Praha - V salónku luxusního pražského francouzského hotelu působí režisér Jean-Francois Richet trochu nepatřičně. S několikadenním strništěm, rozčepýřenými vlasy, obyčejnou mikinou a nekompromisními levicovými názory sám musí cítit, že do světa luxusu vlastně příliš nepatří.
Novinářů, kteří k němu chodí ve štafetě, se vždy nejdřív zeptá, zda viděli oba díly jeho filmu Veřejný nepřítel č. 1, kvůli němuž poskytuje interview. Pokud ne a chtějí z něj jen tahat zábavné historky, znechuceně je vyhodí.
Nejdražší francouzský snímek všech dob, jenž nyní ve své domovině válcuje pokladny kin a dělá si zálusk na nominaci na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film, režisér nechápe jako čirou zábavu, ale - společně se svými producenty - jako politické gesto odporu proti establishmentu.
Na tiskovce jste mluvili jen obecně o vztahu veřejnosti k osobě Jacquese Mesrina. Jaký je váš osobní postoj k této osobě? Měl jste nějaký zvláštní důvod film natočit?
Já pocházím z defavorizované čtvrti, kde byl Mesrine jakousi ikonou. A mě zajímal člověk skrývající se za touto ikonou. V mém okolí je Mesrine nesmírně populární.
I z filmu lze něco usuzovat podle toho, jak je tu Mesrine prezentován. Například plakát k druhému dílu připomíná Umučení Krista - což by napovídalo, že svého hrdinu chápete jako mučedníka.
Veřejný nepřítel č. 1
Jacques Mesrine (1936-1979) - francouzský zločinec, který za svůj život vyloupil okolo stovky bank a několikrát se mu podařilo utéct z vězení. Ve svých smyšlených memoárech Instinkt smrti se přiznal k více než 40 vraždám. Vzhledem k tomu, že rád dával prohlášení do médií a tvrdil, že bojuje proti státu a okrádá jen bohaté lidi, se pro část Francouzů stal lidovým hrdinou. Francouzská vláda ho vyhlásila za veřejného nepřítele č. 1 a policisté ho nakonec popravili přímo na ulici, když jel v autě. První část filmu životopisného filmu vstoupí do českých kin 11. prosince, druhá část v lednu 2009.
My jsme si toho všimli až poté, co byl plakát vyroben, že je podobný Gibsonovu filmu. Mesrina sice zabil francouzský stát, ale to z něj mučedníka nedělá. On opravdu zemřel v té pozici, v jaké ho zabíráme ve filmu: měl sklopenou hlavu a z vousů a vlasů mu kapala krev.
Vzhledem k tomu, jak Mesrine sám často měnil svoje politické postoje mezi extrémní pravicí a levicí, by mě vcelku zajímalo, jak na film reagoval ve Francii pravicový a levicový tisk.
Měl jsem to štěstí, že ho pozitivně přijaly pravicové i levicové noviny. Přiznám se, že nevím úplně proč. Asi proto, že jsme k té osobě přistoupili „čestně" - že mu nepodsouváme něco, co neudělal, ale snažíme se „objektivně" prezentovat jeho život. (Richet gesty důsledně zdůrazňuje použití uvozovek s vědomím, že film nikdy nemůže být absolutně objektivní.)
Když jsem viděl za sebou první a druhý díl, přišel mi úvodní slabší - připomínal mi jen různé americké filmy, nejvíce asi od Martina Scorseseho, případně Bonnie a Clyde. Až druhý mi ukázal, v čem je příběh reálné osoby veliký, v čem je jeho epický rozměr. Nakolik byl záměr pojmout životopis Mesrina jako dějiny gangsterského žánru, které z toho zábavného filmu postupně přerostou v nějakou větší výpověď?
Je to přesně tak, jsem rád, že jste si toho všimnul. V první části se Mesrine hledá a vytváří ze sebe gangstera podle nějakých předchozích vzorů; až v druhém díle vybuchuje, staví se proti systému a nachází něco, za co vlastně bojuje a politizuje se.
Ve vaší filmografii se hodně objevuje arabská tematika, téma Alžíru a problém rasismu. Ostatně i scenáristé vašich předchozích filmů, Yazid Ait a Abdel Raouf Dafri, jsou původem Arabové a napsali pro vás příběhy odehrávající se na francouzských banlieu (předměstí). V Etat des lieux (Vnitřní město) a Ma-6T jsou točeny hodně dokumentárním stylem a vůči svým hrdinům neprojevovaly velkou empatii. Ale u Veřejného nepřítele č. 1 jste musel opustit ruční kameru, černobílý materiál a vůči hlavní postavě projevujete empatii. Jak sám vidíte tento vývoj od malých filmů ke svému poslednímu velkofilmu?
První dva filmy nepojednávaly o osobě, ale o skupině - byly to kolektivní portréty. A pokud máte ve filmu hodně postav, je pro diváky náročnější identifikace s nimi. Zatímco Veřejný nepřítel je kodifikací žánrového filmu a základním procesem takového typu díla je identifikace s hlavním hrdinou. Myslím si, že film má být především spektáklem, i když tam může být náročnější základ.
Váš druhý film Ma-6T je často označován ze komunistické revoluční dílo, jež přímo hlásá třídní násilí. Jak jste se s takovou pověstí, která je možná ve Francii docela běžná a přijatelná, dostal k natáčení filmu v Hollywoodu, baště kapitalismu?
Oni se na mě neobrátili, oslovil jsem je sám. Nabídl jsem jim scénář a vybral jsem si studio, které mi dalo největší svobodu.
Proč jste chtěl dělat právě remake filmu Johna Carpentera Útok na 13. okrsek? Co vás zaujalo na originálu, co jste chtěl udělat nově - a konečně, co vám pak studio změnilo?
Nemusel jsem měnit nic. Jinak moje trvalé téma je situace uzavření nebo uvěznění, a také to, když postavy musí něco dělat z důvodů přežití, a ne nějaké ideologie. U filmu Johna Carpentera byl nepřítelem někdo vnější, což je ostatně typické pro myšlení v 70. letech, zatímco dnes jsou si - podle mě - Američané nepřáteli sami sobě.
Čtěte více: FILMPUB: Speciál o Veřejném nepříteli č. 1: Upoutávky, fotogalerie, tržby, životopisná fakta
Všechny vaše filmy vyznívají velmi chlapsky, přímo machisticky. Ženy se v nich objevují jen ve vyhraněné opozici manželky a matky - a vedle toho děvky. Není tam pro ně žádná další role. Nakolik to vyplývá z vašich zkušeností z předměstí a nakolik to chápete jako problém?
Pokud jde o Mesrina, popisuji jen jeho život, ten člověk takový byl. Matka pro něj měla velký význam a několik děvek skutečně miloval. Nicméně ženou jeho života byla ta, s níž měl děti. V mém debutu vycházím z osobní zkušenosti práce v továrně, kde žádné ženy nepracovaly, takže jsem je tam ani nechtěl strkat. Druhý film je o bandách na předměstí, kde jsou ženy rozumnější a neshlukují se, aby terorizovaly své okolí.
Na rozdíl od Hollywoodu, kde si vždy nějakou dosadí do děje, aby přitáhli i ženské publikum, já se snažím vyprávět o sociální realitě a vydávat svědectví. Nekalkuluju s tím, jaké bude chodit publikum. Pokud v určité sociální realitě, o níž točím, ženy jsou, tak je tam dám. Ve mém třetím filmu De ´amour (O lásce) s Virginií Ledoyenovou je přece hlavní postavou žena.
Jaké filmy pro vás byly inspirativní, abyste se stal filmařem, a jaké filmy máte případně rád, aniž pro vás jsdou určující?
Deset dní které otřásly světem (October) Sergeje Michajloviče Ejzenštejna. Ejzejštejn je můj jednoznačně nejoblíbenější režisér.
Cítíte se dnes v současné francouzské kinematografii s někým spřízněný. Je někdo, kdo točí podobně a o podobných věcech jako vy?
Jacques Audiard a Gaspar Noé. Jinak asi nikdo jiný. (pozn. red. Od Audiarda u nás běžely filmy Čti mi ze rtů a Tlukot mého srdce se zastavil; od Noého v rámci festivalů Sám proti všem a v kinodistribuci snímek Zvrácený.)
Jak se díváte na to, že se francouzský film v poslední době snaží vyrovnat Hollywoodu? Tento trend nastolil Luc Besson a pod jeho produkčními křídly se k němu přidávají třeba i filmaři, kteří začínali točit ve velmi nezávislém duchu jako třeba Matthieu Kassovitz; jeho první film La Haine (Nenávist) bývá svou syrovostí přímo srovnáván s vaším filmem Ma-6T…
Francouzská kinematografie se ubírá mnoha cestami a nelze moc zobecňovat, co se v ní děje, protože tu pracuje hodně individualit. Nemám ani potřebný odstup, abych to mohl posoudit. Točím si své filmy.
Ptám se proto, že Veřejný nepřítel č. 1 je nesmírně nákladný film, takže se u něj předpokládalo, že musí být také komerčně úspěšný. Předpokládám, že musel být vyvíjen určitý nátlak na to, aby se líbil. Cítil jste nějakou změnu oproti natáčení svých dřívějších filmů, nebo vás spolupracovníci, respektive producenti, chránili, abyste si natočil to, co jste chtěl?
Rozpočet pro mě není důležitý. Prostě jsme jen potřebovali tuhle sumu, abychom to mohli natočit. Žádné vnější tlaky jsem nepociťoval. Pouze vnitřní tlak udělat dobrý film. Ale ať už máte obří nebo malý rozpočet, nikdy nemáte dost peněz na to, abyste natočili všechno, co chcete.
Co se vám tedy do filmu nedostalo?
(Rozzáří se mu oči) Rád bych udělal tři díly! Třeba ve Španělsku toho Mesrine tolik prožil, ale nevešlo se nám to do dvou filmů. On měl přitom tak bohatý život…
