Preview - Před osmi lety považoval filmový svět (a především Evropa) jihokorejského režiséra Kim Ki-duka za nechybujícího génia. Tuto etapu tvorby nevědomky završil poetickými díly Jaro, léto, podzim, zima... a jaro a 3-iron, která jsou obě dodnes jeho nejznámější a pro mnohé nejlepší prací.
Pak nutně přišel pokles. Kritici o něm začali říkat, že silou vůle točí jednou do roka film určený primárně snobským evropským festivalům, zcela odtržen od publika domácího i světového, a vůbec, už nemá co nabídnout.
Nyní ale přichází Pieta, opatrně vnímaná jako „návrat starého dobrého Kima". Na filmovém festivalu v Benátkách loni dokonce coby první korejský film vyhrála Zlatého lva. Máme se tedy těšit?
Woody z Asie
Kim Ki-duk nebyl nikdy zvlášť inovativní filmař. V debutovém Krokodýlovi z roku 1996 velmi přesně stanovil pravidla i hranice svého světa a určil motivy, jež dál rozvíjel ne zrovna velkými obměnami prostředí a příběhů. Využíval podobná místa a srovnatelné hrdiny s totožnými problémy i cíli, aby dál a dál prohluboval svou jednotnou, vznešeně bezútěšnou vizi (nejen) dnešního světa, ale především lidského pokolení.
Vybíral postavy z kraje společnosti - bezdomovce, prostitutky, podvodníky - a nechal je hledat štěstí, které ale tato individua nedokázala přijímat ani rozdávat. Narušené rodinné i partnerské vztahy, jejich vlastní démoni, tím vším je tvrdý autor nechal zevnitř rozežírat. Až na výjimky (Ptačí klec) dopadali jeho hrdinové bezvýhradně tvrdě, často si konec dokonce zvolili, protože neshledávali jiné východisko.
Po 3-iron, divácky asi nejpřístupnějším režisérově filmu s nečekaně kladnými postavami, se ale aura génia začala rozplývat. Výše popisované bezútěšnosti se zřejmě přežily, jinak to vysvětlit nelze. Ještě Samaritánka a Luk se mohly nazývat rozporuplnými, poslední tři pokusy o zaujetí ale skončily spíše rozpačitě, alespoň co do kritického přijetí.
Na Ki-dukovu vznešenou depresi se začalo pohlížet skrz prsty jako na načančanou, do sebe zahleděnou a dokola se opakující. Ne že by na svého oblíbence na evropských festivalech zanevřeli, jeho dílo ale začalo být přijímáno jaksi automaticky, samozřejmě, bez vzrušení. Zkrátka takový asijský Woody Allen.
Pieta k vlastnímu dílu
Příběh Piety velmi těsně sleduje zvrácený vztah mladého brutálního lichváře, k němuž jednoho dne dorazí žena tvrdící, že je jeho matkou. Zprvu veskrze zkažený mladík, neváhající mrzačit dlužníky, není zvyklý na přívětivé chování, proto ženu odmítá. Ta však dělá vše proto, aby ho přesvědčila o své lítosti a znovunalezených citech.
Kdybychom neznali datum uvedení Piety, neměli bychom šanci určit její postavení v Kimově filmografii. Velmi plynule totiž navazuje na režisérovu vrcholnou práci a posun nastává snad jen ohledně menšího množství explicitního násilí a sexu.
Časopis Variety dokonce tvrdí, že jde o nejvíce komerční režisérův kus za dlouhé roky (nejspíš od 3-iron), což si však nezaměňujme s tím, že by snad mělo jít o „komerční film". Jinak ale sledujeme práci toho samého tvůrce ve stejném rozpoložení jako před celou dekádou.
Pieta jako by především kladla před diváka režisérovy trademarky. Nejde o objevování nového, už snad ani o rozšiřování známého, ale pouze variování a kombinování dostupných motivů. Ki-duk to v jisté míře dělal vždy a výsledky mu nešlo upřít, v Pietě ale jako by mu šlo jen o vznik kidukovského filmu podle představ diváků. Což všechny nemusí potěšit, ale některé jistě ano.
Konvenční, ale strhující
Server IndieWire zaměřující se na nezávislou světovou tvorbu Pietě vytýká konvenční vývoj a dějový zvrat, kdy závěr zahodí vše, co bylo doposud budováno. Nelze než souhlasit s jejich závěrem, že jde nakonec o překvapivě čitelné žánrové dílo.
Režisér Michael Mann předsedající porotě v Benátkách byl naopak unešen (což bylo pro výsledné ocenění jistě zásadní). I jeho argumenty o strhující studii vztahu dvou lidí se dají přijmout.
Pokud šlo Ki-dukovi o jasné vytknutí předchozích problematických děl a navázání tam, kde skončil coby miláček „všech chytrých", lze vnímat Pietu jako úspěch. Provedením je na stejně vysoké úrovni, ceny se opět hrnou. Záleží zřejmě na individuální odolnosti vůči "neustále stejné bezchybnosti".
Návrat génia lze posoudit už i v českých kinech. Kim Ki-dukova Pieta má premiéru 31. ledna.
