Řídíte se vždycky mottem svého hitu Když nemůžeš, tak přidej, nebo už jste zažil chvíle, kdy jste spíš potřeboval zastavit?
Kolem mojí skupiny se už pár let děje velký šrumec, za což jsem samozřejmě vděčný. Občas si v tom kolotoči ale uvědomuju, že je potřeba motto našeho hitu opustit a dopřát si trochu odpočinku. I kluci z kapely mi totiž říkají, že mám tendence k workoholismu a neumím vypínat. Kolikrát se mi stávalo, že jsem byl na dovolené, ale pořád jsem přemýšlel nad věcmi, které nás čekají. Dlouho se mi nedařilo zvolnit, aniž bych měl pocit, že mi ujíždí vlak. V poslední době jsem se naštěstí naučil, že je naprosto přirozené a nutné někdy ubrat.
Chvíle, kdy se člověk cítí na pokraji sil, a přesto jde dál, mi na druhou stranu připadají v něčem krásné. Baví mě čas od času testovat hranice svého těla i mysli. Nedávno jsem se třeba docela zničil během dovolené na Mallorce. Ráno jsem si šel zaběhat deset kiláků a v poledne mi zavolal kámoš, ať si s ním jdu zahrát tenis. Venku bylo nějakých čtyřicet stupňů a my jsme si dali asi tříhodinový zápas, po kterém jsem byl úplně hotový. Zároveň jsem měl ale neuvěřitelně příjemný pocit z toho, že jsem ten den prožil na maximum a nemohl jsem z něj dostat víc. Není vyloučené, že i tohle je projev workoholismu. Znám ale mnohem těžší případy, nemyslím si, že jsem v tomhle nějaký extremista.
Nemůžou vaše sklony k workoholismu souviset i s tím, že máte z máminy strany japonské kořeny? Japonci jsou svou přehnanou pracovitostí proslulí.
U nás doma byl workoholikem vždycky spíš táta. Máma kariéru obětovala rodině, vychovávala mě a moje dva mladší bráchy, zatímco tátu jsem do svých osmi let údajně tolik neviděl. Sám jsem se myslím pracovitosti a disciplíně naučil díky tomu, že jsem dřív hrával závodně tenis. Od útlého věku jsem měl dvoufázové tréninky, jezdil jsem po zápasech, a osvojil jsem si tak potřebu neustále překonávat nějaké mety.
Jde ale disciplína dohromady s divokým životem muzikanta, který během turné obráží jedno město za druhým a noci tráví na koncertech, po nichž následují ještě afterparty trvající někdy až do ranních hodin?
Myslím, že s kapelou žádní extra kaliči nejsme. Je ale pravda, že když jsme nějakých pět let zpátky prožívali první vlnu slávy, měli jsme taky nakročeno k tomu, abychom žili trochu divočeji. Člověku se to může zalíbit a pak musí přijít nějaká síla, která ho zastaví. U mě to jde poslední roky z extrému do extrému. Občas přijdou měsíce, kdy se úplně urvu a užívám si plody úspěchu. Teď mám ale zase měsíc, kdy se skoro netknu alkoholu. Nedávno jsme třeba odehráli pár koncertních štací, po kterých jsem si nedal ani kapku. Místo toho jsem šel na hotel, četl jsem si knížku a vůbec to nebolelo. Naopak jsem byl rád, že jsem se ráno cítil svěží. Často sice žiju jako kočovník, ale i na cestách si dokážu najít čas, abych si šel zaběhat, nebo si třeba s kytaristou pinknul tenis. Jenom mě brzo čeká oslava třicátin, tak uvidím, jestli je přece jenom nezapiju.
Když jste před rokem slavil devětadvacetiny, tak jste svým fanouškům na Instagramu napsal: "Mám práci snů, super kámoše, holku, daří se mi, na co šáhnu, ale čím dál tím víc mám pocit, že cesta za štěstím je ještě trochu jiná kapitola." Podařilo se vám za uplynulých dvanáct měsíců ke štěstí přiblížit?
Tenhle můj příspěvek tak trochu vycházel z podivného mentálního rozpoložení, do kterého mnoho z nás uvrhla pandemie. Sám jsem v listopadu 2020 prodělal covid, který neměl úplně lehký průběh, a trvalo mi, než jsem se srovnal. Celkem dlouho jsem pak trpěl jistou existenciální krizí, která se projevovala depkami a úzkostnými stavy. Pramenily z toho i psychosomatické projevy jako tinnitus v uších a další ne úplně příjemné věci. Nejdřív jsem se s tím těžko srovnával, ale postupně jsem dal na slova mého kamaráda, který říká, že člověk je jako šutr a obrousí se. I když některé postcovidové diskomforty pořád pociťuju, rozhodně jsem teď o poznání šťastnější než před rokem. Možná jsem se jenom potřeboval vrátit k tomu, co mě baví nejvíc - postavit se zase na pódium a předávat pozitivní energii jiným lidem. Momentálně je moje vnitřní krize zažehnaná, a kdyby se náhodou vrátila, věřím, že už s ní budu schopný lépe pracovat. Ne nadarmo se říká, že co tě nezabije, to tě posílí.
Začátkem loňského roku jste navíc přišel o svého kamaráda Davida Stypku, který bojoval s rakovinou slinivky. Z písně Lítej, kterou jste mu věnoval, čiší smíření a naděje. Předpokládám ale, že pro vás bylo těžké jeho smrt přijmout.
Ano, doufal jsem, že by se David se svou strašlivou diagnózou mohl vypořádat. Covid mu ale vzal poslední naděje. Když umřel, procházel jsem si zrovna tím svým divným obdobím, takže pro mě jeho odchod byl další velkou vodou na mlýn. Nechtěl jsem ale, aby písnička, kterou jsem se s ním loučil, byla kýbl slz. Spíš měla být světlem na konci tunelu, protože věřím, že se s Davidem jednou zase potkáme.
Nakolik vás David Stypka v hudební tvorbě ovlivnil?
Strašně moc. David byl nejen super kluk s velkým srdcem, ale i geniální textař. V hloubi duše toužím po tom, abych jednou dokázal básnit jako on, i když vím, že to nejde, takže bych se mu vlastně ani neměl chtít přiblížit. Protože David stejně jako já pochází z Frýdku, kdykoli jsem si s nějakým textem nevěděl rady, šel jsem za ním. Na desce Arigato mi třeba pomohl s polovinou věcí. Vyhulili jsme u něj na pergole dvě krabičky cigaret a všechno jsme dopsali. Vždycky se mě zeptal, co chci písničkou sdělit, a přiměl mě tím vyslovit myšlenku, která v textu byla ukrytá. Společně jsme najednou našli verš, který jsem sám marně hledal. I když ve svých písničkách používal úplně jiné vyjadřovací prostředky než já, naučil mě o textech přemýšlet tak, jak jsem dřív nedovedl, a bude mi při psaní hodně chybět.
Zatímco texty Davida Stypky byly často plné melancholie, vám někteří kritici vyčítají, že jsou vaše písničky příliš bezstarostné a rozjuchané. Neuvažujete někdy o tom, že byste se pustil do temnějších vod? V zahraničním popu je to teď docela trend.
Dovolím si kritikům trochu oponovat. Sám mám totiž pocit, že jsem v některých písničkách naopak až moc temný. Většinou v nich píšu o rozchodech a vztahových peripetiích, protože ve mně téma lásky vyvolává nejsilnější emoce. Náš poslední singl Básně mi třeba nijak zvlášť veselý nepřijde, I přes to všechno jak by smet a v songu Yesterday zase trochu rozjímám nad životem. Nebo se mi vybavuje písnička Billboardy, kterou jsem napsal potom, co jsem byl v kině na filmu Tři billboardy kousek za Ebbingem. Šílený příběh matky, která se chce pomstít za to, že jí znásilnili a zavraždili dceru, se mnou tehdy dost zamával.
Jasně, v repertoáru máme i písničky typu Yahoda nebo Chci tančit, které na koncertech hrajeme nejradši, zatímco temnější kousky jako Billboardy častěji vynecháváme. Baví mě totiž publiku předávat radost. Když vidím, jak si s námi fanoušci sborově zpívají, je pro mě ta pozitivní energie povznášející. Říkám si, že lidi mají svých problémů dost - třeba chodí do práce, která je nebaví, zrovna se s někým pohádají nebo jim někdo umře. Proč bych jim pak měl zpívat o tom, jak je zase všechno špatně? Ne každá písnička samozřejmě musí být rozjuchaná a sám mám často sklony k melancholii. Na druhou stranu cítím, že hlavní úlohou popové kapely je lidi nabíjet, tak se mezi těmi dvěma polohami snažím najít rovnováhu.
S kapelou Mirai jste v uplynulém roce získali ceny Anděl i Český slavík a na podzim vás čekají hned dva koncerty v O2 areně. Dovedete si úspěch užívat, nebo je pro vás popularita v něčem svazující?
Protože jsem člověk, který o sobě docela dost pochybuje, každý úspěch mi hodně pomáhá. Moje ego, které prahne po sebejistotě, díky tomu dostává pocit zadostiučinění. S každým dalším úspěchem nicméně roste i moje potřeba posouvat se dál. Přijde mi, že čím výš se člověk dostane, tím těžší je se tam udržet. Vyletět nahoru je kolikrát lehčí než úspěch potvrdit a největší respekt si podle mě zaslouží kapely, kterým se daří zůstat na vrcholu desetiletí. Často nad tím přemýšlím, a proto jsem věčně nespokojený. Vždycky si říkám, že by to šlo dělat ještě líp, což je trochu prokletí.
Naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří mi připomínají, že bych si měl každý moment úspěchu užívat, protože nemusí trvat věčně. Upozorňují mě, že jsme dlouho makali, abychom se dostali tam, kde teď jsme, a že bych měl otevřít oči, abych náhodou nepřehlédl, co se kolem nás vlastně děje. Snažím se tím řídit, učím se přijímat pochvaly a nežít neustále krysím závodem, protože by mě nevyhnutelně uhnal. Když je ale člověku třicet, má v hlavě pod vlivem výchovy a životních zkušeností naprogramovaných spoustu vzorců, takže je někdy těžké ten software přeprogramovat.
Z vašich starších rozhovorů jsem měl pocit, že jste byl možná i pod vlivem táty vždycky cílevědomý dříč. Prošel jste si vůbec během dospívání nějakým obdobím vzdoru, kdy se vám nechtělo na sobě usilovně pracovat a jen jste se flákal?
Na jedno punkové období si pamatuju. Někdy před maturitou jsem měl s tátou trochu konflikty, na něčem jsme se neshodli, tak jsem na několik měsíců odešel z domu. Bydlel jsem sám na zkušebně, v odporném industriálním skladu. Spal jsem ve spacáku, a protože tam byla v zimě hrozná kosa, ležel jsem vždycky nalepený u přímotopu. Abych měl co jíst, kámoš, který dělal ve fabrice na sójové produkty, mi tam nosil náhražky masa. V té době jsem taky dost kašlal na školu, často jsem tam nechodil a dostával jsem trojky, čtyřky. Na začátku gymplu jsem byl přitom, řekl bych, nelhostejný student, který míval na vysvědčení sem tam i vyznamenání. Najednou jsem si místo učení jen tak skládal s kytarou písničky a občas jsem si vydělal nějaké drobné hraním na ulici. Ani u mě tedy nebylo všechno sluníčkové, taky jsem si vystoupil z komfortní zóny a zpětně jsem za tu zkušenost rád. Pak jsme k sobě s tátou ale znovu našli cestu, já jsem si uvědomil, že chci jít na vysokou, a už to bylo zase dobré.
Mirai Navrátil (30)
- Narodil se v japonském městě Ógaki, kde s rodiči vyrůstal do svých dvou let. Matka pocházela z Japonska, otec z Česka a potkali se během studií v Londýně. Z Asie se pak i s nejstarším synem odstěhovali do Frýdku-Místku, kde se rodina později rozšířila o Miraiovy dva mladší bratry.
- Do sedmnácti let hrál závodně tenis, než jeho slibnou sportovní kariéru ukončilo zranění kotníku a Achillovy šlachy. I proto se začal mnohem víc věnovat hudbě. Hraní na klavír ho sice v dětství nebavilo, ve čtrnácti ale díky setu pro "začínající rockové hvězdy" propadl kytaře a začal zakládat své první studentské kapely.
- Po maturitě na gymnáziu vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Nějakou dobu dokonce působil jako koncipient v advokátní kanceláři. V roce 2014 ale spoluzaložil kapelu Mirai, která brzy slavila úspěchy nejen na klubové scéně, ale i v éteru českých rozhlasových stanic. Z advokátní komory se tak nakonec nechal vyškrtnout.
- V současnosti má kapela nazvaná podle jeho křestního jména na kontě tři studiová alba - Konnichiwa (2017), Arigato (2019) a Maneki Neko (2021). Před pěti lety se stala objevem roku na cenách Český slavík i Anděl. Z posledních ročníků Českého slavíka a Anděla si už odnesla cenu za skupinu roku. Na 15. září a 13. října má naplánované dva koncerty v O2 areně.
Než vznikli Mirai, hrál jste od gymnaziálních let ještě v několika jiných kapelách, které ale nikdy úplně neprorazily. Co jste pak začali dělat jinak, že se úspěch nakonec přece jenom dostavil?
Před osmi lety nás s kapelou Dolls In The Factory, což byli poslední předchůdci Mirai, oslovil Richard Krajčo, abychom předskakovali skupině Kryštof. Díky tomu jsme viděli, jak to vypadá, když máte plné sály a vyprodáváte stadionové koncerty. Do té doby jsme zpívali v angličtině, protože jsme vyrůstali na Green Day, Blink-182 nebo Red Hot Chili Peppers a dělali jsme hudbu podle svých idolů. Pak jsme si ale řekli, proč to nezkusit česky. S anglickými texty totiž u našich písniček většina posluchačů vnímala jenom celkový vibe, kdežto v češtině pro ně najednou bylo srozumitelné i sdělení, které jsme jim chtěli předat. Česká verze naší muziky pak začala víc zajímat taky vydavatelství, se kterým jsme se dali do kupy. Masové publikum v Česku zkrátka pořád víc slyší na češtinu a chce si s kapelou zpívat české refrény.
O popularitě Mirai svědčí i to, že váš letošní koncert na festivalu Votvírák využil bývalý premiér Andrej Babiš. Co jste si říkal, když jste jeho video, ve kterém stojí v davu pod pódiem a kritizuje počínání současné vlády, poprvé viděl?
Předně chci říct, že mezi voliče Andreje Babiše nepatřím. Fakt, že má jeden z nejmocnějších lidí v téhle zemi potřebu se svézt na naší popularitě, nicméně udělal mému egu dobře. Docela mě i rozesmálo, čeho všeho je pan Babiš schopný se chytit. Méně příjemné bylo, když mi pak lidi začali psát, že ode mě nečekali, že se takhle zaprodám a stanu se součástí Babišovy kampaně. To už mi vadilo, protože jsme k tomu přišli jako slepí k houslím. Hráli jsme na fesťáku a nikdo se nás na nic neptal.
Od politiky se sice distancujete, ale nedávno jste se stali tvářemi fastfoodového řetězce McDonald's, na jehož pobočkách si teď lidé mohou objednat Mirai Menu. Nemáte obavy, že se z kapely stane reklamní nosič?
Nemám problém se propojovat se značkami, které mám rád a jejichž produkty sám užívám. Do mekáče mě rodiče v dětství brali za odměnu nebo jsme tam se spolužáky slavili narozeniny. Když jsem byl malý a jeli jsme s tátou po dálnici, byl jsem schopný ztropit scénu, jenom abychom zastavili u svítícího písmenka M a dostal jsem Happy Meal. Jídlo z McDonald's je dodneška moje guilty pleasure.
