Žánr pohádky, papírově stále označován za jedno z našich národních bohatství, představuje solidní platformu, skrze niž vstupují televizní režiséři poprvé do kin (Jiří Strach s Andělem páně nebo Vít Karas s Micimutrem). Takový je i případ Marty Ferencové, která se Řachandy zhostila po praxi ve slovenské televizi, ve které mimo jiné režírovala díly Profesionálů (2008) a Ordinace v růžové zahradě.
Ani tato „doporučení“ ale nedokážou připravit na děsivou zkušenost, jakou její Řachanda přináší.
Peklo s princeznou
Míra realizační nekompetence, s jakou byla Řachanda natočena, je mimo standardní měřítka. Dotýká se příběhu a jeho výstavby přes formální složku až k významové rovině a všudypřítomné morální zaostalosti. Řachanda je jedním z těch obávaných filmů, jejichž donebevolající nezpůsobilost si nejednou žádá skrytí tváře za dlaně a předstírání, že jsme na našem bezpečném místě.
Rekapitulování událostí ve filmu je rébus sám o sobě. Děj se má přibližně takto: Dvojice kamarádů Kuba (Vladimír Polívka) a Matěj (Aleš Bilík) jsou (nejspíš) obyvateli malého království a (pravděpodobně) pro obživu kradou jídlo. Co jsou zač, kde se tam vzali a jaká byla náplň jejich života, vyprávění nepochopitelně nesdělí.
Při své eskapádě jsou chyceni (patrně) alkoholickým královským vyslancem Theofilem (Bolek Polívka), zástupcem krále a královny, kteří jsou ve stopáži filmu k vidění přibližně na 15 vteřin. Vzápětí kamarádi utečou do vedlejšího království. Kuba okamžitě a z nějakého důvodu cíleně prozradí, že jsou lupiči, načež jsou zase na úprku před trestem nesnesitelné a sadistické (nikoli jen „zlobivé“) princezny. Ztratí se v Černém lese, kde žijí roztodivná stvoření a jejich éterická vládkyně (Vilma Cibulková) jim dá pod pohrůžkou smrti jeden vypečený úkol.
Další páteřní zápletkou je, že se královský lid po vypití lektvaru mění v "blábolící idioty", kteří se v humorných skečích šklebí a vřeští do kamery. Byla by chyba očekávat něco sofistikovanějšího.
Říše postrádající smysl
Pohádka, případně fantasy, je žánr, který z velké části stojí na vizi původního fikčního světa, do něhož vstupují známé vypravěčské vzorce. Neschopnost tento svět stvořit a dát mu alespoň základní zákonitosti je zásadním nedostatkem Řachandy.
První království je slohem situováno kamsi do 16. století, kdežto sousední dvůr vypadá jako ze století 18., ovšem s poddanými v kostýmech odněkud ze středověku. Říše lesních stvoření je vyobrazena jako harmonické místo, ale jen do chvíle, kdy se mimoděk dozvídáme, že se z ní nikdy žádný člověk nevrátil. Paní lesa později ještě utrousí cosi o tom, že tam kdysi zamordovali 12 loupežníků, čímž idylku spolehlivě, ehm, zabije. Z jakého důvodu se tento znepokojující motiv načal a nikdy nevyužil? Netušíme. Každopádně představa tří komických trpaslíků, kteří ubíjejí k smrti nebohé pocestné, činí filmovou projekci o něco snesitelnější.
Otázky o logice zobrazovaných výjevů se brzy hromadí. Proč král a královna tolerují princeznino sadistické chování? Dává své poddané zavraždit často? Nestává se tím její povinná náprava za kácení starých dubů poněkud zbytečná? Proč má nevinná babička kořenářka kolem domu odstrašující zvířecí lebky? A proč trpaslíci před dřevorubcem utíkají, když v jedné z pozdějších scén se kouzlem bez problémů přemisťují? Procvičují si své nohy, nebo scenáristé a dramaturg prokazují svou neschopnost?
Naprosto ideální volbou, jak dát rozmanitému pohádkovému světu řád, by bylo učinit hlavní postavou někoho se srozumitelnými povahovými vlastnostmi. Řachanda nabízí pravý opak – Matěj je prázdná nádoba bez charakteru a Kuba hloupý a často i vyloženě zlý oportunista.
Bez záchranné brzdy
Řachanda odmítá ikonografii našich tradičních fantasy stvoření (skřítci, vodník, víly…) a přejímá ji spíše ze západních ekvivalentů. Je přípustné inspirovat se ve světě, v tomto případě to ale zavání sprostým plagiátorstvím. Dryády jsou identické Na’vi z Avatara, jen modrou barvu jejich kůže nahradila zelená, troll je vzezřením zcela evidentně přebrán z prvního dílu Harryho Pottera a paní lesa dřevorubce straší stejnou magií, jako když Galadriel ukazovala Frodovi děsivou vizi v Pánovi prstenů: Společenstvu prstenů.
Trpaslíci se zbavili příznačných čepic a vousů, zato se jim obličeje zkřivily do nelidských grimas. Protetické masky zřejmě nikdy nebyly v českém filmu použity v takovém množství, v tomto podání ovšem herce zcela zbavily mimiky. Nejhůř dopadl hejkal, který vyhlíží jako cosi mezi Grinchem a Leatherfacem z Texaského masakru motorovou pilou. Ty nejzákladnější emoce lze rozeznat jen podle hlasů nahraných v nepovedených postsynchronech. Ale když trpaslík promluví hlasem Petra Rychlého a stejný hlas později zazní od jednoho z královských vojáků, tušíte, že vše je ztraceno.
Ačkoli je Řachanda snímek nesnesitelný ve všech směrech, katastrofou se stává až při zohlednění nevkusu, jaký svému (z velké části dětskému) publiku předkládá. Že si trpaslík uleví a troll se dloube v nose, jsou hloupé nevinnosti, bylo ale nutné v jedné scéně předvést extempore přehnaně zženštilého homosexuála a v jiné dlouze inscenovat v podstatě znásilnění princezny za pomocí znehybňující bylinky?
Přesně takovému urážlivému humoru se dokázal před patnácti lety vyhnout Shrek, dodnes nepřekonaný vzor pohádkových komedií a parodií, aniž v něm gagy pozbyly odvahu. Rafinovanost nebo i jenom selský rozum, jak se přesvědčily hrobově tiché děti v kinosále, ovšem nejsou silnou stránkou tvůrců Řachandy.
