Nová ředitelka sice vzešla z výběrového řízení, v němž měla devět konkurentů. Kritéria, jež byla pro ministra kultury nakonec rozhodující, a také závěrečné faktické uzavření výběru před očima veřejnosti ale vyvolávají pochybnosti.
Lubomír Zaorálek z ČSSD se výběrem ženy ze zahraničí prakticky vyhnul domácímu konfliktu. A to buď s prezidentem Milošem Zemanem, blokujícím profesuru jednoho z protikandidátů Knastové Jiřího Fajta, anebo s lidmi, kteří upozorňovali na minulou práci dalšího kandidáta Marka Pokorného pro ODS a jeho ideologicky zabarvená studia v době komunismu.
Alicja Knastová v Česku politicky nikomu nevadí, nebyla ani Fajt, ani Pokorný a v tom je její síla. Přesto nechme politické výklady stranou a zkusme se podívat na koncepční a odborné souvislosti konkurzu.
Vážné pochybnosti o správnosti volby vyjádřil architekt Josef Pleskot, předseda výběrové komise a šéf Garanční rady Národní galerie. Knastová se podle něj "bude muset seznamovat s prostředím docela důkladně i pochopit chod Národní galerie", dosud "vedla muzeum, které zdaleka nemá ten význam, jako má Národní galerie" a její koncepce "byla spíše taková náznaková, manažerská, cosi slibující, nekonkrétní, bylo hodně znát, že to prostředí úplně přesně neovládá", řekl Pleskot v úterý Českému rozhlasu.
To je samo o sobě varovné, až pobuřující. Komise po ústních pohovorech a zhodnocení koncepcí doporučila ministrovi kultury tři kandidáty v pořadí Marek Pokorný, Alicja Knastová, Jiří Fajt. Ministr ale vybral sám, prakticky proti vůli odborného doporučení, jak potvrdil Pleskot.
Přijímací procedury u vybrané trojice Zaorálek doplnil o výsledek psychologických a manažerských testů, k nimž si vyžádal ještě dobrozdání ze zahraničí. Není přitom jasné, proč stál o názor Metropolitního muzea v New Yorku, které funguje v úplně jiném institucionálním i kulturním prostředí než evropské galerie, navíc nejde o typickou instituci zaměřenou na výtvarné umění.
Další dva hlasy dodaly vídeňské Albertina a Kunsthalle. Pařížské Centre Pompidou osloveno bylo, ale podle Zaorálka názor nezaslalo. Všechny zahraniční instituce měly podle ministra ohodnotit anonymizované koncepce, jejich šéfové tedy nevěděli, ke komu se vyjadřují.
Ministr zahraničí posudky nezveřejní, a tak se lze jen dohadovat, jak dopadly - nebo můžeme Lubomíru Zaorálkovi věřit, že se hlasy ze zahraničí rozložily ve prospěch Alicje Knastové a Jiřího Fajta, jak řekl. Proč ale ministr ke svému rozhodnutí názor zpoza hranic vůbec potřeboval?
Lubomír Zaorálek často mluví o tom, že Česku chybí podpora kultury a kulturních institucí, protože nebudujeme značky. Neumíme umění marketingově prodat. Také z Národní galerie by podle něho mohla být mezinárodně uznávaná značka jako Česká filharmonie. K tomu je ale třeba, aby se galerie přiblížila mezinárodní úrovni nejen tím, že bude mít v čele zahraničního manažera, ale že bude vstřícná k návštěvníkům, že nabídne kvalitní program v moderní prezentaci, jako se to dařilo Alicji Knastové na jejím předchozím působišti, Slezském muzeu v Katovicích.
Nejvíc ministra nadchlo, že budoucí ředitelka mluví o inkluzi všech, o otevírání galerie i nové digitální generaci. V tomto ohledu ale Knastová říkala přesně to, co dávno předtím prohlásil sám Zaorálek. De facto naplňovala jeho představu. Shoda je tak dokonalá, až nakonec není zřejmé, proč bylo nutné procházet martyrium s výběrovou komisí, když smyslem výběru zjevně bylo naplnit ministrovu vizi vytváření kulturních marketingových značek.
Kdo si dal tu práci a přečetl koncepce všech tří finalistů, narazil na podstatný rozdíl. Zatímco Marek Pokorný, bývalý ředitel Moravské galerie a současný šéf ostravského Plata, i exředitel Národní galerie Jiří Fajt byli dost konkrétní a své programy směrovali k praktické proměně české výtvarné rozpravy (Pokorný zdůrazňoval "českost" více než Fajt), Alicja Knastová předložila obecný koncept víceméně zaměnitelné globální instituce, která si moderními technologickými a marketingovými prostředky poradí s bariérami mezi galerií a jejími potenciálními návštěvníky.
Knastová je původem muzikoložka. Velmi dobře zvládla moderní muzejní provoz a stala se tím, čemu se dnes říká "kulturní manažerka". Otázka ale zní, zda je Národní galerie primárně muzeum, či přesněji, jestli vůbec má být muzeem a zda výtvarné umění nežádá úplně jiný přístup.
To, že velké evropské galerie, mezi nimiž by Národní galerii rád viděl ministr Zaorálek jako novou zářící značku, nejsou muzea jako jiná, potvrzuje i fakt, že v jejich čele stojí kunsthistorici či kurátoři se zaměřením na výtvarné umění, ať už jde o londýnskou Národní galerii, madridské Prado, ale nakonec i mnohem komplexnější Louvre.
Má to zjevně odborný důvod, protože takové instituce jsou kromě sbírkotvorné a výstavní činnosti také normotvorné. Vytvářejí společenskou představu o výtvarném umění, a proto má smysl, že je vedou lidé z oboru.
Jde-li ministru Zaorálkovi o následování dobrých evropských vzorů velkých značek výtvarného světa, je s podivem, že tuto souvislost v zájmu snadných marketingových představ o galerii evropské úrovně plné lidí tak lehce přehlédl.
Předseda výběrové komise Josef Pleskot vidí problém v tom, že Alicja Knastová zatím neumí česky a nezná místní prostředí ani to v Národní galerii. Jazyková bariéra se dá rychle odstranit, znalost prostředí jistě přijde také. Bude to ale snazší uvnitř Národní galerie než to, co novou ředitelku čeká za jejími zdmi - při jednání s politiky.
Je třeba připomenout, že úspěšné působení nové ředitelky v katovickém muzeu, které řada českých intelektuálů včetně ministra kultury označuje za vynikající, bylo podmíněno velkou politickou, a tedy i finanční podporou - než se Alicja Knastová jednomu vlivnému politikovi z polské vládní strany Právo a spravedlnost znelíbila a z politických důvodů o místo přišla.
Bez peněz se nová ředitelka neobejde, budou přímo klíčem k jejímu úspěchu. A žádat o ně nebude lehké nejen teď, kdy ministerstvo kultury sanuje dopad pandemie na celou branži, ale ani po volbách do sněmovny na podzim 2021, tři čtvrtě roku po nástupu Knastové, kdy z ministerstva kultury s největší pravděpodobností odejde Lubomír Zaorálek.
Na tak komplexní proměnu, jakou by si představoval, v Česku nedostal peníze zatím nikdo: ani nejdéle sloužící šéf Národní galerie Milan Knížák, ani poslední ředitel Jiří Fajt, který sebevědomě věřil svému vyjednávacímu osobnímu kouzlu, a přesto mu ministerstvo výrazně víc peněz nedalo.
V projektu Alicje Knastové, na rozdíl od poražených konkurentů, se peníze skoro neobjevují. V její koncepci přesto důležitý odkaz najdeme, zahájení příprav pro čerpání evropských peněz určených na kulturu. Ani ty bez pomoci české politiky jen tak Národní galerie nesežene. Je to nicméně směr, který má smysl a kterým je třeba jít.
Přes všechny pochybnosti a námitky - hodně štěstí.
