Tragický lyžařský závod na 50 kilometrů, který se běžel 24. března 1913 po krkonošských vrcholcích, má takřka každý spojený se smrtí Bohumila Hanče a Václava Vrbaty. Na dramatických událostech se však významně podílel ještě jeden odvážný lyžař, Emerich Rath. Sportovec německého původu, na něhož se dějiny pokusily zapomenout nejen bezprostředně po tragédii.
Stejně zapomenutý přikládá Rath o několik dekád později v kotelně rekreační chaty ROH, kde se ostatní podivují jeho bosým nohám i lyžařským kouskům na prastarých dřevěných lyžích. A jeho charismatický představitel Oldřich Kaiser si pozornost s úsměvem užívá, jako by příkoří, která mu život nadělil, nemohla zdolat optimismus bývalého, leč stále vitálního olympionika, reprezentanta Rakouska-Uherska i Československa v celé plejádě sportů.
Režisér a scenárista Tomáš Hodan si zaslouží vyzdvihnout přinejmenším za dvě věci. Za snahu poopravit výklad dějin, které měly ve 20. století tendenci vynechávat některé významné aktéry kvůli jejich původu. A pak také za odvahu natočit svižné adrenalinové drama v nehostinných podmínkách sněhové vánice.
Právě tam, na vrcholcích, kde mají čeští a němečtí lyžaři poprvé poměřit síly, je snímek nejpřesvědčivější. A má přinejmenším evropské parametry. Sportovci vyrážejí za jarního slunečného počasí, trasa závodu se musela změnit kvůli nedostatku sněhu. Na poslední chvíli doráží Hanč v podání Kryštofa Hádka, nejlepší z Čechů, který jako jediný může porazit Němce Bartela. A který kvůli ženě nedávno seknul se závoděním. Nakonec však bere lyže a vyráží vstříc startu.
"Bereš si kabát?" ptá se ráno před závodem mladší kolega. "Na co?" odpovídá místní lyžařská hvězda Hanč a hledí z prosluněného okna. Brzy skupinka sportovců jen v košilích míří mezi paprsky, které však co nevidět zmizí pod vrstvou mraků. A divákům v kině rychle začne být zima za hrdiny bičované poryvy větru a sněhu.
Po Zátopkovi přichází do kin další český snímek, který strhujícím způsobem zachycuje sportovní výkony. Ty se navíc v tomto případě mění v boj nikoli o vítězství, ale přežití. Natáčelo se ve skutečných krkonošských lokacích a závěrečná třetina Posledního závodu přesvědčivě rekonstruuje tragédii, v níž se o neúspěšnou záchranu Hanče, který klání jako jediný nevzdal, pokoušel také pražský Němec a kamarád českých lyžařů Rath. Jeho mladší verzi ztvárnil Marek Adamczyk.
Od počátku sledujeme poměrně nekomplikovaný, ale silný příběh o přátelství mezi soupeři, již nehledí na etnický původ, ale zdravé soutěžení a měření sil v době, kdy sport zdaleka nebyl tak profesionální a institucionalizovaný. A samozřejmě zároveň sledujeme tragédii.
Problémy přicházejí tam, kde se tvůrci snaží zasadit dění do širšího rámce. Celá linie se starým Rathem až příliš návodně vypráví o lidech umlčených režimem. Svérázný stařík Rath se nezamlouvá vedoucímu horské chaty, kam byl přidělený, a ještě méně se líbí jeho ženě, která chce v místech, kam se za komunismu obvykle dostávali lidé se škraloupem, začít nový život. Tentokrát už bez opletaček se státními institucemi.
Jenže do toho klidu vpluje Rath, jenž v kotelně dělá shyby a odmítá se strachovat o svět těch druhých. Nebo režim, který mu musí povolit vycestovat na olympiádu, kam ho coby bývalého reprezentanta pozvali. Místo toho Rath montuje tréninkové kolo, aby procvičil nohy, neboť právě na kole se hodlá na místo dopravit.
Vedoucí chaty začíná pochybovat, zda na naléhání manželky napsat sympatickému podřízenému takový posudek, aby měl od režimu klid. Podobně váhal o několik dekád dříve Hanč, zda splnit slib, který dal ženě, nebo dát přednost sportu.
V obou případech jsou tu stereotypní muži, snílci, kteří se perou s touhou udělat správnou, byť nerozumnou věc, a na straně druhé pragmatické ženy, které se je snaží držet zpátky.
Snaha okomentovat nespravedlnost doby, jež některým hrdinům nedovolila být hrdiny, naopak z nich učinila nepřátele, v závěru až příliš doslovně a pateticky navádí diváky - možná s cílem promluvit i k těm nejmladším. Na druhou stranu je Poslední závod přes dramaturgická škobrtnutí a fakt, že ve scénách mimo běžkařskou stopu nepůsobí zdaleka tak přesvědčivě, sympatický. Jde o srozumitelné divácké drama. Někdy až moc srozumitelné.
Na rozdíl od jiných, nedávných, ambiciózních českých historických děl jako Masaryk či Toman se tu autorům a divákům neztrácejí protagonisté před očima kvůli příliš širokému záběru a snaze vykreslovat komplikované politické figury tak mnohoznačně, až pozbudou jakékoli rozpoznatelné vlastnosti.
Poslední závod je přes chvályhodné úmysly možná poněkud učebnicový, když mluví o historii. Ale jakmile dojde na muže, kteří zápolí s nepřízní počasí a riskují život kvůli kamarádům, jde o napínavý thriller. Takových v Česku mnoho nevzniklo.
Poslední závod
Scénář a režie: Tomáš Hodan
Bontonfilm, v kinech od 24. března.
