Recenze - Kdo si nevzpomíná na dobu, když si pustil z videa pirátskou kopii Predátora, na které i běžný obraz džungle vypadal rozmazaný jako z výhledu predátorovy helmy, ten prostě nepochopí kult a kouzlo této sci-fi série.

Když pak po letech přišel film do kin, mohli jsme ho vidět v původní obrazové kvalitě a konečně slyšeli naplno pochodovou hudbu Alana Silvestriho, bylo v tom něco magického - jako když podruhé čtete knihu a uvědomujete si, že slova nevyprávějí jenom příběh, ale i nějak znějí.

Foto: Bontonfilm

Predátor zapadal do zvláštní prodloužené éry vnímání filmů přelomu 80. a 90. let, kdy jste jeden titul mohli vidět opakovaně několik roků po sobě a upravovali jste si matné dojmy do mnohem přesnějšího ostrého obrazu. Proto si k němu několik generací mohlo vytvořit tak silnou vazbu, jakou si už nikdy nemohli vytvořit k akčním filmům pozdější doby, protože ty tu s námi byly mnohem kratší čas.

Bad-ass-motherfucker

Anebo měl možná Predátor oproti ostatním akčňákům ještě opravdu něco navíc.  Byl to sice „film s Arnoldem Schwarzeneggerem", což byl žánr sám pro sebe, ale zároveň to byla neuvěřitelně vyvážená týmovka, cosi jako Sedm samurajů nebo Sedm statečných pro perestrojkovou generaci. Nebylo těžké zapamatovat si každého člena komanda a diváci se lišili i v tom, koho měli za oblíbence.

Další důvod mimořádné popularity Predátora tkvěl v tom, že jste mohli mít svým způsobem rádi i hlavního padoucha, který sice vykazoval znaky monstra, ale zároveň v něm bylo něco obdivuhodného; ztělesňoval to, čemu se v angličtině říká bad-ass-motherfucker.

Foto: Bontonfilm

Nejenomže by každý chtěl být někdy neviditelný a také velký a silný (jde prakticky o jediného soupeře, který kdy dal Arnoldovi těžce na budku), ale Predátor měl rovněž vypracovaný určitý etický kodex, čili byl ve výsledku poměrně čitelný.

A když se dostal v druhém díle do Los Angeles prolezlého korupcí a mravní zkažeností,  začali jste mu zcela nepokrytě fandit - protože kdy by si nepřál vymýtit zlořád světa a ještě se u toho dobře pobavit? Jistěže vesmírnému lovci nešlo o nic jiného než o sbírání trofejí, ale jeho akce symbolicky působily i jako zásah shůry proti lidstvu, které si zaslouží potrestat.

Predátorův věhlas a legendu posiluje také to, že oba oficiální filmy vyprávěly zjevně jenom malou část příběhu, respektive daly nahlédnout jen do dvou výseků nedozírného fikčního vesmíru - jeho mytologii pak postupně doplňovaly comicsy a počítačové hry. Zvláštní postavení v tomto měly crossovery s Vetřelci-Alieny, kde Predátor hrál roli „menšího zla".

Youtube video | Video: youtube.com

Několikrát se Predátor na stránkách comicsů utkal i s Batmanem, což byla zajímavá souhra - s tímto superhrdinou, který nemá žádné zvláštní schopnosti, ale jen spoustu udělátek, jsou si až nebezpečně podobní. Predátoří mýtus tedy podněcuje k neustálému doplňování mezer a jitří fantazii filmových fanoušků, mezi nimiž jsou i opravdu velcí podivíni - viz zde a zde.

Kdo jiný než maďarský nimrod

Zpráv o možném třetím oficiálním filmu (do série není započítáváno ono dvojí setkání s Vetřelci) bylo za posledních deset let mnoho, ale nakonec se kruh víceméně uzavřel. Robert Rodriguez (Desperado, Sin City) se od záměru režírovat Predátory na „predátoří planetě" posunul k tomu, že film produkoval a velení na place přenechal kolegovi Nimródu Antalovi (Revizoři, Motel smrti).

Foto: Bontonfilm

No, řekněte, kdo jiný by měl režírovat příběhy vesmírného lovce než maďarský nimrod, že?  Pravda, mezi řádkou tvůrců byl i Michael J. Basset (Solomon Kane) a taky Neil Marshall (Soudný den), kteří sálají nevybíravou a nehynoucí láskou k osmdesátým letům.

Jak jste už asi pochopili, celý úvod slouží k tomu, aby bylo možné říct, v čem spočívá základní kouzlo i zádrhel třetího predátořího filmu. Bez toho aniž máte hluboko v sobě uloženo, co predátoří série znamenala v době svého vzniku, tj. před více než 20 lety (!), nemůžete mít z nového snímku téměř žádný požitek.

Antal se na základě scénáře dvou debutujících fanoušků Alexe Litvaka a Michaela Finche snaží maximálně, jak jen to dnešní progres umožňuje, docílit co nejregresivnější stylu a nálady.  Děj je až neuvěřitelně primitivní, nemůžou se v něm konat víceméně žádná překvapení, jen se mění figurky na hracím poli. Vrcholem všeho je, že všechny lidské postavy trpí ztrátou paměti - vědění kontextu jim externě dodávají právě diváci-pamětníci.

Jejich nástup na scénu naplňuje dokonale pojem in medias res - prostě spadnou do džungle shůry, přičemž vědomí nabudou až na poslední chvíli. Pokud v tom chcete najít něco příznačného, uvidíte zástupy počítačových her, kde postavy na začátku nevědí vůbec nic, mají jen unikátní vybavení, a musejí si ohmatat terén.

Foto: Bontonfilm

První půlhodinu si pak kladou dotazy: kde to jsme, co tu děláme a jaký to má smysl? Nic ale neukáže větší rozdíly mezi osmdesátkovou a dnešní zábavou než porovnání jak rychle přijdou na věc týpci z Predátorů a kolik sezón marného tázání bez odpovědí to zabralo trosečníkům ze seriálu Ztraceni. Dnes si věnujeme stále více otázkám po své identitě a „pevnosti" toho, čemu konvenčně říkáme realita.

Odlehčené modely

Predátoři ale nakonec zrelativizují pouze jednu věc - název totiž odkazuje nejen k mimozemským bojovníkům s dredy a krabím úsměvem, ale i k samotným lidem, těm nejnebezpečnějším lovcům na naší planetě, kteří nejsou zvyklí být kořistí.

Kromě citace Ernesta Hemingwaye („člověka, který se naučí lovit jiné lidi, už pak nebaví nic jiného") se však Predátoři záměrně snaží působit co nejméně sofistikovaně, jako vědomá opozice vůči všem těm komplikovaným dnešním filmům. Jistě, všimneme si změny, že „neprakticky svalnatí žoldáci" jsou nahrazeni mnohem „odlehčenějšími modely" v jasném soulady s trendy akčních filmů, které stále víc upřednostňují rychlost pohybu. Dokonce i sami predátoři jsou o něco menší a pohyblivější.

Proces sledování filmu pak negeneruje téměř žádné napětí, protože většinou máte nad postavami co do rozsahu vědomostí navrch, a hlavní potěšení tak čerpáte z toho, že se tu variují situace, které znáte z předchozích filmů.

Jde o vyvrcholení současného stavu popkultury, která počítá s tím, že rádi vzpomínáte stále na totéž a přestáváte mít pojem o čase. Tohle je ostatně možná i ukryto v motivu, kdy neoficiální vůdce týmu zjistí, že se slunce na cizí planetě skoro vůbec nehýbe.

Čili jak vůbec hodnotit snímek, který se vzpírá dnešním kritériím, napodobuje staré a často zastaralé prvky filmů, jaké se dnes už netočí, a přitom trpí různými neduhy dnešní kinematografie (hodně příliš rychlých záběrů, viditelné digitální triky) a nepřináší v zásadě nic nového?

Nejlépe smířlivě. Není v něm nic, co zhoršovalo současný stav toho, jak vypadá střední proud. Spíš se zdá, že Predátoři s tím středním proudem lehce bojují a chtějí dát najevo, že jsou v něčem poctivější.