Recenze – PR kampaň nového snímku Petra Nikolaeva Vybíjená, natočeného podle románu Michala Viewegha, z dobrých důvodů mate tělem. Kýčovitý plakát lákající na modelku Simonu Krainovou a trojici populárních tváří z primácké Partičky vytváří dojem, že půjde o další českou variaci na přisprostlou lidovou řachandu.
Tedy ne že by Vybíjená nebyla plná více či méně podařených gagů a bonmotů. Ale spodní tón vyprávění příběhu o jednom abiturientském srazu je docela autenticky posmutnělý a melancholický. Jedna z nejlepších knih populárního autora se dočkala filmové podoby, která aspiruje na titul možná dosud nejlepší vieweghovské adaptace.
Po Andělech všedního dne režisérky Alice Nellis jde o druhou látku z „vážnější“ linie tvorby českého bestselleristy, která se zabývá tématy jako stárnutí nebo životní bilancování. Andělé nebyli úplně přesvědčiví: už jen kvůli konceptu nebeského komanda nezúčastněných pozorovatelů lidského hemžení, který na plátně působil víc nepatřičně než na stránkách knihy. A pak kvůli tomu, že Viewegh se v Andělích pustil i mimo svou dobře odpozorovanou sociální vrstvu. A jeho zachycení problémů manželského páru taxikáře a kuchařky ze školní jídelny nebo esoteričky spoléhající na tarotové karty nebylo příliš věrohodné. To se odrazilo v Nellisině filmu.
Nikolaev měl štěstí, že ve Vybíjené se Michal Viewegh soustředil na trable středostavovských hrdinů, které jsou mu mnohem bližší. Štěstí měl také na to, že na scénáři se třeba na rozdíl od Andělů nepodílel sám autor, který – jak sám přiznává – má někdy coby scenárista problém vzdát se některých svých oblíbených motivů nebo scén. Nikolaevův častý spolupracovník Miroslav Oščatka mohl sice osekat některé zbytečně návodné komentáře mimo obraz, které charakterizují hlavní hrdiny, ale jinak odvedl dobrou práci. Knihu, která je mozaikou složenou z perspektiv šesti různých vypravěčů, převedl do funkčního filmového tvaru, v němž se snadno orientují i ti, kdo neznají předlohu.
Staromládenci v Doupěti
V průběhu jednoho dne, noci a následného rána se na gympláckém srazu pětadvacet let od maturity otevírají staré jizvy a odhalují dávná tajemství. Oščatka s Nikolaevem co chvíli ve flashbacích přeskakují z průběhu nostalgického setkání dnešních čtyřicátníků do tehdejších teenagerských let, aby osvětlili vazby, které mezi sebou postavy mají. Nejvíc prostoru dostává pětice hrdinů. Trojice kamarádů – zastydle vtipkujících čtyřicátníků – dodnes žije pospolu ve staromládeneckém bytě příznačně nazývaném Doupě. Všichni se pořád nějak vztahují k někdejší třídní sexbombě a dnes dobře placené právničce Evě (Simona Krainová). Gynekolog a někdejší třídní šašek Skippy (Richard Genzer) s ní sdílí jedno své tajemství a na tajnačku ji pravidelně navštěvuje, romantik a středoškolský učitel Tom (Michal Suchánek) ji pořád platonicky miluje a frajer Jeff (Ondřej Sokol) s ní pár let žil a má s ní dceru.
Na opačném konci škály oblíbenosti než nedostupná Eva byla před dvaceti pěti lety „druhá nejošklivější holka ve třídě“ Hujerová (hraje ji Simona Babčáková). Zakomplexovaná dívka si vymyslí imaginárního milence a dotěrné spolužačky častuje detailními podrobnostmi z jejich vymyšleného sexuálního života. Z téhle postavy i z toho, jak ji hraje mladší alter ego Babčákové Hana Vašková, mrazí. Hujerová přitom v průběhu let svůj komplex překoná a žije paradoxně nejspokojenější život ze všech hlavních postav.
Nálepky na celý život
Srovnání usedlého čtyřicátnického života s návratem do věku osmnácti let by mnoho autorů svádělo k úlevné nostalgii a vzpomínkám na krásné mládí. Viewegh s Nikolaevem ale – už podle odkazu na sadistickou zálibu socialistických učitelů tělocviku v titulní „vybice“ – na střední školu jako na ráj nevzpomínají. Hujerová by mohla vyprávět – na rozdíl od své ještě frustrovanější spolužačky, která spáchá v maturitním ročníku sebevraždu.
Film ukazuje, že nálepky, které postavy získají na střední škole, se s nimi nesou celý život. Problém je v tom, že nekorespondují s tím, jak se ve skutečnosti cítí. Třídní „kráska“ bere svůj zevnějšek jako prokletí, třídní „ošklivka“ v sobě najde překvapivou sílu a vyrovnanost. A třídní „smíšek“ sice dál vtipkuje jako o život, ale uvnitř ho sžírá melancholie.
Těžko si vybavit český snímek z poslední doby, který by tak dobře zachytil generační pocit čtyřicátníků. Abiturientský sraz se jeví jako marný pokus navázat tam, kde se všichni před pětadvaceti lety rozešli. Hrdinové mají stejně hloupé nápady, humor i touhy a pivo do nich padá stejně jako tehdy. Ta tam je ale někdejší naivita a dychtivost. V lepším případě mají na krku děti, rozvody a alimenty a v horším případě jsou sami, a jak se tak propíjejí k ránu, docházejí ke kocovinovému přiznání si faktu, že líp už bylo, že je v životě pravděpodobně už nic převratného nečeká.
