Recenze - Dva týdny po sobě se do českých kin dostávají dva snímky vycházející z hororových vyvražďovaček 80. let. Diváci tak mohou posoudit, zda je efektnější nechat se sprovodit ze světa od muže s maskou hokejového brankáře a mačetou, nebo od horníka s plynovou maskou a krumpáčem. Popravdě řečeno, ani v jednom případě není nijak zvlášť o co stát.

Hororový subžánr slasher zahrnuje filmy s psychopatickými, zpravidla démonickými a maskovanými vrahy, kteří postupně vybíjejí větší množství lidí, převážně teenagerů. Jeho historii můžeme sledovat až k Hitchcockovu Psychu, ale její uzlový bod nacházíme na přelomu 70. a 80. let, kdy vznikly dva nejzásadnější tituly: Halloween Johna Carpentera a Pátek třináctého Seana S. Cunninghama.

Jason Voorhees z Pátku třináctého a Michael Myers z Halloweenu se stali ikonickými figurami slasheru. Na oba filmy pak navázala řada pokračování přesahující do následujících dekád.

Foto: Aktuálně.cz

Příliš rychlý hokejový brankář

Nový Pátek třináctého se sice nedopouští dezinterpretace starších filmů jako předloni Rob Zombie, když v remaku Halloweenu namísto odlidštěné personifikace zla vybavil Michaela Meyerse zcestnou psychologií. Na druhou stranu ale nepřichází s ničím novým.

V případě voorheesovské pátkovské série přitom laťka není nastavená tak vysoko jako u Halloweenu. Původní Cunninghamův film a jeho pokračování se blíží tomu, co Stephen King v knize Danse Macabre označuje jako ty „nejelementárnější hororové příběhy" - tedy strašidelným historkám, které se vyprávějí večer u ohně na letních táborech.

I když můžeme postavu zdánlivě nesmrtelného mlčenlivého vraha v masce hokejového brankáře odít do mysteriózních interpretací, základem jeho kultu zůstane banální, ale ve své přímočarosti účinná historka o klukovi, jenž se utopil na letním táboře, ale vrátil se (není jisto, jestli z mrtvých), aby zmasakroval mladé lidi, kteří se odváží vstoupit do jeho teritoria.

Foto: archiv

Aktuální Pátek třináctého je dvanáctou epizodou voorheesovské série a zároveň pokusem o její restart. Nejedná se o další remake Cunninghamova filmu, kde ještě nevraždil Jason, ale jeho šílená matka.

Jason nejenže obstará mordy, ale zpočátku vystupuje bez masky. Snímek dokonce obsahuje scénu, kdy masku objeví a nasadí si ji. Dojde k tomu za jiných okolností než v původní sérii a v té váhavosti se odráží snaha oslovit nejen znalce Jasonových historek, ale i mladé fanoušky hororového žánru.

Snímek tak ovšem působí nekonzistentně. Jason vystupuje jako odhmotnělý přízrak, který se neslyšně pohybuje prostorem a stojí za zády nic netušících postav. Na druhou stranu napodobuje lovecké metody psychopatických vrahů ze současných krváků - pod táborem má zbudovaný labyrint a používá zraněného mladíka jako návnadu.

Atmosféru snímku podkopává i jeho rychlost. Nejenže Jason hbitě utíká, což je ve starších dílech nemyslitelné, ale celý děj nasazuje překotné tempo, které se soustředí na předvedení co největšího počtu zabití a kontrastuje s vyčkávavou pozvolností předchozích dílů. Děj se navíc jako celek rozpadá -  což je vzhledem k jeho jednoduchosti co říct.

Hororová varianta filmů pro IMAX

Foto: Aktuálně.cz

Moc přesvědčivý slasher není ani Krvavý Valentýn. Kanadská kinematografie v 70.  letech přinesla několik zásadních hororů v čele s ranými filmy Davida Cronenberga či snímkem Černé Vánoce z roku 1974. 

Na začátku 80. let kanadští filmaři podlehli slasherové mánii a vyvolané Pátkem a Halloweenem - a Krvavý Valentýn patřil k něm bizarnějším výsledkům. Nový snímek je remakem stejnojmenného filmu z roku 1981, jenž stavěl na téměř surreálné kombinaci únorového svátku zamilovaných a hornického prostředí.

Film o šíleném horníkovi v plynové masce, který vraždí krumpáčem puberťáky na svatého Valentýna a nechává po sobě morbidní vzkazy v červených srdíčkách, je natočen bez citu pro gradaci napětí a s minimálním ohledem na soudržnost děje a chování postav.

Nová verze oslabuje absurditu původního filmu a snaží se stavět napětí na dilematu ohledně totožnosti vraha. Na ději tu ale sejde ještě méně než u kanadského originálu: tím, co skutečně organizuje snímek, je prezentace 3D efektů.

Foto: Aktuálně.cz

Snímek byl natočen technologií Real D, která je technicky méně náročnou obdobou stereoskopických 3D projekcí a nejlépe jej lze charakterizovat jako hororovou variantu filmů určených pro projekce v kinech IMAX.

Nejdůležitější na celém filmu totiž je, aby nějaké předměty neustále přibližovaly směrem na kameru, rámovaly obraz, rozvrstvovaly prostor do několika úrovní či prolétaly v bezprostřední blízkosti kamery a vyvolávaly v divácích s nasazenými brýlemi dojem plasticity.

Staré přízraky se nenaučily existovat

Zdánlivě progresivní metoda ve skutečnosti odkazuje k 3D hororům, jaké se točily v padesátých letech. Jedinou skutečnou novinkou, se kterou Krvavý Valentýn přichází, je, že v plastickém prostoru sledujeme různé drastické obrazy násilné destrukce lidského těla.

U prvoplánového údivu z efektů vyvolaných technickou hračkou ale divácký zážitek končí. Nebýt 3D efektů docenitelných v kině, byl by Krvavý Valentýn zaměnitelný s množstvím nízkorozpočtových hororů točených přímo na DVD, kterými se sytí poptávka skalních fanoušků.

Návraty maskovaných vrahů spadají do hollywoodské módy oživování kultovních figur 70. A 80. let. Nejkvalitnější snímky z této vlny však své ikonické postavy představují jako cizorodé prvky, které přicházejí ze světa s jinými pravidly (Stalloneho Rocky Balboa, Willisův John McClane ve Smrtonosné pasti 4, Van Dammův JCVD, Nimoyův Spock v geniálním novém Star Treku).

Nové slashery žádný takový rozkol světů nenabízí, respektive nedokážou jednoznačně určit linii, kudy má vést hranice mezi starým a novým. Ve schématech současné hororové produkce se staré přízraky nenaučily smysluplně existovat. Nová doba si možná žádá nové maskované zabijáky.