V románu amerického spisovatele Dona DeLilla nazvaném Bílý šum, který v novém překladu Aleny Dvořákové nedávno vydalo nakladatelství Argo, tento zážitek vytrhne z rutiny jednu obyčejnou americkou famílii. Jack Gladney, Babette a jejich děti z předchozích manželství žili v malém univerzitním městě. Katastrofy dosud znali jen z pohodlí gauče, když si každý pátek objednali čínu a sledovali v televizi záplavy, zemětřesení či pády letadel.
Bílý šum anglicky vyšel roku 1985 a získal prestižní Národní knižní cenu. Vedle pozdějšího Podsvětí zůstává stěžejní prózou dnes sedmaosmdesátiletého DeLilla, řazeného k nejdůležitějším žijícím světovým prozaikům. Například literární kritik Harold Bloom o Bílém šumu sestavil celou knihu esejů, v nichž akademici přirovnávají DeLilla ke klasikům Honorému de Balzacovi nebo Émilu Zolovi.
Ještě na přelomu tisíciletí kniha patřila k nejčastěji vyučovaným postmoderním dílům na amerických univerzitách, píše v doslovu k novému vydání překladatelka. Naopak jen vlažně byla předloni přijata adaptace, kterou pro videotéku Netflix zfilmoval Noah Baumbach v hlavní roli s Adamem Driverem.
Snadno si představit, že diváci od ní měli jiná očekávání, neboť Bílý šum klame. O katastrofu v něm nejde. Tak jako DeLillův vrstevník Cormac McCarthy nedávno napsal knihu o pádu letadla, ve které pád letadla nehraje podstatnou roli, ani Bílý šum není apokalyptický román. Na scénách jako té s chemickou havárií spíš ukazuje různé společenské jevy. Například jak Hollywood nebo televize zkreslují smyslové vjemy a skutečné zážitky, až se člověk zasažený pohromou nezmůže na víc než srovnání s filmem. A při styku s nebezpečnou látkou vykazuje ty symptomy, o nichž mluvili v rádiu, ne jaké pociťuje doopravdy.
Mít víc
Dům univerzitního profesora Jacka překypuje krámy. Válí se tu hračky, umělohmotné tříkolky, časopisy, záclonové garnýže. Dětské ponožky, otevřené krabice, hromady novin a papírů. V ledničce i na kuchyňské lince leží jídlo upatlané hořčicí či majonézou. Zmuchlaný alobal, lesklé pytlíky chipsů, kroužky od plastových víček. Jednotlivě balené plátky sýra i paklíky žvýkaček.
Jenže to nestačí. Pro další věci rodina nepřetržitě vyjíždí do supermarketu, kde děti sedí v nákupním vozíku a chňapou po zboží z regálů. Jak protagonisté brázdí nekonečnými uličkami s potravinami, spatřují své odrazy na sloupech se zrcadly, vidí se na monitorech sekuriťáků. Jídlo berou v maxi baleních i výhodných slevách se zářivými nálepkami. Ovoce je sezónní, postříkané, naleštěné a lidé ho skládají do mnoha igelitek. To vše za zvuku automatických dveří, šustotu u pokladen či šepotu postarších žen s napudrovanými obličeji. Proč to celé? Protože ta "shoppingová symfonie" hrdiny naplňuje, zaplavuje pocitem blahobytu, bezpečí a uspokojení.
V tomto ohledu je Bílý šum přiznaně románem z 80. let, doby expanze obchodních domů. Poměrně průhledně varuje před posedlostí konzumem, nenasytností "produkty" všeho druhu. Před umrtvujícím efektem televize i supermarketu, jenž jako by tu symbolizoval Ameriku. Kdy každé zakoupené zboží, každá pohroma na obrazovce vyvolává touhu po dalším, větším. Až nakonec každý jen bezmyšlenkovitě "konzumuje" nějaký "obsah", zblbý a dezorientovaný marketingovými hesly, mediálními slogany, zíráním do obrazovek.
Přejídací horečka
Příznačně pro americký román o konzumu z této doby je většina postav při těle. Trpí "přejídací horečkou", jen s námahou se v teplákových soupravách derou z nadstandardně velkých aut, do nichž vrší své enormní nákupy. Jedí při chůzi, v obchodech i na parkovištích. Často už ani neztrácejí čas vytvářením iluze rodinné večeře, sezením u jídla proti sobě.
Zároveň je to celou dobu satira na akademické prostředí. Vysokoškolští pracovníci tu nosí taláry a tmavé brýle, aby vypadali důležitější, ale semináře vedou o filmových bouračkách a čtou nanejvýš krabice od cereálií nebo televizní programy.
Hrdina Jack neumí německy, přesto je profesorem takzvaných hitlerovských studií, jimž vymyslel celou katedru plnou předmětů jako "nacismus pro pokročilé". V jeho úvahách Adolf Hitler pozbývá jakékoliv hrůzy. Stává se jen dalším "produktem" budovaným jako "značka", předmětem zájmu lidí ochotných specializovat se na sebevětší podružnost, přisoudit význam čemukoliv, až ho nakonec nemá nic.
DeLillo jde k věci a doslova se ptá, jestli byli lidé takhle blbí i předtím, než přišla televize. Do scén z Jackovy domácnosti ale zároveň zvláštně zaplétá podprahový hukot obrazovek, myček, sušiček a dalších přístrojů, stejně jako dálnice za domem. Občas zazvoní telefon a ze sluchátka se ozve hlas z call centra. Tu a tam někdo ze spaní zamumlá název nějakého produktu. A jindy do hovoru postav pronikne jakási absurdita z nepřetržitě puštěného vysílání, útržek věty jako "A ostatní trendy, které by mohly výrazně ovlivnit vaše portfolio". Fór jako z her Václava Havla jasně situuje knihu do 20. století.
Dnes, kdy spousta přístrojů hlasitě hučet přestala a z úzkých displejů laptopů dávno netřeští hlava jako ze starých monitorů, už domácí realita vypadá jinak. DeLillo zachytil éru před LCD obrazovkami, internetem, sociálními sítěmi, před smartphony a TikTokem.
Tohle byl nicméně ten titulní bílý šum: ten cvrkot civilizace, přemíra podnětů ze všech možných přístrojů, které spolu s nekonečnými regály hojnosti v krámech vzdalují člověka jeho podstatě, rozptylují od jeho přirozenosti.
V nejambicióznějších částech knihy Don DeLillo líčí jakýsi zvláštní, tichý typ úzkosti, jejž tento shluk vjemů vyvolává. V případě Jacka má překvapivý důvod: všechen ten konzum, dokonce i hitlerovská posedlost, u hrdiny vytěsňují strach ze smrti, oddalují uvědomění, co ho na světě ukotvuje, proč tu je a co ho naopak přesahuje. Téma v knize pozvolna začíná převažovat. Zatímco na začátku Jack předměty hromadil, ke konci je vyhazuje. Čím dál víc se upíná na jakýsi experimentální lék, který by mohl strach ze smrti oddálit. Možná ho brala, možná nebrala jeho náhle zvláštně zapomnětlivá žena Babette.
Co nezestárlo
Téměř čtyřicet let po prvním vydání se existenciální pasáže ukazují jako nejvíc nadčasové, zatímco jiné části Bílého šumu přece jenom zestárly. Ani by nevadily monology věnované televizi a Elvisi Presleymu, za ně si čtenář snadno dosadí TikTok nebo zpěvačku Taylor Swift. Byť všeobecná fascinace Hitlerem snad trochu vyprchala.
Věty jako "My tady neumíráme, my nakupujeme, ale je v tom menší rozdíl, než byste si myslela" už nicméně působí zbytečně efektně. Stejně jako doslovná scéna, v níž Jacka popadne jakýsi shoppingový amok, a tak "jsem nakupoval, abych nakupoval, okukoval jsem a osahával, prohlížel si zboží, které jsem vůbec nechtěl, a pak jsem ho stejně koupil". Nebo když srovnává katastrofu v televizi se skutečnou katastrofou, svou ženu v televizi s tou, která sedí vedle něj na gauči. Když organizace simulující evakuaci pro případ živelné katastrofy použije opravdovou katastrofu, aby v ní nacvičila simulaci.
Všechny tyto typicky postmoderní fóry o tom, jak věci pozbývají význam, s odstupem času maličko vyčpěly. Naopak čtenáře napadá, zda by Bílému šumu nebyly bývaly prospěly trochu prokrvenější postavy s vnitřními životy. Nebo pár dalších výjevů z univerzitního kampusu. Aby na těch více než 500 stranách nebylo všechno jen jakousi reprezentací, zosobněním myšlenky či ilustrací teze.
Pořád je to ale román, který má co říct. A jeho vydáním Argo splácí významný dluh. Bílý šum poprvé roku 1997 zveřejnilo dnes již neexistující nakladatelství Votobia v nepovedeném překladu Libuše Bryndové, která místo supermarketu a popkultury psala o samoobsluze nebo lidové kultuře, a zároveň bohužel překládala "system" jako osud nebo "gramma" coby dědeček.
Původní překlad nerozlišoval Fahrenheity a Celsia, takže ve městě měli o 15 stupňů tepleji než na venkově, supermarket byl místo "psychických dat" nabitý "okultními informacemi", postavy pojídaly "pilulky ve tvaru létajícího talíře" a doslovně přejímaly anglické idiomy, pročež místo "ani náhodou" třeba řekly "ne za milion let". To vše v kombinaci s otrocky převzatou větnou stavbou, spoustou výpustek a chybami v interpunkci zbavilo DeLillovo psaní veškerého kouzla.
O kolik řádů dokonalejší je nový překlad Aleny Dvořákové, ukáže i drobnost. Třeba úsporný poetický popis "Silence in the halls, shadows on the sloping lawn". Překladatelka z 90. let ho zničila větou "V předsíních, stínech a na trávníku, táhnoucím se do kopce, se rozléhalo ticho." Kdežto Dvořáková? "Na chodbách ticho, na svažitém trávníku stíny." Skvělá práce.
Kniha
Don DeLillo: Bílý šum
(Přeložila Alena Dvořáková)
Nakladatelství Argo 2023, 528 stran, 498 korun.
