Šestatřicetiletá umělkyně uplynulou neděli získala svou první cenu Grammy za album The American Project s hudbou Michaela Tilsona Thomase a Teddyho Abramse. Pokud k nim časem přidá ještě dvě sošky, bude jich mít stejně jako sir Rattle.
Od příští sezony hlavní hostující dirigent České filharmonie kývl na nabídku z mnoha důvodů, mimo jiné proto, že si "zamiloval vřelost i typický černý humor" orchestru. Okamžitě prý cítil kontakt s hráči a usoudil, že "tohle vážně stojí za to".
Česká filharmonie v něm získává vzácného spolupracovníka, který do Prahy naláká další muzikanty i posluchače. Dlouholetý šéfdirigent Berlínských filharmoniků má také bohaté zkušenosti z kontinuální práce s orchestry, kdy cílem není odehrát jeden večer, ale vybudovat širší koncepci. Včetně rozšíření repertoáru. Rattle chce zařazovat více soudobých autorů a skladeb od Josepha Haydna, Roberta Schumanna, Edwarda Elgara či francouzských tvůrců.
Ve světle této události získal abonentní koncert s hudbou Sergeje Rachmaninova a Antona Brucknera, který se v pražském Rudolfinu opakuje tento pátek večer a znovu v sobotu odpoledne, ještě slavnostnější nádech. Šlo o gurmánskou ochutnávku toho, co nás s Rattlem čeká v dalších pěti letech.
Šňůra perel
Rachmaninovův třetí koncert z roku 1909 je mezi klavíristy proslulý svou obtížností. Nejde jen o technickou náročnost, ale také fyzickou výdrž, interpretace zabere kolem čtyřiceti minut. Okřídlená kritika autorových nepřátel zní: "Příliš mnoho not." V různých verzích sólového partu třetího koncertu se jich objevuje mezi 29 a 30 tisíci - ano, někdo je spočítal.
Yuja Wang je všechny zahrála s grácií, brilancí a emocionalitou. Tam, kde jiní klavíristé mohou sklouznout k zatěžkanému patosu, tvarovala uvážlivě každou notu a poeticky ji vynášela směrem ke koncentrovanému publiku. V některých okamžicích se člověku doslova tajil dech - byť je takové spojení při psaní o hudbě nadužívané, občas se opravdu stane.
Vzácné a krásné momenty nicméně střídaly i nejasné pasáže týkající se dialogu mezi orchestrem a mimořádnou sólistkou. Sir Rattle se s filharmonií občas upozadil až příliš a doprovodné figury se vytrácely do ztracena. Výsledkem byla nesouvislá šňůra hudebních perel.
Je zřejmé, že rozhodnutí hrát v některých momentech plaše, skoro neslyšitelně, pramení ze zkušenosti. Sólista či sólistka v tak náročném koncertě potřebují občas "pomoci" v tom, aby jejich umění vyniklo. Yuja Wang tuto sympatickou, avšak příliš opatrnou oporu nevyžadovala. I v lyrických pasážích vytvářela nosný, výrazný tón.
Výdrž má navíc jako atletická sportovkyně, což dokázala naprosto nadlidským výkonem, když loni v New Yorku během jednoho večera zahrála všechny čtyři Rachmaninovovy klavírní koncerty i jeho Variace na téma Paganiniho. Deník New York Times toto vystoupení zařadil mezi hudební události roku.
Na Yuje Wang je kromě velkého talentu fascinující ještě další věc. Od roku 2007, kdy zaskočila za Marthu Argerich v Čajkovského Prvním klavírním koncertě a rozjela hvězdnou kariéru, zůstává ve svém projevu i rozhovorech přirozená, neokázalá a upřímná. V jednom videu ji lze vidět, jak zahloubaně hraje téma z Rachmaninovových variací. Pak se jí na tváři objeví pobavený úsměv, a aniž by přerušila hru, řekne ke kameře: "Víte, co je ta nejlepší motivace? Když se muži chovají jako kreténi."
Specifický vztah k Rachmaninovovi je dobře i vidět i na jejím aktivním instagramovém účtu. U jedné fotky, na které má černé crop top tílko, informuje fanoušky, že měsíce cvičení Rachmaninovova jí vytvarovaly "dost dobré břišní svaly".
Břišní svaly a vysoká kultura, jde to dohromady? Uvolněným chováním i šatníkem Yuja Wang dlouhá léta provokovala konzervativní kritiky. Postupem času se ale trapné komentáře o jejích příliš krátkých a přiléhavých úborech vytratily. Pianistka do koncertních síní přinesla módu a s ní i trochu toho "glamouru". Však je to Rihanna klavíru.
Výjimečná vize
Anton Bruckner se trochu vymyká běžným představám o romantických skladatelích. O ruku prosil náctileté dívky o generace mladší než on a ve své víře se pohyboval na hranici fanatismu. Jeho život se zdánlivě obešel bez velkých dramat, a tak zůstal stranou zájmu většiny spisovatelů i filmařů, s čestnou výjimkou divotvorného Kena Russella, režiséra snímku Lisztománie.
O Brucknerově podivuhodné povaze svědčí i to, že Šestou symfonii v roce 1881 věnoval svému domácímu. V historii dedikací jde o jednu z těch kurióznějších.
Rakouského skladatele však minimálně do jedné ustálené škatulky vložit můžeme, jde o tu s názvem "zneuznaný génius". Čelil zákeřné kritice i zničujícím pochybnostem o vlastním talentu. Některé z jeho devíti symfonií tak existují v početných a různorodých verzích, které zamotaly hlavu nejednomu muzikologovi.
Šestá nicméně vznikla v relativně sebevědomém období a Bruckner ji později nerevidoval. Je plná vřelých i toužebných melodií, s převážně optimistickým vyzněním a humornými epizodami ve scherzu, při jehož čtvrtečním provedení excelovaly lesní rohy České filharmonie.
Těžištěm hodinové skladby je pomalá druhá věta, která má v sobě podle dirigentky Simone Young "zářivost, hloubku, vášeň i tragiku". Pro sira Simona Rattla je ovšem důležité vnímat také celkovou architekturu, protože Brucknera řadí mezi skladatele s "výjimečnou vizí".
O mimořádné vizi lze hovořit také v případě samotného Rattla, neobyčejně vlídného muže, jenž se do širokého povědomí dostal v 80. letech jako hudební ředitel Birminghamského symfonického orchestru. Na Brucknerových symfoniích pracoval soustavně jak v Anglii, tak později s Berlínskými filharmoniky či Londýnským symfonickým orchestrem.
Šestou nyní v Praze řídil zpaměti. I zpovzdálí bylo jasné, jak intimně partituru zná. Její zákoutí, potenciál, výzvy související se složitou formou i místa zákeřná na rytmickou, a především dynamickou souhru.
Česká filharmonie dílo hrála po dvaceti letech. Přesto se zdálo, že k němu má podobně důvěrný a zanícený vztah jako Rattle. Zvuková vyváženost mezi jednotlivými skupinami, budování frází ve smyčcích, vysoké soustředění, nádherné procítění Brucknerových charakteristických pauz. To vše mělo po okraj naplněné Rudolfinum to štěstí vyslechnout.
Pokud umí sir Simon Rattle a Česká filharmonie dosáhnout takového výsledku při jednorázovém koncertě, máme se v příštích letech jeho pravidelného hostování opravdu na co těšit.
