zjevně obtížné i mimo politické kolbiště.
Čtěte také:
Nadcházející jihlavský festival nechal zmizet Prior
Jihlava není festival, kam se jezdí ukázat zlatá mládež
Vyspala by ses s Arabem, zeptá se jihlavský festival
Speciál k letošnímu jihlavskému festivalu najdete zde
