Zajímají mě emoce, ne zápletka. Když píšu scénář, žiju dvojí život, říká polský filmař Wasilewski

Iva Přivřelová
26. 2. 2017 15:00
Objev karlovarského festivalu, šestatřicetiletý polský filmař Tomasz Wasilewski, se loni prosadil i na evropské filmové scéně. Za své drama o čtyřech nešťastně zamilovaných ženách Spojené státy lásky získal Stříbrného medvěda za scénář na Berlinale, koncem roku byl ve stejné kategorii nominován i na Evropskou filmovou cenu. Od čtvrtka se jeho průlomový film hraje i v českých kinech.
Tomasz Wasilewski
Tomasz Wasilewski | Foto: Artcam / Rafal Guz

Spojené státy lásky jsou váš třetí a nejúspěšnější film. Kolik jste už o něm musel dát rozhovorů?

Hodně. Nejbláznivější to bylo loni v Berlíně, kde měl film premiéru. Během dvou dnů jsem mluvil asi se stovkou novinářů, střídali se u mě od devíti ráno do tří odpoledne, na konci jsem si už nepamatoval, co jsem komu řekl.

Měl jste během toho celoročního cestování s filmem vůbec čas na práci?

Moc ne. Domů jsem se dostal většinou tak na týden. Propagování filmu je skvělé, ale taky vyčerpávající. Mohl bych takhle cestovat dva roky, ale pak co? Chci natočit další film. Filmy jsou moje práce, ne rozhovory o nich.

Jste schopný psát nový scénář během cest?

To jsem i dělal, ale na jeho dokončení už jsem potřeboval čas a soustředění. Jde opět o zimní film, natáčet chci proto koncem roku.

Jak vlastně začínáte psát?

Nikdy nepíšu synopse. Vymyslím si postavu a emoci. Pak o té postavě přemýšlím a představuju si, co se jí může stát. Začnu psát, často nevím, jak to dopadne. Každá scéna určuje, co se bude dít dál.

Jak moc vás při psaní ovlivňují externí události, když nevíte, kam scénář povede?

Ani moc ne. Nejsem ten typ, který každý den napíše tři stránky. Já na své postavy pořád myslím, třeba dva měsíce nic nenapíšu, ale pak si sednu a píšu čtyři dny v kuse, dvanáct hodin denně. Nejdůležitější je pro mě pochopit, co chci říct, musím rozumět svým postavám. Nebo ještě lépe, musím cítit to, co ony. Takže události z okolí mě tolik neovlivňují.

Když jsem se loni v zimě vrátil z Berlína, pronajal jsem si byt na severu Polska, kde nikdo nebyl, jen lesy a prázdné pláže. Strávil jsem tam pár týdnů jen se svým psem, s nikým jsem nemluvil. V tu dobu jsem žil se svými postavami a po nějaké době jsem se dostal do jejich kůže. Pak o nich můžu psát. Mé filmy nejsou zrovna lehké, takže když se emocionálně napojím na své hrdiny, procházím při tom i dost obtížnými chvílemi. Ale je to vzrušující proces.

Vaši kamarádi jsou zvyklí, že se takhle chováte?

Ano. Ale jiní lidi ne. Před pár lety jsem měl operaci páteře, jsem v pořádku, ale pořád chodím na rehabilitace. Jednou jsem tam šel poté, co jsem pár dní psal scénář, a nedokázal jsem se s tím doktorem bavit. Myslel si, že se mi něco stalo. Když se při psaní dostanu do takového stavu, jsem myslí prostě někde jinde. Je to jako dvojí život. Miluju to.

Žil jste i jako dítě v jiném světě?

Svým způsobem možná ano. Vždycky jsem měl velkou imaginaci a vytvářel jsem si spoustu věcí.

O čem bude váš nový film?

O emocionálním životě šedesátileté ženy. Mé matce je taky přes šedesát, ale s ní nemá ta postava jinak nic společného. Mé filmy nemají pravdivý příběh. Tedy jejich emoce jsou pravdivé, ale nejde o příběhy z mého života.

Je pravda, že si stránky scénáře rozkládáte na zem, abyste je mohl lépe editovat?

Ano, jak to víte? Musím scénář vidět a nejjednodušší mi připadá si ho vytisknout a rozložit na velkou podlahu. Pak můžu editovat. Dlouho přemýšlím, pak na podlaze ručně dopisuju, škrtám, přepisuju, přeskupuju scény. Další verzi dám zase na podlahu, tím mám přehled, co se s postavou děje a jak se vyvíjí. Tak vypadá můj styl práce.

Máte už pak podobu celého filmu v hlavě, nebo se během střihu ještě dost mění?

Samozřejmě se mění. Ale protože jsem scenárista i režisér, hodně scén už vidím předem, píšu přesně pro místa, která chci využít. Někdy i při psaní plánuju, jak bude vypadat určitý záběr. V mých scénářích najdete hodně detailů, nápověd, jak co točit nebo co mají postavy cítit, nejen co mají dělat. Často píšu o emocích.

Ve Spojených státech lásky je emocí víc, láska, bolest, hněv, smutek. Jaká z nich je podle vás nejdůležitější?

To asi nedokážu vybrat. Ani jeden můj film nemá moc velkou nebo komplikovanou zápletku. Zato emoce jsou v nich komplikované vždycky. Ty mě totiž zajímají víc. Všechny druhy emocí. Ve Spojených státech lásky jsem chtěl vyprávět o stejných pocitech, bolestné lásce a osamělosti, u různých žen. Proto jsem film nazval Spojené státy lásky. Když na konci o všech těch emocích přemýšlíte, můžete je sloučit a pojmenovat láska.

Spojené státy lásky se odehrávají v Polsku v roce 1990. Mají i nějaký politický význam?

Nepřemýšlel jsem z politického hlediska. Vždycky mi jde o emocionální stránku. Rok 1990 jsem si vybral, protože tehdy jsme najednou dostali svobodu, ale lidi nevěděli, co s ní, jak ji využít. V té době taky byly běžné rozdělené rodiny. Najednou se mohlo jezdit ven a z každé druhé polské rodiny odjel otec vydělávat do zahraničí. I u nás to tak bylo, můj otec v roce 1990 odjel na pár let za prací do USA. Když se ve filmu dívá jedna z žen na video se svým manželem, jde o původní video z té doby s mým otcem, které nahrál pro mě.

Na té vaší kazetě se po vzkazu od muže také objevilo porno?

Ne a moje mamka prosí, abyste to určitě do rozhovoru napsala. To porno na videu byl můj nápad.

Spojené státy lásky - trailer | Video: Artcam
 

Právě se děje

Další zprávy