Recenze - Indická kinematografie v očích běžného diváka znamená několik hodin tance a zpěvu, velkolepou podívanou, v níž barvy a kostýmy znamenají víc než zápletka a logika. A do zahraniční distribuce se mnoho filmů jiného ražení než jsou bollywoodské muzikály ani nedostane.
Debut Cizí oběd scenáristy a režiséra Riteshe Batry určitě nespadá do tohoto žánrového spektra. Na druhou stranu nejde ani o sociálně kritické festivalové drama, která se mimo Bollywood poměrně dost točí. Mnohem blíže má Cizí oběd k těm chytřejším současným hollywoodským romantickým komediím, které jemně pracují s profilací postav, sázejí na přehledné vyprávění a umírněný, kultivovaný styl.
Kastrůlky a láska
Když pedantský a poněkud mrzoutský úředník těsně před důchodem Sádžan dostane omylem místo oběda z jídelny kastrůlky s láskyplně připravenou domácí krmí, začne se pozvolna odvíjet ono stokrát omleté klišé, že láska prochází žaludkem.
A to doslova, neboť svérázná dvojice v podobě postarší úředník a nespokojená manželka spolu komunikují výhradně pomocí zatoulaných obědů pro manžela, a pak také v dopisech, které se vždy ukrývají pod plackami čapátí.
Ritesh Bathra ve své prvotině chytře využívá exotického námětu, tedy existence takřka neomylné obědové doručovací služby, která rozváží obědy od manželek jejich milovaným choťům přímo na pracoviště, a vytváří specifickou situaci, která vedle věčného romantického příběhu mimoděk odráží i zvláštní společenské zvyklosti v Indii.
Uměřenost až staromilství nabízejí poněkud odlišný pohled na život v druhé nejlidnatější zemi světa než rozjuchané bollywoodské útoky na emoce. A v podobném duchu se nesou i minimalistické, leč podmanivé klavírní kompozice skladatele Maxe Richtera.
Největší předností Cizího oběda je právě obezřetné našlapování kolem poměrně závažných témat a zároveň i kolem stereotypů romantického žánru. Témata jako stárnutí, odcizení či postavení žen v Indii se tu objevují nenásilně a mimoděk, a ani na porcích lákavých kořenitých pokrmů nespočine oko kamery déle, než je nezbytné.
Bez zbytečných řečí
Velká vývozní hvězda indické kinematografie Irrfan Khan (definitivně se na mezinárodních plátnech proslavil v přeceněném oscarovém hitu Pí a jeho život) hraje upjatého Sádžana, roztávajícího díky lahodné krmi i stimulujícím epistolárním výměnám, přesvědčivě, bez pomoci zbytečných řečí.
Batra se nepouští do velkých dramaturgických oblouků a romantice dává přiměřený prostor; zaměřuje se spíš na drobné situace, ať už jde o klíčové obědové seance, či Sádžanovy konverzace s nastupujícím mladým kolegou (kterého zprvu nemůže ani vystát), cesty dopravními prostředky nebo poutě doručovatelů, kteří vozí na kolech obědové balíčky bez ohledu na počasí.
Podobně jako dobrému, chuťově vyváženému pokrmu se dá Cizímu obědu máloco vytknout. Ale právě u tohoto klišovitého srovnávání jídla s uměním je potřeba se na chvíli pozastavit.
Bathrův film vlastně spíše než do rodiny na začátku zmiňovaných romantických komedií spadá k tomu typu festivalových filmů, které stojí v opozici k tíživým sociálním dramatům. Jde o typický „feel-good“ film, vzniklý v evropské koprodukci a pyšnící se festivalovými cenami, o příjemnou, leč kultivovanou oddychovku, která rozjasní den a dotkne se při tom i závažných témat. Podobně jako dobrá krmě dodá sil a zasytí, byť tentokrát ducha a nikoli tělo.
Jenže mezi kulinářským uměním a uměním je přeci jen rozdíl. Umění, na rozdíl od lahodné krmě, může občas i podráždit a znepokojit. Možná je to i jeden z jeho hlavních cílů. Mělo by ducha zneklidnit a vybídnout k aktivitě, nikoli ukonejšit.
Proměna páprdy místo happyendu
Cizí oběd se v posledku vyhýbá romantickým klišé a více než k happyendu směřuje k proměně jednoho starého, poněkud zapšklého páprdy. A nejistotám věnuje podobný prostor jako milým, příjemným a komickým situacím.
Mlčenlivé záběry přecpaných vlaků a jiných dopravních prostředků i dopisní komunikace dvou lidí, co se nikdy nespatřili, vytvářejí komentář ke společenské situaci v zemi a nepoukazují jen na osobní osudy dvou jednotlivců, ale též na specifické způsoby odcizení v přelidněném Bombaji.
A tak nakonec u těch zpropadených jídelních metafor, které se ve slušné společnosti k popisu a hodnocení umění, přeci jen zůstaneme.
Cizí oběd (70%)
Největší předností Cizího oběda je obezřetné našlapování kolem poměrně závažných témat a zároveň i kolem stereotypů romantického žánru. Témata jako stárnutí, odcizení či postavení žen v Indii se tu objevují nenásilně a mimoděk, a ani na porcích lákavých kořenitých pokrmů nespočine oko kamery déle, než je nezbytné. Uměřenost až staromilství nabízejí poněkud odlišný pohled na život v druhé nejlidnatější zemi světa než rozjuchané bollywoodské útoky na emoce.
Cizí oběd totiž opravdu patří spíše do rodiny děl, která s kulinářským uměním snesou srovnání. Děl, která chtějí spíše potěšit, než rozrušit. Jde o chutnou krmi, která místy trochu štípne na jazyku – podobně jako indické kari -, ale přes otevřený konec a pár znepokojivých otázek udělá v žaludku, tedy vlastně na duši, jako v pokojíčku. To není nutně kritika, spíše žánrové zařazení.
S takto popsaným charakterem Cizího oběda ostatně souzní i koncept Cinema Cuisine, který u příležitosti premiéry filmu distribuční společnost Aerofilms představila. U příležitosti některých filmů se přímo ve speciálně upraveném a vyzdobeném foyer kina zjeví „pop-up restaurace“, jejíž menu bude až do poslední chvíle tajemstvím.
Jde o výtečný způsob, jak dávat divákům najevo, že stále ještě má cenu chodit do kina, především do klubového kina a i Cizí oběd je docela podařeným pokusem o propojení artových témat s diváckou vstřícností. Více hladí, než dráždí, ale i to je občas potřeba.
