Rozhovor - Klasik britské kinematografie Mike Leigh se svým šedivým plnovousem a v ošuntělé vestičce schoulený v křesle vypadá jako pohádkový dědeček Hříbeček. Ovšem názory má vyhraněné, ostré a promyšlené. Vyslovuje je s pečlivým britským přízvukem a s oblibou opravuje otázky.
Čtyřiašedesátiletého filmaře u nás znají převážně návštěvníci filmových klubů a diváci ČT2. Jeho psychologické filmy o obyčejných Britech působí na první pohled nenápadně, obvykle ale po zhlédnutí zůstanou divákům dlouho v hlavě. Někteří kritici je nazývají "divadlem lidskosti".
Leigh začínal v televizi BBC, která byla v minulých desetiletích po celém světě vzorem veřejnoprávnosti. U nás se však hrály až jeho filmy pro kina - Život je sladký (1990), Nahý (1993), Tajnosti a lži (1996), Na vážno (1997), Páté přes deváté (1999), Všechno nebo nic (2002), Vera Drake - Žena dvou tváří (2004).
Tento týden má u nás premiéru jeho nejnovější snímek Happy-Go-Lucky, za nějž byla herečka Sally Hawkinsová oceněna Zlatým Glóbem.
Rodilý Brit mládí prožil v kibucu. Dodnes pravidelně střídá práci v divadle a ve filmu. Spolupracuje často se stejnými herci, netočí podle předem napsaných scénářů, velká část scén vzniká dlouhodobě trénovanou improvizací. I proto poměrně obtížně shání peníze na natáčení. Naštěstí mu dvě Zlaté palmy z Cannes, několik nominací na Oscara a mnoho domácích cen BAFTA vytvořily natolik dobrou pověst, že může tvořit poměrně kontinuálně.
Leigh pobýval v České republice jako host Febiofestu. Rozhovor se odehrával před Obamovým pražským projevem v salónku vylidněného multiplexu Village Cinema Anděl.
Co vás naučily televizní začátky? Měl jste potřebu distancovat se ve svých filmech od televize?
Neřekl bych, že jsem pracoval pro televizi, ale spíš že televize mi umožnila natáčet filmy, dělat normální filmařinu. Přelom 60. a 70. let byl pro britské filmaře obtížný, ale v televizi se nás uchytilo mnoho a ona nám dala velkou svobodu, finanční i politickou. Naučil jsem se tu řemeslo. Ano, filmy byly promítány jenom jednou, občas dvakrát, výjimečně třikrát, ale měli jsme sledovanost tři čtyři šest osm milionů diváků. Ale mimo Británii o nás vlastně nikdo nic nevěděl, naše kinematografie byla tichá a neviditelná. Později jsme já, Ken Loach, Stephen Frears a další prorazili i ven a najednou nás objevili jako už hotové autory.
Jste ředitelem The London Film School. Učíte své studenty podle knih, nebo jim spíše předáváte praktické zkušenosti?
Ano, stále tuto školu vedu a pamatuji si ji i jako student. Je to skvělá škola, nedám na ni dopustit. Rozhodně ale nedělám nic podle knih. Samozřejmě, že čtu knihy a noviny, ale neřídím se učebnicemi. Se studenty spíše sdílím poznatky. Učení je záležitost jakéhosi obohacování, vzájemné živení. Tak jako to předvádím v Happy-Go-Lucky, kde je hlavní postavou učitelka.
Vyznáváte styl, že film by měl být především odrazem reality. Nalézáte u nějakých filmařů, pro něž je film tvárnou fantazijní hmotou, někoho, kdo vám imponuje? Často se nelichotivě vyjadřujete o rostoucí míře agresivity ve filmech a o jejich odtrženosti od reality…
Ale samozřejmě, že se mi líbí i snímky založené na fikci a fantazii. Vlastně ani mě nemůžete považovat za naturalistu a nemůžete říct, co přesně za typ filmů dělám, sám to nevím. Vzrušují mě všechny typy filmů, moje vášeň pro filmy nekončí u děl, která jsou podobná mé práci. Je tu Ejzenštejn, Fellini Hollywood … a všechno považuji za kulturu.
Koneckonců, například v Pátém přes deváté (Topsy Turvy) jsem si vyzkoušel více žánrů a hru s nimi. Je to totálně nerealistické dílo, pracující se záměrnou plochostí postav z komické opery. Vyrůstal jsem nejen na filmech, ale i na divadle, chodil do cirkusu. V mých filmech najdete tragické i komické prvky a celkově rozhodně nejsou nějak "méně filmové".
Tuto otázku jste musel slyšet stokrát, ale nemůžu si ji odpustit: Jaký je váš vztah ke Kenu Loachovi, s nímž býváte často srovnáván a někteří lidé si občas vaše filmy pletou? Připadá mi, že on realitu dramatizuje už ve scénáři, aby především tematizoval společenský problém a že je političtější než vy.
Myslím, že Ken je skvělý filmař a mám tu čest se s ním osobně znát. Navzájem se uznáváme, lišíme se ale v přístupu k divákům. Ken Loach je marxista a na jeho filmech to okamžitě poznáte. Když se ale díváte na mé filmy, tak si - alespoň doufám - musíte klást otázky, přemýšlet a pochybovat, co sdělují a jaká je má perspektiva. Nakonec si myslím, že zobrazuji jen to, jak žijeme, a nevkládám do toho žádná poselství.
Při práci s příběhem se vždy snažíte hledat emocionální klimax v příběhu - to jsou ty různé hysterické situace, kdy padají společenské masky, všichni brečí, odpouštějí si a učí se navzájem sebe milovat. Jak přemýšlíte o tvaru svých filmů a onom vrcholu, když často dopředu nemáte ani scénář?
Ona to není tak docela pravda, že nemám pevný scénář. Nic není na papíře, to ano, ale všechno je pečlivě nazkoušené. Na začátku máme postavy a situace a před natáčením improvizujeme, ale při natáčení už máme jasno a vše je dobře ukotvené. Improvizace je součástí procesu, jak dosáhnout pravdivého dojmu. Ale odpověď na vaši otázku je snadná. Prostě to někam dovést musíme a nepřestáváme, dokud to nedovedeme k vrcholu; časem to přijde.
Máte zkušenosti i jako herec. Hrajete tedy se svými herci?
No, snažil jsem se kdysi být hercem. Ale nikdy, nikdy, nikdy, nikdy svým hercům nepředehrávám a neukazuji jim "dělej to takhle". To dělají jen největší amatéři mezi režiséry. Jak jsem vám to už říkal s učením - je to vzájemné obohacování. S herci mluvím, ptám se jich, ovlivňujeme se; není to tak záhadná metoda.
Někteří kritici popisují vaše filmy jako urbanistická díla. Děj zasazujete do určitých míst natolik pevně, že zároveň vytváříte portréty určitého předměstí či čtvrti. Jak pracujete s detaily herců - a oproti tomu s druhým plánem obrazů?
Souhlasil bych s tím, že točím portréty lidí i měst. Ale neodděluji to od sebe a neřeknu, že se víc soustředí na jednu z věcí, je to přece propojené. I my dva, jak tu sedíme v prázdném baru, existujeme v nějakém prostředí. Ať ho zarámuji jakkoli, jestli v detailu na vaši tvář a ten plakát Bezstarostné jízdy za vašimi zády, nebo udělám velký celek místnosti tamhle od pultu a ukážu nás, jak sedíme v rohu, pořád jsem to my někde. Nemůžete to od sebe oddělovat. Prázdnota tohoto baru je součástí situace, v níž se odehrává náš rozhovor. V tom je princip filmu: věci od sebe neseparuje, ale ukazuje vše, jak to spolu koexistuje.
Kde jste hledal inspiraci k misantropickému hrdinovi z vašeho asi nejslavnějšího filmu Nahý? Podle některých názorů jdou inspirační linie až někam k Mechanickému pomeranči; je to film nejvíc odlišný od vašich ostatních děl, jakýsi postmoderní Candide…
Já vám už nevím. Kdo byl inspirací pro Johnyho? (Dlouhé ticho) Ale rozhodně si nemyslím, že je misantrop. Vidím ho jako frustrovaného idealistu. Vidět ho jako misantropa je úplně špatné čtení toho filmu, stejně jako cynika. On jenom pohrdá materialismem a je jím deprimovaný, hledá v životě světlo, něco přesahujícího…
Jaké pro vás bylo slyšet tvrdou feministickou kritiku na Nahého?
To si velmi dobře pamatuji, byla to dokonalá dezinterpretace. Nebyl to film, který by oslavoval nadřazené chování mužů k ženám. Byla to lamentace nad určitými stránkami mužského chování. Nehledě na to, že tam jsou i silné ženské postavy. Ale musím taky dodat, že dnes, po letech, už s Nahým moderní feministky nemají žádný problém. Tenkrát byly naštvané na všechno. Dnes jsou mnohem tolerantnější a vidí svět ve složitější perspektivě.
Jak se díváte na kolegy, kteří odešli z britského filmu a uchytili se v Hollywoodu?
Jsem zavázán dělat evropské nezávislé filmy a nemá pro mě nejmenší důležitost točit v Hollywoodu. A co se týče britských filmařů, co tam pracují… Nu, jsou bohatší než já, ale platí za to tím, že dělají syntetické věci, kterým sami nevěří.
Odcházíme z multiplexu a míjíme filmové plakáty:
- "Milk - viděl jste to? Velmi dobrý film, dělaný hodně tradičně, ale opravdu dobře."
- "Ano, psal jsem na něj recenzi, společně s Wrestlerem a Gran Torinem nejlepší film z loňska".
- "Hm, proboha, Hotel pro psy - tohle jsem neviděl, ale musí to být strašné."
- "Tak možná, když máte malé děti…"
- "Dívat se na něco takového musí být hrozně nezdravé i pro děti!"
(Prohlášení Aktuálně.cz: Mike Leigh má pravdu, tento film nebudeme u nás recenzovat.)
