Recenze - Galerie Rudolfinum připravila na podzimní sezónu výstavu současné britské malby s titulem Beyond reality, která ukazuje různé způsoby, jak se malíři vyrovnávají se "svým" médiem, a to především v oblasti malby realistické. Prezentace jedenácti britských malířů a jednoho Čecha - Hynka Martince, žijícího v Londýně, otevírá množství otázek.
Vnitřní příběh expozice
Autoři výstavy - s ideovou koncepcí přišla Milena Slavická, kurátorem se stal Petr Nedoma - staví svou koncepci na určité narativnosti expozice (doslova "vnitřním příběhu") a jejím rozdělení na dvě části.
První sleduje díla, která se přiznaně hlásí k fotografii jakožto předloze konečného výsledku (Hynek Martinec, Jason Brooks, Ben Johnson, Keith Tyson, Marie Harnett, Jonathan Wateridge a Damien Hirst). Ukazují, jak akryl či olej na plátně dokáže sice věrně zachytit skutečnost podobně jako fotografie, přesto v sobě skrývají cosi, co fotografii chybí - tedy přese všechny možné obměny obou médií během posledních dvou staletí v sobě malba stále uchovává větší míru iluzivnosti, je jaksi "mimo časovou" nápodobou reality.
Druhá část výstavy odkazuje (či přímo vychází nebo s ní pracuje) na malbu samotnou, tedy na malbu tradiční, historickou (Glenn Brown, Ged Quinn, Mathew Weir a Jake a Dinos Chapmanovi). Skrze nejrůznější odkazy - formální, obsahové i kontextuální převíjí nit evropského kulturního dědictví a v ní vzniklých minulých děl tam a zpátky, nabaluje na minulost současné podněty, sdělení a aktuální problémy.
Podle tvůrců výstavy se tak skrze rozličné a zároveň se prolínající a opakující východiska, způsoby práce a sledovaná témata vytváří vrstva současného umění, která se drží historické osy vývoje dějin umění a vědomě na ni navazuje v podstatě v "tradičním" smyslu. Zároveň však všichni zúčastnění umělci samostatně "konstruují obrazy nové reality", která díky precizní práci, perfektní nápodobě a iluzivnosti realitu žitou nahlíží, zároveň však "navádí do světa za realitou".
Všechna tato zdůvodnění, podněty, vedoucí ke vzniku těchto děl, a posléze jejich existence a propojení na výstavě vedou k otázkám: Co je realita? Jaký je rozdíl mezi fotografií a okamžikem, zachyceným malbou? Jak spolu tato dvě média existovala? Jak se ovlivňovala a jak se vůči sobě navzájem vymezovala během posledních dvou staletí?
Ovšem důležité je také vymezení této realistické malby (případně hyperrealistické či fotorealistické) k malbě historické, tedy k malbě z velké části sledující podobné intence jako díla představená: totiž malbě před modernistickým obratem, začínajícím v impresionismu, který posléze rozvířil přemýšlení o samotném obraze. Většina těchto otázek je návštěvníkovi představena na úvodním (a jediném) textu v první místnosti výstavy.
Co čekat a jak se dívat?
Pokud se chceme těmito otázkami zabývat a přemýšlet nad tím, co je vlastně realita a kam až sahá umění, mohli bychom se dostat až zpět do antického Řecka a k otázce mimésis - totiž nápodoby. V tomto případě je poněkud škoda, že si autoři výstavy nechávají další myšlenkové zázemí (které je úctyhodně bohaté) svého uvažování pouze pro katalog a výstavu nechávají vyznít samu o sobě. Přitom by stačilo minimálně věnovat návštěvníkovi tiskovou zprávu a případně pro menší znalce umění poskytnout stručné informace o každém autorovi.
Doprovodný program
London Underground - Beyond Reality
8. 11., 18:00, dvorana Rudolfina
Hynek Martinec - přednáška "Čas" a čtyři komíny
15. 11., 17:30, velká galerie
Mathew Weir
22. 11., 17:30
Komentovaná prohlídka výstavy Beyond Reality
29. 11., 17:30
Jonathan Wateridge - Rekonfigurovaný obraz: Realismus a malba
13. 12., 17:30
Martin Jiroušek: Hyperrealita ve filmu
20. 12. 2012, 17:30
Ponechání návštěvníka uprostřed galerie obrazů bez jakéhokoli textového zázemí sleduje jistě určitou strategii. Již samotný název výstavy zve návštěvníky na zážitek, který je již dopředu zřetelný a vede k domněnce, že víme, co na výstavě můžeme potkat. Je jasné, co má člověk čekat: realistickou malbu, o které víme její místní a časové určení. Lákavá a v něčem znepokojující (a k názvu dlužno poznamenat, že dobře doplňující a velice trefná) je i vizuální podoba plakátu a dalších tiskovin, na které je prezentován znetvořený portrét jakéhosi šlechtice z let dávno minulých.
Návštěvníkova očekávání jsou v prostorách Galerie Rudolfinum i naplněna. Pořadatelé výstavy zvou veřejnost na expozici malby, a to takové, která si pohrává s realitou, tedy skoro stoprocentně je tato výstava zárukou velké návštěvnosti, protože se zdá, že není (oproti jiným současným výstavám) příliš komplikovaná, sleduje jedno médium, kurátorský koncept je oproti samotným dílům upozaděný (nebo se tak alespoň zdá).
Návštěvník čeká obrazy, na které ví, jak se má dívat, jak je zkoumat. Může obdivovat řemeslo, klasické obrazy na stěnách, jejichž náměty se v průběhu staletí změnily nebo zcela posunuly, přesto je lze snadno přečíst. Víme, co vidíme - portrét, architekturu, krajinu, žánrový výjev. Médium malby je obyčejně považováno za záruku jistoty, pokud jsme však nepřišli na výstavu jen obdivovat řemeslo, zjistíme, že tato jistota nám poněkud mizí pod rukama. Malby tedy neposkytují to, co by návštěvník, toužící po "klasickém" zážitku očekával. Nenalezneme v nich uklidnění, ba naopak. Jasné sdělení toho, co vidíme, se po pečlivějším zkoumání rozplyne.
Je zřejmé, že galerie se starým uměním uchvacovaly své návštěvníky často jen "realitou, která je na obraze", ovšem každý obraz měl nějaké své kulturní zázemí - žánrové, společenské, mytologické a náboženské,které v tehdejší době lidé chápali bez bližšího vysvětlení.
Vystavné obrazy v Rudolfinu můžeme chápat bez bližšího vysvětlení (jsou nám tak předkládány) jen pokud se divíme, do jaké míry lze ztvárnit realitu, udělat ji ještě "skutečnější", do jaké míry ji lze porovnávat s fotografií, či jak moc navazuje na zázemí historické maby.
Tyto otázky však zůstávají stále v rovině spíše sledování formální stránky děl. Pokud se chceme dostat hlouběji, pomůžou nám doprovodné texty v katalogu Petra Nedomy a Mileny Slavické, které dále rozvíjejí problematiku reality a jejího zobrazování hlouběji. Zde se dostáváme ke klíčovému poznatku, a to je otázka, jak lze vůbec chápat současnou malbu, jak se na ni dívat a zda je stále zárukou klasického pojetí umění. To je popřeno z části již faktem, že i malba musí být v dnešní době popsána, musí být v textu dořečené, co divák není schopen v obraze dohledat.
Je to dané především rozsáhlým kulturním spektrem, ve kterém se pohybujeme. Nemáme (jako tomu bylo za časů dřívějších) omezené zdroje informací, ze kterých čerpáme a ve kterých žijeme. Ona popisovaná mnohovrstevnatost a "bohatost kontextuálního rámce" se tak leckdy těžko čte, často až po čase či náhodou objevíme začátek či konec jednoho z mnoha elementů, které se v konkrétních dílech nacházejí.
Remix malby a hodnota kulturního dědictví
Určitým klíčem k tomu, jak se k této "současné britské realistické malbě" stavět a jak se na ni dívat, poskytne poslední místnost výstavy, kde nalezneme i "šlechtice z plakátu".
Bratři Chapmanové zde provokativně a přímočaře rozvíjejí své zneklidňující hry s kulturním dědictvím, kdy přetvářejí v minulých staletích vzniklé portréty a vpisují do nich známky stárnutí, takové, jaké nejsme zvyklí na takovémto formátu obrazu vídat. U těchto obrazů nás jímá z části zmatení a z části děs, kdy si uvědomujeme vlastní stárnutí a nicotnost.
Možná nám na mysli vytane obraz Doriana Graye, zmiňovaný v katalogu i Milenou Slavickou, ale zde nejde jen o naše lidské fyziologické stárnutí. Jedná se především o stárnutí našeho "kulturního dědictví", na které stále navazujeme a které, pokud máme dost odvahy, můžeme i měnit.
Naše současná kultura je často popisována jako jedna velká předělávka, remix stávajících a minulých počinů. To je propojeno přímo s médii, se kterými pracujeme. Nad remixem staré hudby se nikdo nepozastaví, často zpomalujeme, zrychlujeme nebo jinak sestříháváme již vzniklé filmy, přestavujeme kompozice starých fotografií.
Za připomenutí stojí i krok poněkud odvážnější - instalace pro benátské bienále, kdy v českém pavilonu Dominik Lang v loňském roce přestavěl a zdeformoval sochy svého otce.
Malba pak, podobně jako jiná, ze své podstaty více nestálá média a sdělení, která přinášejí (tedy dočasné instalace, videa či digitální fotografie), svou stálost na této výstavě popírá. Nacházíme se tedy doopravdy ZA realitou, půda, která byla vždycky stálá, již není. A jsme to my, kdo máme v rukou kulturní dědictví a můžeme s ním nakládat, jak se nám zlíbí. Možná stojí za to konfrontovat díla bratří Chapmanů s nedávným "restaurátorským počinem" Španělky Cecilie Gimenez.
Jak tedy zacházet s tradicí, s dědictvím, které tu prostě nějak "zbylo"? Jaké jsou hodnoty starého umění? A kdy už je dostatečně "staré" a kdo určí, že je hodnotné natolik, že jej uzavřeme do muzea? Nebo je raději přetvoříme, protože se nám zdá, že svou hodnotu získá právě takovýmto uvedením do současnosti? Co zde zanecháme svým potomkům? Jaká je "osa historického vývoje dějin umění" a co všechno do ní patří? Jak ji můžeme ovlivnit? A koneckonců, v jaké realitě chceme žít a jakou po nás zanechat?
Možná tyto remixy malby mohou být ukazatelem současného stavu umění, ztráty jistot a nemožnosti pro současnou situaci nalézt jednoduchý klíč. Přístupů je nekonečno, nemá však smysl se bát, že takovými kroky ztratíme půdu pod nohama, možná je to právě naopak. Bezbřehost, nejistota a mnohost mohou být základem pro současné vytváření dějin umění. Všechno nakonec může patřit do naší reality, my však stále máme svobodu si vybírat a pracovat s ní.
Beyond Reality. Galerie Rudolfinum. 4. října - 30. prosince 2012. Vstupné 140 korun, snížené 90 korun.
