Jádro dramaturgie Jedlu, který roku 2011 založili Nebeský s Trmíkovou a hercem Davidem Prachařem, tvoří obrazivé inscenace nahlížející do nitra nejen historických osobností. Všechny spojuje, že navzdory těžkému osudu nerezignovaly na vnitřní pravdivost a integritu. Tak či onak se potýkají s otázkou víry, ať už v Boha, nebo cokoliv, co je přesahuje.
Lucie Trmíková se v posledních dvou hrách věnovala hrdinkám obdařeným výjimečnou duševní silou a hloubkou. V inscenaci Suzanne Renaud vyprávěla o francouzské básnířce a manželce Bohuslava Reynka, loňský titul Ženy, držte huby! pak přiblížil kunsthistoričku Růženu Vackovou, 16 let vězněnou komunistickým režimem. Oproti nim je tedy Casanova, jehož hlavním charakterovým rysem se zdá být povrchnost a vnějškovost, postavou zcela opačného ražení.
Na okouzlujícího sympaťáka, kterému se ženy zdálky vrhají do náručí, může člověk rovnou zapomenout. Inscenační klíč je čitelný od první forbíny neboli výstupu před oponou. Martin Pechlát v titulní roli se obecenstvu - potažmo čtenářstvu obsáhlých pamětí nazvaných Historie mého života, z nichž Trmíková i přímo cituje - snaží prodat svůj příběh, za každou cenu si zajistit jeho pozornost a přízeň. Nabubřele se chvástá, dopředu přesvědčený o divákově spokojenosti. Lehce protivným projevem si ale rovnou podkopává půdu.
Devětačtyřicetiletý držitel dvou Cen Alfréda Radoka i Thálie, zprvu nalíčený, ve vysoké paruce, nachovém kabátci a dlouhé vázance, je od počátku bytost zábavně i odpudivě groteskní. Na forbíně opakovaně zaujímá co možná nejimpozantnější pózu, přičemž se ale prohrabuje mezi nohama. Rozcvičuje si mluvidla a uvolňuje obličej, aby nakonec ustrnul v lehce křečovitém šklebu.
Pechlátův Casanova je šmírák, který si tolik zvykl podvádět a nasazovat masku, že už neumí být přirozený. S postupujícím věkem jen čím dál hůř, směšněji a trapněji "nahazuje" domněle líbivou verzi sebe samého.
Podobnou interpretaci památně nabídl film Casanova Federica Felliniho z roku 1976. Inscenace na něj upomene i dlouhými bílými spodkami a korzetem, v nichž Pechlát, podobně jako mladý Donald Sutherland ve Felliniho snímku, tráví značnou část představení.
Italský režisér ve své tíživé, až pochmurné grotesce nahlédl Casanovu jako vymírající druh, součást frivolní, dekadentní společnosti konce 18. století těsně před francouzskou revolucí. Z filmu utkvěly především hrdinovy proslulé erotické eskapády, které však nabíraly podobu odosobněné, krkolomné cirkusové drezury, plné strojově trhaných pohybů a zmučených, pološílených výrazů. Zmar završila kopulace s neživou figurínou, jíž Casanova vyznává lásku.
V inscenaci Jana Nebeského vše zůstává v rovině vzpomínek, které ale z větší části příliš netěší a nezajímají ani vypravěče. Mechaničnost, s níž Sutherland souložil ve Felliniho filmu, se postupně prolamuje do Pechlátova vyprávění. Nápadně často sklouzává k pouhému vyprázdněnému výčtu žen, situací či míst, i do postupem času ubíjejícího cembalového doprovodu Moniky Knoblochové, která se pohybuje po jevišti spolu s Pechlátem a Lucií Trmíkovou.
Nejmarkantněji se to projeví ve scéně, v níž protagonista jako kdyby dálkovým ovladačem pouštěl diapozitivy desítek evropských měst, jimiž za život prošel nebo spíše proběhnul coby pokaždé vyhoštěný štvanec. Znuděně, až znechuceně vypočítává metropole, občas přihodí kratičkou glosu, v problikávajícím světle se ale objevuje stále jen on sám. Nic v něm nezanechává stopu, natož aby ho to jakkoliv hlouběji poznamenalo.
Ne náhodou, nepočítáme-li neúspěšné autorské pokusy, se z inscenace v podstatě nedozvíme, čemu se Casanova - mimo jiné student práv či aspirant na kněžství - v životě věnoval. Obživu mu zjevně obstarával především bohatý společenský život.
Své nejen dámské úlovky líčí aktér přece jen o něco zaujatěji. Z mísy na jevišti vybírá různorodé ovoce představující plejádu milenek a milenců, načež je napichuje na vztyčený kord. Údajné mnohahodinové rozkoše, nad nimiž se rozněžňuje a upouští záblesky zbylého šarmu, střídá vztek na chycené pohlavní choroby i zatrpklé hořekování nad uvadající mužností, která ho postupně donutí si za povyražení platit.
Jednou z jeho "kořistí" je i madam d’Urfé, bohatá markýza holdující tehdy módnímu okultismu, jíž Casanova za tučnou odměnu slíbí rituální převtělení v nesmrtelného chlapce.
V podání Lucie Trmíkové, která svůdníkovi asistuje v několika menších rolích, je markýza poněkud nesnesitelná hysterická bláznivka, podobně okouzlená sama sebou jako její host. Ten po ní stejnou dikcí, leč zcela bezmyšlenkovitě, papouškuje přepjatě tajemné ezoterické fráze, zatímco si mezi zuby vyrýpává pečené kuře.
Nejtrefněji i nejvtipněji vychází právě pasáže, kdy Pechlát mírně podehrává, nebo se může spolehnout na svůj vynikající timing, s nímž kupříkladu vyhodí úporně břinkající cembalistku od nástroje. Ze strany Trmíkové se většina představení odehrává v lehce monotónní rovině přepjaté exprese, která se ovšem tam, kde by měla být zdrojem pobavení, míjí účinkem.
Podobně neústrojně působí Trmíkové vpád v roli "autorky", jež přichází Casanovu lehce školometsky konfrontovat s jeho nepřiznaným donašečstvím. Italský libertin se živil mimo jiné jako placený informátor benátské inkvizice.
Je škoda, že Trmíková hrdinu nenechá, aby diváky o svém širokospektrálním hochštaplerství přesvědčil sám. Těkavostí, přehlceností zážitky i nereflektovanou honbou životem je Casanova jinak zcela přirozeně i člověkem současným.
V závěru se bezzubý slintající "dědek" vzteká v županu na nenáviděném zámku Duchcov, kde roku 1798 skutečně zemřel. Když si stěžuje na malichernosti, vyplývá z toho vcelku obligátní hořká pointa. Možná že všude byl, všechno viděl a se všemi spal, ale člověku, který se i ve stáří tvrdošíjně odmítá podívat do vlastního nitra, nakonec nic nezbude. Všechny vnější požitky jsou mu již odepřeny, ohrané nebo postrádají smysl.
Casanova se nechce ztotožnit s prostopášným archetypem dona Giovanniho a hodlá to dokázat právě veřejnou zpovědí. Jenže žádné prozření nebo revize prožitého se nekoná, až do konce utíká především sám před sebou. Je to, přinejmenším v interpretaci Jedlu, smutný hrdina.
Divadlo
Lucie Trmíková: Casanova
(Uvádí Divadelní spolek Jedl)
Režie: Jan Nebeský
Divadlo Rokoko, premiéra 26. března, nejbližší reprízy 30. dubna a znovu 9. a 27. května.
