Texty psala odmala. Cvičně do notesu, který doma v londýnské čtvrti Chelsea schovávala před všetečnými příbuznými. Když jí bylo deset, starší sestra Molly zápisník s osobními vyznáními objevila a vepsala dovnitř vzkaz, že se jí líbí, co čte.
Lézt sourozencům do věcí? K naštvání. Budoucí písničkářce to však zároveň dodalo potřebný impulz, aby začala víc věřit sobě a vlastní tvorbě.
Ta je prostě krásná, jak potvrzuje letošní album nazvané Painless. Indie písničkářka jej zveřejnila zkraje března - a nemohla to načasovat lépe. Zahloubanost a zároveň síla nahrávky jako by reflektovaly odcházející zimu s nastupujícím jarem. Melancholii, zranitelnost a nakonec i naději.
"Ta deska je hodně instinktivní," řekla sedmadvacetiletá Yanya britskému listu The Independent s tím, že se cítí staře. "Snažím se dostat zpátky k té osobě, kterou jsem byla dřív. Dostat se do toho stavu, kdy o věcech přehnaně nepřemýšlíte, nesnažíte se být někým jiným. Bavíte se hudbou a vyjadřujete se, jak nejlépe umíte. To je ten problém. Je těžké dostat se zpátky do toho momentu," uvažuje.
Odjakživa sice měla talent jít na dřeň vlastních pocitů, na Painless ale odhaluje úplně novou část sebe sama. Je temnější a upřímnější, nemá strach konfrontovat sebe ani okolí, mluvit o nepříjemném. Intimní zpovědi doplňuje jednou strhujícími rytmy, podruhé až dojemnými, naléhavými melodiemi. Aniž by vyzradila, o čem svým sametovým, zastřeným hlasem občas až šeptavě zpívá, sděluje neskutečně mnoho.
Namísto konkrétních situací, jaké umí do detailu popsat o rok starší americká písničkářka Phoebe Bridgers, se Nilüfer Yanya dělí o emoce, abstraktní obrazy, které se skládají v hluboký, místy zneklidňující celek. "Nejednoznačnost mi vyhovuje. Vím, co v písních říkám, ale všem to vždy jasné nebude," uvedla po vydání druhé desky. V prostředí mnohoznačnosti a nevyzrazeného tajemství ostatně vyrostla - rodiče jsou vizuální umělci, kteří se soustřeďují na abstrakci a experiment.
Na letošní nahrávce začala Yanya pracovat, právě když s rodinou trávila hodně času za pandemických lockdownů. S příbuznými přitom už tak úzce spolupracuje, sestra Molly jí režíruje videoklipy.
Americkému listu The New York Times hudebnice řekla, že na desce se vypořádává také s tím, jak člověka ovlivňují okolí a původ. Narodila se sice v Anglii, vyrostla ale v multikulturní domácnosti - po otci má kořeny v Turecku, po matce v Irsku a na karibském ostrově Barbados. Minulost rodiny je spojená s mnoha bolestivými otázkami, matčini předci byli podrobeni otroctví.
Právě různé kulturní vlivy se autorka rozhodla hlouběji prozkoumat a také přijmout v běžném životě. Na desce Painless zčásti s ohledem na svůj původ a zčásti proto, že prostě neměla nic jiného po ruce, nechává zaznít saz, v Turecku tradiční drnkací strunný nástroj.
První demosnímky Nilüfer Yanya už skoro před dekádou nahrála na server Soundcloud. Poté na sebe upozornila EP nazvanými Small Crimes nebo Plant Feed. Ve srovnání s nynější tvorbou zní jemně, opatrně. Ačkoliv naznačují pěvecký i skladatelský talent, sama jej tehdy ještě naplno promluvit nenechala.
Její kariéra mohla vypadat úplně jinak. Krátce po zveřejnění prvních songů dostala nabídku stát se součástí uměle vznikající dívčí skupiny. Projekt, na němž prý pracoval i jeden z členů boybandu One Direction, jí mohl umést hladší a rychlejší cestu ke slávě, ona ho ale odmítla. A udělala dobře - po roce se doslechla, že z příprav sešlo.
Do širšího povědomí se dostala před třemi lety s deskou Miss Universe, kterou chválili kritici. "Úchvatný debut," konstatoval hudební server Pitchfork. Jiní ji srovnávali s hudebníkem Kingem Krulem nebo starší skupinou Joy Division, případně ji označovali za budoucnost rocku.
Debut ji vystřelil mezi zavedená jména indie scény - letos nakonec vystoupila i na obřím americkém festivalu Coachella. To může být potvrzením, že Yanya to takzvaně dokázala. V západním mainstreamu "každý, kdo něco znamená", hraje na Coachelle.
Od prvního alba ovšem Nilüfer Yanya ušla dlouhou cestu. Miss Universe je zdánlivě pompéznější, zakládá na pečlivé koncepci a jde posluchačstvu naproti. Rozebírá mimo jiné otázku sebelásky a sebepřijetí, přičemž si poněkud sarkasticky utahuje z takzvané wellness kultury - třeba hned v úvodní skladbě. "Pokud chcete pokračovat, vyberte jednu z následujících možností: / Světlo mi způsobuje mimořádné nepohodlí / Světlo mi způsobuje částečnou slepotu / Myslím, že mě někdo sleduje / Myslím, že mě někdo pronásleduje / Často jsem sama a hluboce paranoidní / Často hledám uznání u druhých," zpívá.
Skladatelsky je na Miss Universe přímočařejší, zní, jako že je jí všude hodně. Chce se zalíbit a působí nebojácně.
Letošní album už Yanya nahrála s o dost menším týmem a odhodila na něm potřebu vrstvit či kombinovat. Nehraje si už s různými žánry, nepotřebuje všechno zkusit, pouze cizeluje uhrančivý zvuk, který naznačila dříve. Odkazuje k alternativnímu rocku 90. let minulého století, ale neschovává se za něj - zůstává v přítomnosti.
Melodiemi hladí a uklidňuje, slovy a rytmem klid nabourává. Intimnější nahrávka nakonec působí odvážněji právě proto, nakolik zůstává odhalená a zdánlivě nedokonalá.
A přesně taková se zdá i sama Nilüfer Yanya. Na první pohled vypadá jako R&B diva v krátkých šatech s odhalenou kůží, aby o chvíli později ťala do živého s elektrickou kytarou v ruce. Na nic si nehraje a ani nepředstírá, že ví, kým je. Nakonec kdo z nás to ví.
Koncert
Nilüfer Yanya
(Pořádá agentura Fource Entertainment)
Rock Café, Praha, 22. října.
