Recenze - Dvacet let mluvil jsem a teď už se mi mluvit nechce - verš ze skladby Mikymauz přesně charakterizuje postoj, kterým Jaromír Nohavica zareagoval na loni znovu vznesené otázky týkající se jeho dávné spolupráce s StB.

Dokázal mlčet před všemi novináři, ovšem tváří v tvář vlastní tvorbě pusu zavřenou neudržel. Poněkud nešťastné. Stěžejní písně Já si to pamatuju a On se oběsil na novém albu Ikarus reagují na mediální humbuk - a to notně ublíženecky.

Ve formě milostné skladby žehrá na Velkého bratra, který se mu šťourá v soukromí, říká, že zákazy jako tehdy jsou tu zas, vede analogii mezi komunistickou rétorikou a obsahy internetových chatů.

Foto: Aktuálně.cz

Falešná ukřivděnost bohužel vůbec nereflektuje, že onu kauzu si Nohavica vlastně vybudoval zcela sám tím, že se rozhodl nekomunikovat. A když, tak jen prostřednictvím jednosměrných prohlášení na svých stránkách. 

Jelikož se ta sprška odehrála v tisku, měla být i v tisku provětrána. Adekvátní reakcí mohlo být třeba poskytnutí rozhovoru vytipovanému novináři, k němuž Nohavica chová důvěru.

Takhle Nohavica připomíná řidiče, který by se odmítl podrobit dechové zkoušce, a pak tvrdil, že k tomu, jestli byl opilý nebo ne, se sice nebude vyjadřovat, ale napíše na to téma balet.

Rád bych zdůraznil, že tento připitomělý příklad nechce Nohavicovi jakkoli sahat do svědomí, jak to tehdy bylo. To nemám zájem ani právo posuzovat, pouze konstatuji nezvládnutí současné situace.

Foto: Ondřej Besperát, Aktuálně.cz

Takhle si zpěvák - stylizovaný mučedník - emotivní optikou pouze postěžoval svým věrným fanouškům to, že mu přizdisráči a zvědaví prdi nedají zasloužený pokoj.

Zapomeneme-li však na veškerý společenský rámec, do nějž je skladba Já si to pamatuju zasazena, pak musíme paradoxně konstatovat, že právě její absurdní ukřivděnost z ní dělá nejsilnější místo alba. Nohavica v ní o dost převýšil zbylé skladby; a to jen proto, že měl nutkavou potřebou něco sdělit. Chtěl říct, že se nasral.

Zbytek Ikara nese všechny známky autorova vysokého standardu od solitérství po bravurní práci se slovy, ale nevyhnutelně je už prosáklý rutinou.

A to jak v hudbě, tak především v prezentované životní filozofii pokorného pěvce, který ví, že nejlepší kávu mají v Hypernově U rybiček, a ke štěstí by mu stačilo kdyby Baník porazil Barcelonu. Navždycky už je zabydlený ve své regionalitě a vyzpívávané zemité skromnosti.

Desku nahrával živě a zase mezi svými - na lednových ostravských koncertech. Povětšinou sám s kytarou, pouze ve třech skladbách si dovolil hosty. Opustil velkolepé orchestrace s Čechomorem i opakované spolupracovníky z 90. let Zdeňka Vřešťála a Víta Sázavského.

Prohloubil své samotářství. K tomu připočtěte, že jde za fanoušky přímo; nejen s novými písněmi do koncertních sálů, ale i s deskami poskytovanými na vlastních internetových stránkách. Zve je do svého klubu a sází na věrnost členů.

Když ve světle toho zazpívá "Svobodný jsem jak Ikarus, z křídel mi kape vosk a dole bliká Rus", nějak si ho nedokážete představit jako umanutého idealistického maximalistu, který stoupá ke Slunci.

Spíš se vkrádá vize stejnojmenného maďarského autobusu, kterému věčně nefungovalo topení. Za volantem povědomý řidič, náš Jaromír, kterého všichni pasažéři za ta léta znají - a znají se dobře i mezi sebou. Veze je bezpečně lokální linkou po důvěrně známé trase tam, kam potřebují.

Čas jízdy postačí k svačině a klábosení, někdy si i společně zazpívají. Žádné vzrůšo, jenom sem tam dírami v zpuchřelé gumě kolem kloubní plošiny profoukne studený průvan.

Jaromír Nohavica: Ikarus. CD, 43 minut, vydal Jaromír Nohavica, 2008.