Rozhovor - Miřenka Čechová je mimořádně úspěšná umělkyně. Jako tanečnice a režisérka působí v českých souborech Spitfire Company a Tanterhorse, ale ve svých jedenatřiceti letech "dobyla svět".
V roce 2010 se dostala na Fullbrightovo stipendium do Ameriky. O dva roky později byla již nominována na Helen Hays Award v kategorii Outstanding Supporting Actress za roli v představení Král Lear v Synetic Theater. Za představení S/He is Nancy Joe jí Washington Post udělil ocenění Best of 2012 in Contemporary.
V současnosti pracuje chvíli tam a chvíli tady. Díky práci v Americe se naučila přistupovat k režii zcela jiným způsobem, a jak sama říká, dokonce se i nakazila americkým optimismem. Jedním dechem ale dodává: "Vzhledem k tomu, že moje další představení, na kterém budeme pracovat s Andreou Miltner, bude o sebevraždě, tak to asi nebude tak horké."
Na festivalu Nultý bod, který se koná od 15. do 20. července v Divadle v Celetné, ji může po návratu z Jihoafrické republiky zažít na scéně i české publikum. A že to zážitek je…
Aktuálně.cz: V současnosti střídáte práci v Americe a v Čechách po třech měsících, jak se režie v Americe liší od té zdejší?
Miřenka Čechová: Je to úplně jiná práce. V Čechách si většinou jako první vyberu herce, které znám a chci s nimi pracovat, a tvorba pak probíhá ve spolupráci. Úkolem režiséra je udržet umělecký záměr. Člověk musí být schopen svou hlavní myšlenku nezradit, i když ho inspiruje mnoho dalších motivů. Zatímco v Americe hledám herce, kteří budou předem odpovídat mé představě role. Zkoušet měsíc a půl, což je v Čechách běžné, je v Americe luxus. Příprava trvá běžně tak tři týdny. Musím být efektivnější, přesnější, nesmím ztrácet čas. Proto v Americe vždy pracuji s konkrétním konceptem, píšu si až takové filmové scénáře. Každá zkouška je rozplánovaná na desetiminutovky a herci dostávají o půlnoci plán na další den.
A.cz: Je potom také prostor pro kreativitu?
Právě že moc ne. Tenhle styl práce je na jednu stranu skvělý. Všichni jsou disciplinovaní, ale moc spontánnosti a tvoření na place tu není. Nejkreativnější práce pro režiséra je při tvorbě konceptu a potom v momentě, kdy je představení hotové a on ho začne stříhat a pracovat s rytmem.
A.cz: Pozice režiséra musí být tedy v Americe dost jiná.
Jeho role je absolutistická. Skvělých herců je dost, takže režiséři berou toho, kdo to dá na první dobrou. Ale na americkém systému mě baví ta profesionalita. Lidé berou práci nesmírně zodpovědně a neléči si na ní své frustrace.
A.cz: Máte pocit, že je v českém divadle hodně frustrace?
Nezávislá scéna spolu nekomunikuje, nemotivuje se vzájemně, nepodporuje se. To v Americe funguje přirozeně. Nechápu, v čem je problém, a sama se snažím tuhle atmosféru nabourávat.
A.cz: Jak se vám v Americe daří shánět práci?
Jde to všechno tak nějak plynule. Většinou mě oslovují ke spolupráci lidé, kteří o mně slyšeli, někde mě viděli. Teď budu například ve Washingtonu režírovat Vernisáž Václava Havla. Mám za sebou zatím výběr herců. Premiéra bude v Atlas Performing Arts Center ve Washingtonu a poté v Českém Centru v New Yorku. Učím také masterclasses fyzického divadla - proces tvorby, jak si vytvořit představení, jak pracovat s tělesným jazykem, učím i workshopy techniky.
Čtěte také
Narodil jsem se jako holka. Nepoučuju, ale otvírám oči
A.cz: Dokážete říct, v čem vás Amerika změnila?
Myslím, že jsem infikovaná americkým optimismem. Původní pesimismus a ta evropská hloubavost - ukázalo mi to i jiný způsob existence, nemusím vyzařovat temné stránky, aniž bych vyzařovala negaci. Jsem otevřenější. Ale vzhledem k tomu, že moje další představení v Čechách, na kterém budeme pracovat s Andreou Miltner, bude o sebevraždě, tak to asi s tím optimismem nebude tak horké. Bude se to jmenovat The Faight - víra a podtitulem je "Když je víra v umění silnější než v život". To je takové mé téma. Zkoušíme od podzimu a premiéra bude v divadle Ponec.
A.cz: Co máte s choreografkou a tanečnicí Andreou Miltner společného?
Na její práci mě zajímá fragmentarizace těla, zkoumání těla v jeho sekvencích, v jeho detailech.
A.cz: O těle bude i festival Nultý bod, kde vás mohou diváci vidět na jevišti. Spolu s Petrem Boháčem jste připravovala i program festivalu. Jaká bude letošní energie Nultého bodu?
Určitě to bude vzrušující a neklidné. Na festival vybíráme představení, která se nás nějakým způsobem dotknou, a snad i proto jsou někdy temnější. Například tématem kabaretně divadelního představení Ilsas Garten choreografky Anny Peschke je holocaust. Hlavní postavou je úžasná elegantní nacistka s blonďatými dlouhými vlasy, která se konfrontuje s politickou situací. Samozřejmě je její vnímání situace pro nás zarážející. Představení jsem viděla na festivalu v Katowicích a musím říci, že mi bylo bytostně nepříjemné. Říkala jsem si, jak by na něj asi reagovalo české publikum.
A.cz: Co je na něm tak nepříjemného?
No představte si například scénu, kdy Linda rozdává divákům dort s hákovým křížem. Zapojuje vás do celé té mrazivé hry a očekává váš postoj.
Nultý bod 2013
Platforma pro fyzické a taneční divadlo
15. - 20. července 2013, Divadlo v Celetné, Praha
Kompletní program na www.nultybod.cz
A.cz: Jak se diváci zachovali?
Spousta lidí dort odmítla sníst. Pochutnal si na něm jen někdo. Jsem zvědavá, jak budou reagovat Češi, Poláci jsou totiž asi emotivnější. V Čechách jsme na cynismus zvyklí.
A.cz: Jsou v programu ještě další momenty, při kterých se divák bude ošívat na sedačce?
V představení (In)finity je maďarská tanečnice Rita Góbi zavřená v akváriu bez přístupu vzduchu. Ve chvíli, kdy vydýchá všechen vzduch a nemůže dýchat, představení končí. Je to sólo, výtvarně fascinující a Rita půjde určitě až na hranu. Mimochodem také v Praze povede workshop tanečního a fyzického divadla.
A.cz: Velkou část programu tvoří zahraniční produkce. Jakým způsobem je vybíráte?
Jsme hodně ovlivnění tím, co vidíme na festivalech. Další část pak tvoří představení divadelních skupin, které nás dlouhodobě zajímají jako třeba studio Matějky, což jsou pokračovatelé Grotowského. Hodně pracují s hlasovou technikou a filosofií. Jsou opravdu na vysoké technické úrovni a pracují laboratorním způsobem. Premiéru představení Awkward Happiness or Everything I Don't Remember About Meeting You, které uvedeme na Nultém bodě, jsme třeba viděli ve Wroclavi, kde jsme byli na rezidenci.
A.cz: A co byste doporučila z českých představení?
Určitě je to One Step before the fall Markéty Vacovské, La Loba Lenky Vágnerové a samozřejmě produkce Spitfire company.
A.cz: Zmínila jste workshopy. Choreografové, kteří na festival přijíždějí, tu zároveň učí. Může se na lekce přihlásit i někdo, kdo ještě nemá s tancem zkušenosti?
Myslím, že alespoň základní zkušenost s tancem by účastník mít měl. Ale opravdu doporučuji některý z workshopů vyzkoušet. Jsou to neobyčejná setkání s neobyčejnými lidmi. Já sama se těším například na workshop s tanečníkem a choreografem Jiřím Pokorným, který teď pracoval s choreografkou Christal Pite a vůbec v zahraničí sklízí ohromné úspěchy. Říkáme mu mezi námi Robocop, protože to, co umí udělat se svým tělem, je fascinující. Někdy nevěřím, že je to opravdu člověk. Ten je schopen vám během jednoho workshopu změnit život.
