Bohdan Sláma patří mezi nejvýraznější české režiséry z pohledu zpoza hranic, ale jak tomu tak v podobných případech bývá, doma si ho diváci ani kritici příliš nevydržují.
Žádný jeho film zatím netrhal rekordy, publikum se neshodlo na jeho přijetí ani nestanovil trendy, jež by někdo následoval. Ne že by cokoliv z toho určovalo dobrého filmaře, někdy tomu může být dokonce naopak. Značí to hlavně jeho autorskou svéráznost.
Ještě před tím, než nabídne svůj první velkofilm Švejk, zrealizoval Bábu z ledu. Podle jeho slov žádnou "bokovku", ale poctivé dílo, na němž pracoval čtyři roky.
Opožděná revolta
Sláma v něm opět stojí stranou a dělá si "to svoje". Přináší pomalý příběh, jenž škodolibě odmítá uspokojit jak publikum připravené na tradiční komedii, tak i ctitele artu. Vypráví o stárnoucí matce a vdově (Zuzana Kronerová), snažící se spolu se svými dvěma syny (Marek Daniel, Václav Neužil ml.) a jejich rodinami udržet iluzi pevné rodiny, ačkoliv jde o povahy natolik rozdílné, že krom krve je už nic nepojí.
Oba synové jsou navíc slaboši a pokrytci, na matčina bedra ještě pořád staví vlastní existenci. Nepraktický intelektuál se topí v dluzích, protože veškeré peníze vkládá do nákupu historických knih, a naopak zazobaný podnikatel ji nechává prakticky posluhovat u sebe doma.
Má být Bába z ledu realistická, nebo ne? Má vyprávět o lidech, nebo archetypech? Kde leží hranice záměrné přehnanosti a nepřesvědčivého scénáře? Je takřka nemožné si v tom udělat jasno a k filmu se řádně postavit.
Matka se tedy na stará kolena vzmůže na revoltu, když se spolu se svým vnukem (vynikající dětský herec Daniel Vízek) přidává ke skupině otužileckých nadšenců a vagabundů, žijících svůj jednoduchý život v maringotkách kdesi na pomezí reality a bezčasí. Do jednoho z nich (Pavel Nový) se i zamiluje, což v rodině samozřejmě vyvolá poprask.
Situace však není tak černobílá a únik k lidem, kteří povětšinou sami před něčím utíkají, se ukazuje být pohříchu krátkodobým řešením. Čím víc se hrdinka náhlé štěstí snaží pevně uchopit, tím víc je jasné, že jí nakonec nějak unikne.
Všechno má svůj řád… až z toho mrazí
Sláma mluví k divákovi skrze směsici okatých metafor, symbolů a paralel. Aby bylo jasné, že matka jako poslední drží rodinu pohromadě, je doslova jediná, kdo dokáže udržet v chodu rodinný krb (tedy kamna). Zdobná porcelánová mísa, do níž "musí" neprakticky přelévat polévku, aby dodržela tradici, slouží za kontrast vůči bezstarostnému stolování s poskakující slepicí u otužilců. Počítačová hra vnuka proti kopání míčem v přírodě. Dokonce i postavy, podřízené vždy jedné své vlastnosti, jako by byly každá jen pointou své anekdoty.
Po chvíli už celý film vypadá spíš jako matematický vzorec než příběh. Někdy vědomí tak silné účelovosti a kontroly každého prvku vyvolává u diváka uspokojení. Extrémním příkladem může být režisér Peter Greenaway, jenž do každého záběru svého filmu Topení po číslech skryl některou z číslic od 1 do 100, čímž plně odhalil umělost filmového světa a zároveň zdůraznil svou absolutní moc nad ním.
Jenže zatímco v podobném experimentu může povědomí o konstruktu vyvolávat příjemné vzrušení, u Báby z ledu coby intimního příběhu z každodenního života evokuje spíš dojem nepříjemné neupřímnosti a až tísnivé nemožnosti se uvolnit ve světě, kde každý výdech slouží jen jako argument režisérova poselství. A tomuto poselství se dá jen stěží věřit, když si bylo potřeba vyprávění tak "přikrášlit".
Nejsilněji to působí ve scénách, v nichž se hrdinové sejdou. Vyznívají jako sjezd galaktické rady mimozemšťanů spíš než rodina živých lidí. Tento dojem nepatřičnosti může být částečně záměrný, nicméně extrémnost jednotlivých oživlých absolutních principů postavy až příliš odcizuje.
Opravdová potíž spočívá v tom, že není jasné, jak má být k postavám nebo samotnému filmu přistupováno. Na jednu stranu vykazuje silnou tezovitost a tendenci vystavovat své myšlenky, na druhou samotný Sláma označuje hrdiny za lidi "z masa a kostí" a využívá mnoho postupů, které si spojujeme se současným realismem.
Jenže má být Bába z ledu realistická, nebo ne? Má vyprávět o lidech, nebo archetypech? Kde leží hranice záměrné přehnanosti a nepřesvědčivého scénáře? Je takřka nemožné si v tom udělat jasno a k filmu se řádně postavit. A nejde se ubránit pocitu, že v tomto případě bude tahle ambivalence pravděpodobně chybou tvůrců, ne rafinovaným plánem.
