Recenze - Čtvero setkání dvojic různých osudů, světonázorů i dob nabídne letos cyklus Intimní rozhovory ve Studiu Švandova divadla. Druhý díl ovládli muži, které spojuje politická moc a činy, které jsou krokem zpět od demokracie.
A byť se tyto osobnosti ve skutečnosti nikdy nepotkaly, rozhodla se Viktorie Čermáková, režisérka a autorka inscenace Putin a Biľak u trezoru, vyfabulovat, co by bylo kdyby.
Fakta a fantasmagorie
Načasování inscenace je velmi přesné a trefné – Vasil Biľak skonal v úctyhodném věku teprve před rokem, a tedy se za svoje nechvalně známé „pozvání osvoboditelů“ již zpovídá vyšší moci. Druhý aktér pozoruhodného setkání Vladimir Putin poslední měsíce plní stránky všech médií a jeho vztah k moci jako takový rozhodně stojí za úvahu a analýzu.
Již samotný rámec a téma inscenace naznačuje, že se nešetří nadsázkou, mysteriózní atmosférou či humorem. Příběh je vystavěn na zápletce, kdy se mrtvý Biľak (hostující Miloslav Mejzlík) rozhodne očistit vlastní svědomí a čest svých potomků a získat a zlikvidovat originál „zvacího dopisu“. A kde jinde ho hledat než u Putina (Marek Pospíchal).
Nečekaná noční návštěva sice Putina zneklidní, nicméně na různé přeludy a strašidla je zřejmě již zvyklý. V jeho spartánsky zařízené ložnici defilují přízraky, které mu připomínají jeho vroubky na svědomí. Podivný důchodce z Československa je ale výjimečně neodbytný a nervy Putina jsou stále nestabilnější a nestabilnější.
V inscenaci se tak propojují dokumentární fakta a čirá fantazie autorky. Při psaní textu ji inspirovaly rozhovory s komentátory, politology a odborné statě, ale kupříkladu i známý francouzský dokument Cesta k moci o Putinovu vzestupu, Biľakovy paměti nebo slavný film Diktátor Charlieho Chaplina. Tento výchozí materiál pak Čermáková prošpikovala opulentními fantasmagoriemi, groteskou a parodií na horory a thrillery.
Všeobjímající parodie
Viktorie Čermáková ve svých režiích dokáže opravdu bohatě vrstvit významy, hříčky a aluze, žánry i nečekané zvraty. I Putin s Biľakem nabízejí spoustu nápadů a akce, i když poněkud na úkor konzistentní výpovědi. Divákova pozornost je neustále tříštěna z myšlenky na myšlenku a v tomto, byť promyšleném, chaosu se jen těžce orientuje.
Samotná analýza mocenských praktik není zrovna originální či hluboká, důraz je kladen spíš na efekty a narážky na známá fakta.
Zejména Marek Pospíchal coby Putin vytváří skvělou parodii, a to i bez použití extrémní stylizace. Je jako trochu neurotický moula, který žije v iluzi o svých schopnostech. Spíš než důstojného státníka vidíme klubíčko nervů s duší malého kluka, který se chce podobat Jamesi Bondovi. Zkouší na Biľaka nemotorné triky z juda, dělá kotrmelce s pistolí a v rádoby nebezpečném manévru se urputně snaží udržet na gymnastických kruzích. V kostýmu odrostlého pionýra a v županu s nápisem „Vlad“ je tato charakteristika celkem trefná.
Onen nápis Vlad je jedním z mnoha interpretačních klíčů, které Čermáková do inscenace vložila. V kombinaci s množstvím lebek, které má ve své ložnici vystavené, je zřejmé, že režisérka mířila v analogii do středověké Transylvánie. Takových drobností je v inscenaci spousta, kupříkladu když nenápadný potkan v akváriu časem odhalí svou identitu, ukáže se, že si Putin hýčká jako domácího mazlíčka Angelu Merkelovou.
Miloslav Mejzlík jako Biľak vytvořil typ urputného a zlomyslného dědka, který se nebojí vzepřít rozhodnutí a vůli samotného Putina. Ostatně, nemá již co ztratit, jenom získat. Se škodolibým klidem se snaží Putina přesvědčit, že opravdu nemá na výběr, a nakonec svému záměru i učiní zadost.
Dvojici titulních postav doprovází dějem Martina Krátká, která vystřídá několik převleků. Představí další přeludy Putina, ale zejména pokojskou Annu, která v závěru zamotá příběh celkem zásadně. Z plaché a oddané služebnice se vyklube tajná agentka, která postřelí samotného prezidenta. V převleku gymnastky (opět zřejmě ne zcela náhodný výběr) se zhostí situace a završí latentně přítomné „bondovství“.
Výčet analogií, citací a metafor v inscenaci by byl stejně dlouhý jako výčet žánrů, témat či estetik, které lze v inscenaci najít. Byť se jedná o komorní kus, identifikovat a rozklíčovat to vše není snadné. Také není celkem jednoduché se zorientovat v ideové rovině. Když ale rezignujeme na hloubkovou analýzu a necháme se unášet očistným smíchem nad zlomocí státníků, dává inscenace smysl jako jakési bezbřehé burlesky o bezbřehé svévoli politiků.
Putin a Biľak u trezoru. Scénář a režie: Viktorie Čermáková. Dramaturgie: Martina KInská. Výprava a hudba: Matěj Sýkora. Hrají: Marek Pospíchal, Miloslav Mejzlík, Martina Krátká. Švandovo divadlo Praha. Premiéra 31. ledna 2015. Nejbližší představení: 13. a 20. února.
