Jiří Fajt je blízko satisfakci. Před rokem jej tehdejší ministr kultury Antonín Staněk z ČSSD odvolal z pozice ředitele pražské Národní galerie, podal na Fajta dvě trestní oznámení a obvinil jej z četných manažerských přešlapů. Trvalo čtvrt roku a jednu vládní krizi, než Staněk padl a byl nahrazen současným ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem, opět z ČSSD. A teprve po dalším půl roce Fajta očistila policie, která obě trestní oznámení odložila. Zaorálek se bývalému řediteli galerie omluvil jménem státu. A v novém výběrovém řízení na šéfa Národní galerie teď čerstvě šedesátiletý Fajt postoupil do užšího výběru. Zbývá poslední krok k zadostiučinění: vrátit se do funkce.
Tady se ale Fajtova cesta zpět na vrchol může zastavit. V průběžném bodování odborné komise, před započtením hlasů ze zahraničí, je Fajt poslední za prvním Markem Pokorným a Polkou Alicjou Knastovou. V koncepci, kterou si Aktuálně.cz vyžádalo od ministerstva, Fajt žádá navýšení příspěvku na provoz Národní galerie o 100 milionů korun ročně a dalších 30 milionů na akvizice současného umění, na což ministerstvo řešící dopady pandemie nemusí mít prostředky. A hlavně je Fajt v letitém sporu s prezidentem Milošem Zemanem, který vloni kvitoval jeho odvolání a nadále si udržuje vliv ve své někdejší domovské ČSSD.
Aktuálně.cz se zeptalo ministra kultury Zaorálka, zda se o výběrové řízení na šéfa Národní galerie zajímá prezident a jestli existuje možnost, že by se Zaorálek jeho názorem nechal ovlivnit. "Právě proto, aby nevznikaly podobné pochyby, byla vytvořena Garanční rada Národní galerie a výběrová komise pro výběr generálního ředitele složená z odborníků, která vybrala tři nejvhodnější kandidáty," odpovídá Zaorálek. Připomíná, že při výběru nového ředitele galerie bude přihlížet také k hlasům ze zahraničí a výsledkům takzvaného assessmentu, to znamená testů, jimiž firmy zjišťují, jaký kandidát je pro pozici nejvhodnější. "Všechny tyto kroky by měly definitivně odstranit pochybnosti a domněnky, které se objevovaly kolem minulých výběrových řízení na generálního ředitele Národní galerie," doplňuje Zaorálek.
Rozhovorem s Jiřím Fajtem zahajuje Aktuálně.cz sérii interview se všemi třemi kandidáty na ředitele Národní galerie. Toho nového ministr kultury jmenuje do první poloviny října.
Čím si vysvětlujete, že ve výběrovém řízení na šéfa Národní galerie jste zatím až třetí?
Ve výběrové komisi zasedali lidé, kteří pro mě hlasovali, a pak ti, kteří jsou vůči mně v opozici. Jak známo, patřím k těm, jejichž názory a činy polarizují. Mnozí si váží toho, co jsem pro Národní galerii udělal, a jiní to se zvýšeným adrenalinem v krvi kritizují. V komisi mě řada členů dala na první pozici, na rozdíl od dvou dalších spolukandidátů mě ale také několik opozičních porotců umístilo na poslední místo. Když se body sečetly, je zázrak, že jsem vůbec mezi prvními třemi.
Proč se hlásíte znovu?
Překvapil jsem trochu i sám sebe, už jsem to považoval za uzavřenou kapitolu. Ale byl na mě v pozitivním slova smyslu vyvíjen tlak, abych to ještě zvážil, a to nejen přáteli, ale dokonce lidmi na ulici, kteří mě zastavovali, aby mi řekli, že mi drží palce. A poté, co se mi stát omluvil za loňský neoprávněný vyhazov, jsem začal uvažovat, že to ještě zkusím. Konečné rozhodnutí padlo pár dnů před vypršením termínu. Práce mám i bez toho dost, působím zase v Německu na vědeckovýzkumném institutu, a nebýt koronaviru, který to odložil na příští rok, v tuhle chvíli bych dokončoval velkou výstavu o malíři Raffaelovi a jeho mecenáších z rodu Medicejských v Královských muzeích v Bruselu.
Zastavovali vás lidé na ulici i předtím, než vás bývalý ministr kultury Antonín Staněk odvolal?
Ano, teď je to ale častější. V tomto ohledu mě bývalý ministr pomohl proslavit.
A když jste polarizující, nevolají na vás také lidi, že jste zloděj?
Tak s tím jsem se nesetkal. Ti, co tuto pomluvu rozšiřují, se asi bojí. Jednou jsem v pražské Kaprově ulici potkal jednoho mého velkého odpůrce, který se v tom okamžiku usilovně snažil být neviditelný, nejradši by se úplně vypařil. To je ale typické, pomlouvá se jedině za zády, do očí vám nikdo nic neřekne.
Své odvolání spojujete s tlakem, který podle vás na ministerstvo kultury vedené ČSSD vyvíjel ve váš neprospěch prezident Miloš Zeman, kdysi předseda této strany. Proč myslíte, že by nebránil vašemu případnému návratu?
Pan prezident prokázal, že určité věci nezapomíná, třeba moje občanské angažmá v roce 2013, kdy jsem ve volbách podpořil jeho protikandidáta. Překvapilo by mě, kdyby se Pražský hrad nesnažil o to, abych se do Národní galerie nevrátil.
Přesto do toho jdete?
Ze zákona prezident nemá co mluvit ani do Národní galerie, ani do jmenování profesorů, přestože tak od roku 2014 intenzivně činí a navzdory mnou vyhraným soudům mě odmítá jmenovat. A proč do toho jdu znovu? Nevím. Řekněme, že mám sportovního ducha.
Měl jste teď od Národní galerie rok odstup. Co sebereflexe, udělal jste za pět let ve funkci nějaké chyby?
Samozřejmě, řadu věcí bylo možné dělat jinak. Abych začal u sebe, jsem docela netrpělivý a asi příliš velký perfekcionista. Měl bych se naučit brát víc v potaz čas, který si nárokuje realizace některých věcí. A galerie byla asi zatěžovaná tím, že jsme chtěli příliš mnoho naráz, na což nestačila lidská kapacita. Nejvíce to naráželo v oblasti péče o historické budovy, z nichž každá potřebuje menší či větší stavební investici, nemluvě o dvou největších projektech: centrálním depozitáři v Jinonicích a transformaci Veletržního paláce.
V jakém stavu je galerie teď?
Je tam řada lidí, s nimiž bych rád opět spolupracoval, jako ředitelé sbírek Michal Novotný nebo Marius Winzeler. Galerie je ale hibernovaná, jako v zimním spánku, čemuž se po událostech posledního roku nelze ani moc divit. Nové vedení ji bude muset probudit k životu. Hlavně je třeba zahájit práce na atraktivním programu pro další roky, dosud galerie realizovala povýtce pouze výstavy, jejichž příprava začala ještě za mého vedení. Pokud bych se měl vrátit, bylo by jistě možné na ledacos navázat, také je ale nutné některé záležitosti nově promyslet. Rozhodně by se však nemělo změnit základní směřování k větší viditelnosti na domácí i mezinárodní scéně, k programové internacionalizaci, k příslovečnému otevírání oken do zahraničí, zejména v oblasti současného umění. Zde pořád cítím obrovský dluh.
Vaši kritici tvrdí, že jste galerii vedl příliš autoritářsky. Nemají pravdu?
Jde o to, jak člověk přistupuje k pozici ředitele. Podle jedněch ředitel vůbec nemá co mluvit do obsahu nebo profilování instituce, má být jen takový úředník dohlížející na to, aby zaměstnanci dělali svou práci. Já patřím k těm druhým, kteří v řediteli vidí osobnost, jež instituci nasměruje a vyprofiluje. Mám silnou představu o tom, jak má Národní galerie vypadat, jaký má mít program, jaký má nabízet návštěvnický komfort. S tím se hlásím.
Ale nemohou pak mít podřízení pocit, že na nich nesejde nebo že se jim nedostává stejné pozornosti v médiích jako vám?
Nevím, u kolegů z vedení jsem takový dojem nezískal. A mám pocit, že nejsem ani ten administrativní typ, který by lidi držel zkrátka. Mediální pozornost jsem si neuzurpoval, ta si mě spíš vyhledává sama, asi i kvůli mým sporům o profesuru s prezidentem. Nikdy jsem nikomu nezakazoval, aby se veřejně vyjadřoval.
Když za vámi přijde nespokojený zaměstnanec a řekne k vám něco kritického, umíte to unést?
To jsem dokonce vyžadoval. V čele tak velké instituce potřebujete zpětnou vazbu. Kritiku jsem chtěl slyšet a také jsem ji docela často slyšel. Vždy jsem se snažil reagovat. To ale neznamená, že má člověk popřít svou vizi. Co se podřízených týče, za mé éry někteří do té doby upozadění kurátoři dostali bezprecedentní prostor ke své realizaci. Lidem, kteří mají energii a dobré nápady, vždy nabídnu prostor.
Přesto se vás poté, co jste byl odvolán, veřejně zastalo jen minimum zaměstnanců. Nedělal jste tedy něco špatně?
Nezastírám, že mě to mrzelo, a netvrdím, že se mi se všemi 280 zaměstnanci galerie podařilo navázat úzký vztah. I když se rozkrájíte, každému po chuti nebudete. Mohl bych spekulovat, zda to nebylo dané okolnostmi mého odvolání, když na mě před kamerami bývalý ministr Staněk vylil kýbl splašek. Situace musela být pro většinu z nich nepřehledná, nevyčítám tedy kolegům, že si pod tíhou okolností nebyli jisti, jestli jsem tam někde přece jenom něco neukradl, jak mi bylo falešně podsouváno. Můj nástupce jim také hned při prvním setkání zakázal veřejné komentáře pod výhrůžkou osobních postihů. Tento tlak zvládne málokdo. Navíc Národní galerie byla v hledáčku médií a zprostředkovaně vyvolala vládní krizi, to jim na klidu jistě také nepřidalo.
Nemohou teď mít ti zaměstnanci, kteří vás kritizovali, obavu, že byste se jim po případném návratu mstil?
Proboha, přece bych někoho kvůli takové blbosti nevyhazoval. To je nesmysl, co bych z toho měl? Každopádně bych si s těmi, kteří by měli nezodpovězené otázky, sedl a pokusil se vše vysvětlit.
Změňme téma. Jak může instituce jako Národní galerie reagovat na pandemii koronaviru?
Ve stávající situaci asi intenzivnější spoluprací s domácí uměleckou scénou, která sama potřebuje podpořit, a pak projekty, které více vycházejí z vlastního sbírkového fondu. Koronavirus postihl všechna muzea světa a ani kolegové z těch nejvýznamnějších nevědí, co bude dál.
Kdybyste měl spekulovat o dlouhodobější proměně?
Pokud se bavíme o výstavách, nabízí se úvaha, zda by za dané situace neměla více cestovat umělecká díla než lidé. Před koronavirem to bylo naopak: říkalo se, že díla jsou náchylná na poškození a cestovat by neměla, takže je nutné rozpohybovat lidi. Na tom byl postavený celý fenomén výstavního turismu. Není to dnes obráceně? Ale mám jen otázky a myslím, že odpověď ještě nezná nikdo.
Národní galerie kvůli pandemii šetří, přišla o tržby ze vstupného i pronájmů. Nevracel byste se do ještě podfinancovanější instituce než dřív?
Určitě na tom není lépe, ale zase bych to neviděl tak černě. Výpadek ze vstupného vznikl, ale spousta výstav byla odsunutá, takže některé náklady se v čase rozředí. Rád bych se vrátil k tomu, s čím jsem do galerie před lety přišel: stát se má postarat o to, co je státu, to znamená budovy a sbírky, včetně investic do rozšiřování sbírek, zejména v části současného umění. Pokud je toto splněno, galerie si musí na veškerý program včetně výstav vydělat sama. To se za mé éry dařilo. Do programu jsme dávali 80 až 100 milionů ročně, což jsme si vydělali vlastními příjmy ze vstupného, sponzoringu, z obchodů, restaurací či kaváren.
V posledních letech galerie dostávala od státu na provoz méně než 300 milionů, zatímco příspěvek Národnímu divadlu narostl na víc než 800 milionů. Neměl jste si také říct o víc?
O to jsem se samozřejmě snažil. Když jsem nastupoval, různé věci mi byly slibované, já tomu naivně věřil a ony se pak neuskutečnily, zčásti i proto, že se často měnil ministr kultury. O navyšování příspěvku na provoz jsem usiloval kontinuálně. V roce 2017 jsem dokonce přesvědčil sněmovnu, která odhlasovala 50 milionů korun pro Národní galerii na akvizice a digitální projekt sbírky on-line, již tehdy část prostředků šla na péči o budovy. Státní příspěvek na provoz nestačil ani k tomu, abychom natřeli okna.
Ale v čem vázla jednání na ministerstvu kultury?
Na tamní personální situaci. S jedním náměstkem se mi spolupracovalo skvěle, byl tam ale jiný zodpovědný za ekonomiku, u něhož všechny žádosti končily. Chodil jsem ho přesvědčovat, že je třeba galerii dofinancovat, on se na mě vždy s jízlivým úsměvem podíval a řekl: já tomu věřím, ale ty peníze vám nedám. A tím to skončilo. A při tvorbě rozpočtu se každým rokem opakovalo totéž divadlo, my jsme poctivě sepsali aktuální potřeby, ministerstvo opsalo rozpočet z loňského roku a dalo na něj razítko s aktuálním datem.
Nebojíte se, že by to teď bylo stejné?
Mám naději, že ne. Dotyčný náměstek už na ministerstvu nepracuje. A mě zase zkušenost naučila, že nestačí věřit ústním slibům.
Jinými slovy byste před nástupem chtěl, aby se ministerstvo písemně zavázalo, že příspěvek na provoz Národní galerii vzroste?
V koncepci mám potřebu navýšení příspěvku na provoz o 100 milionů korun a dalších 30 milionů na akvizice. To vůbec není mnoho. Ve stávající situaci však není reálné, že by ministerstvo, které teď sanuje důsledky pandemie, prostředky navýšilo skokově. Muselo by se to etapizovat, příspěvek by tak rostl průběžně několik let. Je to ale nutné. Bez toho se Národní galerie bude potácet ve stejných problémech jako dosud.
V koncepci píšete, že právě nedostatek peněz způsobuje "mnohdy neřešitelné napětí uvnitř instituce".
Ano. Pokud byly v Národní galerii okamžiky, kdy se stupňovalo napětí, vždy to bylo v diskusích o rozpočtech nebo platech.
Za vaší éry Národní galerie rapidně navýšila sponzoring. Neublížila vám ale kauza odvolání, byl byste pro sponzory stále důvěryhodný?
Jsem přesvědčený, že ano. Pokud bych se vrátil, rád bych dotáhl záměr zpřístupnit všechny sbírkové expozice zdarma, nejen pro studenty do 26 let a seniory, jak jsme to zavedli již před lety, ale pro všechny. A jsem přesvědčený, že bych na to sponzora sehnal. Ostatně někteří mi již svou podporu přislíbili a jsou mezi nimi i ti, kteří s mým odvoláním ukončili spolupráci s galerií.
Váš vyhazov se točil okolo přivýdělku k platu ředitele. Jak předejít tomu, aby se to opakovalo?
Samozřejmě je nezbytné otázku platu generálního ředitele jednou provždy vyřešit. Domluva po mém nástupu zněla tak, že pokud budu v galerii autorsky činný, třeba při kurátorování výstavy o Karlovi IV., budu za to i honorován, neboť je to práce nad rámec manažerských povinností generálního ředitele. Bohužel vloni se jasně ukázalo, že ministerstvo je schopno mi takovou věc samo doporučit a vzápětí ji použít k mé dehonestaci, takže tudy už cesta nevede. Je to pro mě stejně důležitá podmínka jako to, že nezůstane podfinancovaná galerie.
Nebyl právě tohle důvod, proč vás nepodpořilo víc zaměstnanců, protože měli pocit, že na rozdíl od nich máte možnost přivýdělku?
Podle bývalého ministra Staňka jsem se neoprávněně obohacoval. A přitom jsem byl odměňován výhradně za prokazatelně odvedenou práci. Vzpomínám si na více jak padesát několikahodinových autorských prohlídek výstavy o Karlu IV. v roce 2016, které jsem s radostí nabízel po večerech ve svém volnu. Jinak jsem ale vždy pranýřoval platovou situaci v Národní galerii. A nikdo nemůže tvrdit, že jsem s tím nic nedělal. Při mém nástupu byl průměrný plat kurátora okolo 25 tisíc. Když jsem odcházel, pohyboval se na úrovni 38 tisíc, seniorním odborníkům jsem navíc zvýšil pohyblivou částku mzdy, některým se takřka zdvojnásobila. Neříkám, že to je dostatečné. Odborné pracovníky v Národní galerii je určitě nutné odměňovat mnohem lépe než dosud. Ale už za mého působení měli ti nejlepší jedny z nejvyšších kurátorských platů v republice.
Nebyla chyba, že se vám nepodařilo najít stabilního finančního ředitele?
Samozřejmě to byla chyba a bohužel opět důsledek toho, že na tarifní plat příspěvkové organizace ministerstva kultury dnes kvalitního finančního ředitele neseženete. Pohybujete se na otevřeném pracovním trhu, kde lidem nabízíte třetinu toho, co soukromý sektor. Tomu pak bohužel odpovídá kvalita uchazečů. Neříkám, že jsou kvalitní jen ti, kdo berou velké peníze, ale je to obrovské omezení.
Co s tím?
Řešení, tak jako plat generálního ředitele, spočívá v jednáních s ministerstvem. Z potřeby nalézt řešení ale v žádném případě nechci vyjímat kurátory a další odborníky. Nebylo by zodpovědné, aby finanční management bral odpovídající peníze a odborní pracovníci, kteří jsou duší instituce, na tom byli biti.
Nemusel byste to tedy udělat jako Jiří Bělohlávek, který svůj nástup na post šéfdirigenta České filharmonie kdysi podmínil zvýšením platů orchestru?
Samozřejmě. Bylo by také nutné, kdyby se po desítkách let přestalo jen mluvit o transformaci příspěvkových organizací na veřejnoprávní instituce v kultuře a konečně to nějaký ministr provedl. Institucím typu Národní galerie by tato změna právního statutu mimo jiné umožnila vyvázat se z chomoutu tabulkových platů.
Vaši kritici často opakují, že to s penězi neumíte a nejste dobrý hospodář.
Nemají pravdu. Je to již klišé, při jehož vzniku byla úporná snaha bývalého ředitele galerie Milana Knížáka mě dehonestovat. Když se podíváte, jak Národní galerie skutečně hospodařila za mého vedení, zjistíte, že jsme nikdy neskončili v červených číslech. Byly i roky, kdy jsme měli rozpočtový přebytek v řádech desítek milionů, kterým jsme navyšovali rezervní fond. Na konci roku 2018 na něm bylo 48 milionů korun.
Předchozí ministr Staněk po vašem vyhazovu ale tvrdil, že musel Národní galerii dofinancovávat a že neudržíte vyrovnaný rozpočet.
Ano. A pak si nechal udělat audit, který ukázal, že Národní galerie skončila v přebytku. On nepochopil, nebo nechtěl pochopit tu hru, kterou hraje každá příspěvková organizace. Na konci každého kalendářního roku ministerstvu kultury zpravidla zbývají peníze z neuskutečněných projektů. A byl bych špatný ředitel, kdybych se nepokusil z nich něco získat pro svoji instituci. Takto jsme v roce 2018 pro Národní galerii dostali 15 milionů korun navíc. Bylo to správně a udělal bych to znovu. Za mého vedení ale galerie nikdy nepotřebovala dofinancovat proto, aby neskončila ve ztrátě.
Další výtka vašich oponentů: dělal jste blockbusterové výstavy, které galerie nepotřebuje, a peníze se měly raději investovat do akvizic a sbírek.
Pak se ptejme, pro koho tu Národní galerie je. Jsem přesvědčený, že pro širokou veřejnost. Sbírkové expozice ani výstavy se nedělají jen pro úzký okruh odborníků. Pakliže chcete vzbudit zájem veřejnosti a získat nové návštěvníky, potřebujete výstavy, které zaujmou. To nesmí znamenat, že galerie rezignuje na badatelské a intelektuálně náročné projekty s nižším návštěvnickým potenciálem. Cílem je namíchat vhodnou kombinaci. Za mého vedení jsme opakovaně překonávali návštěvnické rekordy a ještě mnou připravenou, i když až po mém odchodu uspořádanou výstavu francouzských impresionistů z Kodaně v Paláci Kinských vidělo přes 100 tisíc lidí. To ten palác nezažil, co stojí. Byli jsme ale úspěšní také s projekty, které vznikaly na půdě galerie, jak ukázaly výstavy o Karlovi IV., Gerharda Richtera, Františka Skály nebo Františka Kupky.
Co v jedné části výtvarného spektra populární decentralizační návrhy, že by se Národní galerie měla rozdělit na galerii starého umění, moderního a tak dále?
To by byl tragický omyl. Nutně by to vedlo k marginalizaci instituce na domácí a zejména mezinárodní scéně. Existence podobně profilovaných světových muzeí umění, dokonce větších, než je Národní galerie, dokládá, že ve stávající struktuře lze pokračovat. Za těmito návrhy cítím mnohdy oportunistickou snahu jistých osob uzurpovat si sbírky pro sebe.
Po vašem odchodu galerii opustil někdejší šéfkurátor Adam Budak. Obnovil byste tu pozici?
Národní galerie potřebuje empatického a tvůrčího člověka, který dokáže propojit programy pěti sbírek, ale záleží na schopnostech konkrétního specialisty. Moc volných jich na pracovním trhu není. Neobnovoval bych tu pozici jen proto, aby existovala, pouze za podmínky, že by byl vhodný adept.
Co ekologie? Chalupeckého cenu vloni poháněla solární energie, současná výstava v Rudolfinu vznikla "za minimálního užití energií". Co v tomto ohledu může udělat Národní galerie?
Projekty typu Chalupeckého ceny zásadně nic nezmění, přesto mají důležitou signální roli. Sám za sebe mohu argumentovat konkrétními příklady: budovu centrálních depozitářů v Jinonicích jsme koncipovali jako energeticky soběstačnou, podobně i Veletržní palác, který je dnes neuvěřitelně náročný na údržbu a provoz, měl být transformován za využití dlouhodobě udržitelných technologií. Tento tolik potřebný přístup však má v galerii limity. Na památkově chráněný gotický klášter sv. Anežky těžko posadíte solární panely. Dokonce jsem přes odpor zaměstnanců ani neprosadil, aby tam po otevření zahrad byl včelí úl.
Do čela Národní galerie teď neúspěšně kandidoval kolektiv deseti žen, prosazující inkluzi nebo vyrovnání genderových nepoměrů. Může si z toho nový ředitel něco odnést?
Když slyším, že je zapotřebí dosáhnout v Národní galerii paritního zastoupení mužů a žen, s čímž samozřejmě naprosto souhlasím, tak se musím jen pousmát. Znamenalo by to totiž propustit několik desítek žen a nahradit je muži, protože Národní galerie dlouhodobě zaměstnává výrazně více žen než mužů. Přihlášku ženského kolektivu jsem ale zaregistroval a bylo by jistě zajímavé se setkat. Podněty k zamyšlení tam jsou, na můj vkus možná někdy příliš obecně formulované. Potřeboval bych slyšet konkrétnější návrhy.
