Krom podobně skromného zázemí a motivu putování se ale svým obsahem oba snímky snad ani nemohou lišit víc. První je postmoderní pseudoantická tragédie připomínající díla Julie Taymorové, kde hrdinové ve starodávné zbroji putují po betonových pouštích. A druhý minimalistické konverzační drama o nenaplněných touhách.
První bojuje především s imponujícími ambicemi tvůrců dopřát nám výpravu, jejíž zaplacení by musel chvíli rozdýchávat i americký producent, druhý zase s nutností vypilovat nuance hereckých výkonů a scénáře do posledního detailu.
Přesto má smysl se na oba snímky podívat současně, protože odrážejí podobnou touhu debutujících filmařů nezaplout do českého standardu a najít vlastní autorský rukopis v díle, jež má pro ně určitě osobní význam.
Antický spektákl
Česko-rakouská koprodukce Menandros & Thaïs vznikla přímo podle knihy jednoho z režisérů, Ondřeje Cikána, kterou napsal už před deseti lety během studií filologie. Pokusil se v ní od antické tragédie dostat k stylistické hříčce. „Tenkrát mě vůbec nenapadlo, že by se to mohlo zfilmovat, už jen kvůli rozpočtu, jaký by byl potřeba. Smysl by navíc dávala spíš divadelní adaptace, protože jsem od začátku pracoval s principy jeviště,“ vzpomíná na předlohu on sám.
Cikán, který mimo jiné i píše poezii, se zaměřil na experimentování se slovy – v příběhu Menandra putujícího světem ve stopách své unesené nevěsty Thaïs proto slyšíme několik jazyků, nejvíc češtinu a němčinu. „Chtěli jsme navodit dojem antického světa, který byl velmi multikulturní. Ale ne tak primitivně, že by jeden národ mluvil česky a druhý německy, namíchali jsme to zcela náhodně, někdy i proti rodnému jazyku herců a logice příběhu. Takže část postav mluví česky, část německy a několik finsky. Přesto si všichni rozumí.“
Na plátně bylo ale potřeba pracovat nejen s textem. Tvůrci si troufli na mnoho výrazných filmařských pokusů, pustili se například i do podvodního souboje. „Formálně jde o totální magořinu,“ říká Cikán. „Snažili jsme se stylizaci pojmout co nejvíc trashově,“ dodává Šilar. „Věděli jsme, že takto výpravný film se pohybuje za hranou našich možností, ale rozhodli jsme se, že to tím spíš zaženeme do extrému, i kdybychom museli točit na foťák. A nakonec se nám ta estetika líbí.“
Menandros & Thaïs je nepochybně zajímavý experiment, který bude pro mnohé snad až nesnesitelný. „Zklameme každého, kdo od nás předem něco konkrétního očekává a vyžaduje,“ myslí si sami tvůrci. Jejich snímek například pracuje s nadsázkou a až parodičností, tuto vrstvu však odhaluje jen postupně a první hodinu může divák poměrně tápat, jak má nabízené bizarní obrazy antického světa v moderním prostředí vůbec číst.
Jako mnoho filmů zobrazujících putování má navíc scénář potíže s roztříštěností na fragmenty. „Může se to trochu táhnout, ale vím přesně, že zhruba v polovině přijde obrat a film začne mít lepší tempo,“ tvrdí samotný Cikán. S blížícím se závěrem se jeho a Šilarův snímek skutečně natolik mění, že pro někoho nabude celý příběh nový smysl, pro jiné ho naopak možná ztratí.
Na meruňky?
Výpravou mnohem skromnější Road-Movie si vystačí se dvěma herci, autem a silnicí. Mladý podnikatel v něm potká dávnou spolužačku ze střední školy a vyráží s ní na výlet do Rakouska, během nějž zvažují společný útěk na brigádu do Portugalska. Jde o studentský film Martina Jelínka, kterým zakončoval FAMU. „Začal vznikat v době, kdy fond pro podporu kinematografie dva roky v podstatě nefungoval - i proto jsme se rozhodli absolventskou práci pojmout rovnou jako celovečerák. Protože jsme nevěděli, jestli nemáme poslední příležitost dostat se do kin.“
Snímek vznikal po celou dobu Jelínkových studií – podle něj snad až příliš dlouho. Režisér a scenárista je vůči svojí práci vůbec kritický: „Sám mám problém nejen se scénářem, ale takřka se vším. Přijímám ten film jako autor hodně kriticky a řekl bych, že se mi povedl tak z dvaceti procent.“
Říká, že s rozpočtem 1,5 milionu korun byl snímek podfinancovaný a do natáčení zasáhly i technické problémy – materiál natočený během prvního léta nemohl být kvůli chybě kamery použit.
Přestože Jelínek chtěl experimentovat s filmovými postupy, zásadněji vyznívá v jeho případě spíš scénář. „Vím, že mají lidé problémy jak s protagonistou, tak i přímo s Matějem Merunkou, který ho ztvárňuje. Důležité ale je si uvědomit, že on v první řadě nemá být kladná postava a jeho floutkovské vystupování a tápání je záměrné. Že to ale nefunguje ideálně, vím. Předně je příběh podexponovaný a trochu selhává dramaturgie. Hrdina by dával větší smysl, kdyby byl na začátku lépe představený, ale s tím už se nedalo ve střižně, kdy jsem si to uvědomil, nic dělat."
Dlouho trvalo i hledání herce pro hlavní roli. „Agáta Kryštůfková byla jasná hned – našel jsem ji v jedné restauraci, kde dělala servírku. Chtěl jsem ji obsadit už předtím, než jsem se dozvěděl, že je zároveň herečka. Matěj na mě oproti tomu tak trochu zbyl. Nenašel jsem nikoho jiného, kdo by odpovídal mojí představě, a nebral jsem to jako nejideálnější výsledek. Za vyznění jeho výkonu ale může především text. V druhé polovině, kdy zvážní, se už najde a jeho herectví se mi v ní líbí,“ říká Jelínek.
Scénář je u Road-Movie opravdu diskutabilní. Nejen konstrukcí, ale i vyzněním. Připomíná tak trochu „problémy prvního světa“, mladí zajištění lidí v něm trpí depresemi čistě z nudy a zvažují šílené životní plány, aby se zabavili. Na druhou stranu jde třeba o zachycení věrné, i kdyby nesmyslné frustrace některých bohatých mladých mužů.
Na prostěradle
Menandros & Thaïs tedy zaujmou především hravostí, ačkoliv jí mohou trochu i otrávit. A u Road-Movie se může divák s tvůrci pomyslně pohádat o tom, jestli jsou postavy ufňukané, nebo v právu.
V obou případech je ale nutné aktivní sledování a otevřená mysl. "Asi bych kecal, kdybych tvrdil, že nám nedošlo, že točíme pro určitý ohraničený okruh diváků. Na druhou stranu si troufám, říct, že ten film má regulérní příběh, dějovou linku, začátek, prostředek a konec," tvrdí Cikán.
„Chtěli jsme udělat radost těm pár lidem, kterým Menandrose pustíme - nenapadlo nás, že ho někdy budeme obhajovat proti novináři nebo kritikovi, nevěděli jsme, že to může dojít tak daleko,“ doplňuje ho Šilar.
Oba doufají, že se jim podaří svoje dílo dostat spíš do poslední dobou populárních provizorních kin, kde se promítá na prostěradlo a diváci jsou v kontaktu s tvůrci. „Nemáme nic proti multiplexu, ale ten film v něm tolik nevynikne,“ myslí si.
Jelínka zase zajímá, jak budou snímek vnímat ti, kteří k němu nemají vztah jako on. „Natáčelo se čtyři roky – to je moc dlouhá doba. Nemám od Road-Movie odstup a nevím, jak o něm budou smýšlet ostatní. Zatím se reakce různí – film se buď líbí hodně, nebo vůbec.“
