Karlovy Vary - Grímur Hákonarson přivezl na karlovarský festival své drama Berani o dvou bratrech, kteří spolu nepromluvili čtyřicet let, ale krize v jejich údolí, kde hrozí epidemie kulhavky mezi jejich milovanými ovcemi, je přivede zase dohromady.
Snímek lze považovat za typickou ukázku precizního severského dramatu s jemným nádechem cynického humoru, jež se věnuje porouchaným lidským vztahům v kontrastu se soubojem člověka s přírodou. Nejde tedy o počin zvlášť objevný, režisérova pevná ruka ho ale povyšuje na velmi silný zážitek, v němž si tvrdohlavost hrdinů v ničem nezadá s nekompromisními živly.
Hákonarson studoval rok na pražské FAMU, takže mu zdejší prostředí není neznámé. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluvil mimo jiné i o důvodech, proč na Islandu, na rozdíl od České republiky, vznikají filmy vzbuzující celosvětový zájem.
V islandských filmech často vídáme tvrdé lidi, samotáře. Definuje vás jako národ tohle zpodobnění?
Z filmů to tak může působit, ve skutečnosti máme samozřejmě i zbabělce a losery, dokonce o nich vznikají i filmy, jen nejsou tak viditelné.
Další, jak skrze filmy Island vnímáme, je představa nekonečného venkova. Vznikla třeba kolem Reykjavíku normální městská aglomerace s městským životem, jaký byste přirovnal k českému prostředí?
Ano, Reykjavík, kde žije vlastně třetina Islanďanů a kam se stěhuje stále víc obyvatel, už dojmem venkova nepůsobí. A stejně jako v Česku tu existuje určitá rivalita mezi hlavním městem a zbytkem země. Venkované se na obyvatele měst často dívají seshora, vyprávějí o nich vtipy. Jako všude. Zaujetí našich tvůrců venkovem má možná co do činění i s krizí, co u nás proběhla – filmaři se spíš než městy a ekonomikou zabývají našimi kořeny a ptají se na základní otázky.
Je zajímavé, že na Islandu žije tři sta tisíc obyvatel, přesto se vám daří ročně natočit jeden dva filmy úspěšné po festivalech na celém světě. Čím to je?
Nesleduju příliš situaci v Česku, ale předpokládám, že zde vznikne o hodně víc filmů než u nás.
Ano, ale není o nich příliš slyšet. Na Islandu vznikne mnohem méně filmů, ale jsou úspěšnější. Vy, protože jste tu strávil nějaký čas, byste spíš mohl odhadnout, proč tomu tak je. Ostatně na jaký poslední český film, o kterém jste mimo Česko slyšel, si vzpomenete?
Je pravda, že poslední vlna české kinematografie, o níž se ve světě nějak mluvilo, byla v šedesátých letech. A nejnovější výrazný film? Napadá mě Kolja.
Ten je starý skoro dvacet let.
Ano, je to zvláštní. Možná to souvisí se státní podporou. Fondy na podporu kinematografie se na Islandu soustředí na art. Komerční film u nás získá podporu o dost obtížněji než ten s uměleckými ambicemi.
Mají tedy Islanďané zájem o artové filmy?
Ano. Při vší té zimě a tmě se u nás lidé obecně víc zajímají o kulturu, čtou knížky, chodí na koncerty, víc chodí do kina. I přes to, jak malá země Island je, má velmi bohatou kulturní sféru.
A Berani jsou u vás úspěšní?
Nejde říct, že by u nás artové filmy byly mainstreamové hity srovnatelné s americkými blockbustery, ale na všechny se chodí a všechny vzbudí dostatek zájmu, abychom ho mohli nazvat komerčním úspěchem.
Berani jsou u nás propagováni jako komedie, přitom v nich není mnoho důvodů se smát. Že severský humor je tvrdší, se obecně ví, čím by ale měli Berani pobavit?
Tady jde o nepochopení, sám jsem byl překvapený, že se tu dočítám, že mají být komedií. Najdete v nich několik málo úsměvných momentů, jak ve filmech se zvířaty bývá, ale pro mě jde určitě o drama.
Vrátil jste se do Čech po deseti letech, kdy jste zde rok studoval. Všiml jste si nějaké změny?
Abych mohl něco říct s určitostí, musel bych strávit delší čas v Praze, ale jak objíždím evropské festivaly, vnímám obecně v postkomunistických zemích velké posuny. Objevují se nové, mladí filmaři, kteří se pokoušejí objevovat nové cesty, což je skvělé.
