Recenze - Komiksový trh u nás pozoruhodně bují a vychází vskutku jedna skvělá věc za druhou. Mezi ně rozhodně patří čtvrtý omnibus Daredevila: Muže beze strachu. Dílo scenáristy Briana Michaela Bendise a kreslíře Alexe Maleeva patří mezi nejlepší u nás dostupné komiksové série a je vskutku smutnou zprávou pro fanoušky, že čtvrtá kniha je zároveň posledním daredevilovským příspěvkem tohoto autorského týmu.
Když je ale řeč o nejlepších u nás dostupných sériích, rozhodl jsem se v tomto článku připomenout i představitele jiných vynikajících překladových řad z druhé poloviny minulého roku: čtvrtého Bažináče Alana Moora a osmého Hellboye od Mika Mignoly.
Abych nepřipomínal jen dlouhotrvající více či méně klasické série, budu se věnovat ještě jednomu vysoce neortodoxnímu komiksovému kousku z minulého roku, příznačně nazvanému Logikomiks. Jeho protagonistou není superhrdina v tradičním slova smyslu, i když o superhrdinu svého druhu jde, pokud jde o jeho mozkovou kapacitu - je jím legendární matematik, logik a filozof Bertrand Russell.
Daredevil počtvrté a naposledy
Začneme Daredevilem, vycházejícím v edičně luxusní řadě omnibusů v BB Artu. Pokud hrdinu neznáte, je to v civilu newyorský slepý právník Matt Murdock a v kostýmu obávaný Daredevil, muž převlékající se za ďábla a potírající zločin v Hell's Kitchen. Fakt, že je slepý, mu nijak v superhrdinské kariéře nebrání, protože ačkoli mu kdysi radioaktivní materiál při autonehodě vypálil oči, všechny ostatní smysly nabyly neuvěřitelně na síle, a když je spojí dohromady, získává de facto radar, který mu spolehlivě nahrazuje i onen ztracený zrak.
Daredevil je hrdina s mnohaletou tradicí, ale scenárista Brian Michael Bendis se Daredevila ve svém velkolepém příběhu rozhodl postavit do nezáviděníhodné situace: co kdyby veřejnost hrdinovu tajnou identitu zjistila, co by se stalo? Bendis je neuvěřitelně obratný vypravěč a Daredevilův příběh se rozpíná nejen horizontálně (kdy je skutečnost Murduckova odhalení propojena s mnoha dalšími souběžně probíhajícími skutečnostmi), ale i vertikálně (kdy je skutečnost Murdockova odhalení napojena na řadu událostí dob více či méně minulých). A ve čtvrté knize tento příběh vyvrcholí…
Nebojte, nebudu vám prozrazovat, jak to dopadne, byť není obtížné si tuto informaci dohledat. Daredevilova čtvrtá kniha je každopádně hned po té první jednoznačně nejlepší a s plnou silou demonstruje Bendisovu schopnost provazovat osud Matta Murdocka s řadou paralelně probíhajících událostí. Není to jen příběh jednoho hrdiny, je to mnohovrstevnatý příběh jedné městské části, jeho více či méně důležitých vedlejších postav, kdy se o Daredevilovi často mluví jen nepřímo a kdy vstupuje do osobních příběhů těchto hrdinů všedního dne jako vedlejší postava on.
Touto vypravěčskou technikou Bendis vlastně před lety v prvním omnibusu začal a začíná jí i čtvrtou knihu v příběhu Desatero. Murdockova/Daredevilova identita je odhalena (byť stále chybí důkazy) a obyvatelé Hell's Kitchen jako by nevěděli, jak se k tomuto faktu postavit. Pořádají tedy jakési sezení, kde má každý s Daredevilem nějakou zkušenost. Zdánlivě nespojité příběhy jednotlivých účastníků se s postupujícím vyprávěním typicky bendisovsky slévají do jednoho celistvého dějového rámce s vynikající pointou, do něhož jsou navíc postupně zapojovány jako vedlejší události některé klíčové okamžiky předchozích knih. 134 stránkové Desatero navíc připravuje půdu pro velkolepé finále.
Arcipadouch Wilson Fisk alias zločinecký guru Kingpin, který je momentálně ve vězení, v něm rozehrává svou poslední hru proti Mattu Murdockovi alias Daredevilovi. Manipuluje přitom médii i FBI, přičemž Bendis buduje zápletku pomocí hitchcockovského MacGuffina: Kingpin má soubor nezpochybnitelných důkazních materiálů proti Murdockovi, který je ochoten dát FBI za vymazaný trestní rejstřík a propuštění z vězení. Do vyprávění se vrací všechny klíčové postavy Bendisovy ságy o dopadech veřejného odhalení na Murdockovu osobnost, jeho osobní život i jeho nejbližší okolí. Vrací se (bývalá) manželka Milla, vrací se femme fatale Elektra, vrací se zrzavá superšpiónka Black Widow a vrací se i Daredevilův hlavní zabijácký protivník Bullseye, který už mu život párkrát zatraceně nepříjemným způsobem zpřeházel.
Podobně jako na mikroúrovni v Desateru se na makroúrovni ve finále celkového příběhu spojují jednotlivé dějové linie předchozích knih, proměňují se užité žánry a boří se klišé superhrdinského komiksu jakožto přímočaré zábavy pro hloupější čtenáře (pokud jim snad ještě někdo věří). A nakonec dostanete pár bonusových příběhů, z nichž jeden pracuje s alternativní historií („Co kdyby… Karen Pageová přežila?") - a nakonec dospěje jinou cestou ke stejnému závěru jako ta oficiální, k níž tvoří v mnoha ohledech skvělou paralelu, a to nejen proto, že i v ní se pracuje s alternativní verzí vyprávěných událostí.
Výhodou čtvrtého Daredevila: Muže beze strachu zároveň je, že víceméně dostanete všechny potřebné informace, které k pochopení zápletky i příběhu potřebujete, takže není třeba načítat předchozí tři svazky - nicméně, až Daredevila dočtete, stejně se k nim nakonec dostanete. Upřímně řečeno, tahle superhrdinská série bezesporu patří svou významovou i vypravěčskou komplexností (ale i graficky, byť na zhodnocení Maleevova přínosu tu nebyl prostor) mezi ty nejlepší, které jsem kdy četl.
Brian M. Bendis, Alex Maleev: Daredevil - Muž beze strachu. Kniha čtvrtá. Praha: BB Art, 2013, 381 s. Přel. Tomáš Jeník. Cena: 990 korun.
Bažináč si pohrává s historickými odkazy
Kdybyste to náhodou někdo nevěděli, tak scenárista Alan Moore je bůh… i když on by byl asi raději ďábel. Jednoznačně největší podivín mezi komiksovými autory je zároveň možná nejgeniálnějším z nich a stojí za řadou přelomových děl: Watchmen - Strážci, V jako Vendeta, Z pekla, Liga výjimečných nebo právě Bažináč.
Extrémně vzdělaný Moore, který paradoxně nikdy žádným institucionálním vzděláním neprošel, prošpikovává svá vypravěčsky neuvěřitelně propracovaná díla sérií odkazů na dějiny myšlení, dějiny umění i dějiny obecně. Bažináč coby série, k níž se dostal poměrně pozdě po jeho vzniku (ale bacha, mluvíme pořád o osmdesátých letech) a od základu ji změnil, představuje skvělý příklad Moorových schopností.
Vzal jednoduchý příběh o vědci Alecu Hollandovi, který se v bažinách změnil v obrovské rostlinné monstrum, a začal tento příběh rozvíjet, komplikovat a obohacovat o další a další roviny. Původní Bažináčova lidská identita už dávno pozbyla na významu a Bažináč je postupně zapojován do širších a širších souvislostí, kdy zjišťuje, že je posledním velkým elementálem s obrovskou mocí i schopnostmi. Elementálem, který ale zůstává pořád v něčem člověkem, čímž se liší od jiných elementálů, kteří se již stali stromy a nad problémy současného světa jsou dávno povzneseni. A nejde o jen tak ledacjaký boj, protože v Hejnu vran kráčí o osud celého světa ohrožovaného čistým zlem…
V předchozí třetí knize Moore přivedl na scénu legendárního cynického, a zároveň geniálního parchanta Constantina, který se později dočkal vlastní komiksové řady (Hellblazer) a dnes patří mezi velmi populární komiksové postavy a dočkal se i velmi dobrého celovečerního filmu. Constantine je jakožto nositel rozsáhlého vědění, který ale nerad dává informace zadarmo, Bažináčovým tajemným průvodcem i rádcem, který mu sem tam poskytne důležitou vějičku, nicméně výměnou vždy žádá splnění nějakého úkolu.
Tento trik Moorovi umožňuje ve čtvrté knize první dva sešity pojímat jako vynikající oddělené povídky, které ale obsahují stejně jako povídky z minulé knihy vodítka k velkému vyprávění v pozadí. Bažináč, který už ve druhé knize navštívil ve variaci na Dantovu Božskou komedii všechny kruhy pekla, se stává důležitou součástí lidské myšlení přesahující bitvy s všeobjímajícím zlem. To se řítí z nicoty a hrozí, že smete úplně všechno - nejmocnější bojovníci nebes i pekel jsou proti němu bezmocní, ale co Bažináč?
Moore buduje zápletku jakožto svým způsobem mytický příběh poznání, Bažináč jako hrdina hledá správné rádce, hledá svoji pozici ve světě - uzamčený mezi světy lidí, elementálů a nadpřirozených nebeských i pekelných bytostí, kde jedinou jistotou je jeho lidská láska. Využívá systematicky motivy předchozích zejména dvou knih, a třebaže občas komplexní rámec moderního mýtu narušují superhrdinské postavy DC univerza, které v příběhu působí trochu jako pěst na oko, tak při čtení čtvrté knihy Bažináčových příhod si na víceméně jednoduchou - byť narvanou skvělými nápady, což je u Moora ale skoro samozřejmost - první knihu ani nevzpomenete.
Síla Moorova autorského vlivu je zřejmá i z grafické podoby komiksu, který sice střídá řadu kreslířů, ale stejně zůstává zachována bohatá členitost panelů rozdělených často na velké množství detailních oken pracujících nejen s prostorovou perspektivou, ale hlavně se zrychlováním a zpomalováním času či s různými pohledy na jednu věc. A jestli ve čtvrté knize Bažináč čelí pracovnímu problému (pokud je snaha o záchranu světa nazvatelná prací), v páté se můžeme - už za pár týdnů! - napjatě těšit na podobně napínavé rozvíjení zápletky osobní.
Jakkoli tedy v prvcích typu maskovaných barevných superhrdinů spíše v tradičním „předmoorovském" pojetí Bažináč odkazuje na své zakotvení v osmdesátých letech, jako celek jde o vysoce nadčasové dílo a stále platí, že komiksy Alana Moora představují záruku naprosté špičky (nejen) komiksové distribuční nabídky daného roku. Zejména pak, pokud je překládá Viktor Janiš.
Alan Moore et al.: Swamp Thing - Bažináč. Hejno vran. Praha: BB Art, 203 s. Přel. Viktor Janiš. Cena: 499 korun.
Hellboy v ruské pohádce
Jestliže Brian Michael Bendis a Alan Moore jsou především brilantní vypravěči, kteří svými originálními, komplikovanými a mnohoúrovňovými vyprávěními souběžně budují originální, komplikované a mnohoúrovňové fikční světy, pak Mike Mignola je především tvůrce světů tradičních mýtů a legend, ve kterých jeho i čtenáře baví pobývat a objevovat jejich šíři a podivnost.
Příběhy Mignolova ďábelského chlapce s kamennou rukou, který likviduje napříč světadíly/dimenzemi monstra z různých mýtů, legend a kultur, nikdy nebyly bůhvíjak komplikované, ale udivovaly specifickou poetikou a neobvyklými postavami. Jinak řečeno, Mignola staví hlavně na starosvětské atmosféře a na řízném humoru trochu nedospělého a trochu až příliš starého drsňáka s velkým doutníkem, velkou bouchačkou, velkou pěstí a červenou barvou pleti.
Mignola staré mýty a legendy nepřepisuje do mýtů moderních, ale naopak zasazuje prvky moderního světa do mýtů a legend tradičních, přičemž v osmé hellboyovské knize dovede tento koncept ještě dál. Nechá totiž Hellboye spadnout mimo současný čas a prostor - do dimenze starých ruských pohádek, ve kterých najdeme Babu Jagu, Kostěje Nesmrtelného, kouzelné předměty a tak dále… a to všechno proto, že naštval staré zapšklé čarodějnice.
Mignola pojímá od určité chvíle vyprávění především jako vzájemně vyčerpávající konflikt mezi dvěma paralelními a tak trochu tragickými figurami: Kostějem Nesmrtelným (vydíraným Babou Jagou) a samotným Hellboyem. Občas nicméně Mignola v příběhu stále dává nahlédnout i do oné svojí pokřivené verze světa našeho (kde po Hellboyovi pátrají a objevují pár zneklidňujících stop) a k dalším vedlejším postavám (například chamtivý mnich, který chtěl získat moc a vypustil zlo).
Opojné je ale pro Mignolu především procházení pro něj tolik vzrušujícího univerza ruských pohádek, které může být zajímavé zejména pro našince, protože české a ruské pohádky se zas tak výrazně neliší a na Mrazíkovi vyrostlo pár generací diváků.
Jakkoli Mike Mignola tentokrát svůj komiks nekreslí a předal tuto úlohu dlouhodobě Duncanu Fegredovi, na výslednou grafickou podobu - která byla v případě jeho hellboyovských komiksů vždycky naprosto zásadní - očividně tvrdě dohlíží a Fegredova práce jde do značné míry v duchu Mignolových vlastních prací.
Snaž až příliš, ale to si musí vyřešit ti dva chlápci, kteří stojí za tímto atmosférickým komiksem, který není třeba fanouškům příliš představovat, protože dostanou další přísun toho, co obdivovali už sedmkrát předtím. A pokud znáte jen hellboyovské filmy, vřele doporučuji právě komiks Temnota vábí, protože slovanská alternativa k víceméně městským filmovým dobrodružstvím může vaši představu o Hellboyovi sympaticky rozšířit.
Mike Mignola - Duncan Fegredo: Hellboy. Temnota vábí. Praha: Comicscentrum, 2012, přel. Jan Kantůrek. Cena: 449 korun.
Bertrand Russel v Logikomiksu
A na závěr mýtus z jiného soudku, který sice mýtem striktně vzato není, ale jeho hrdinové příběh legendárního matematika, logika a filozofa (nebo matematiky, logiky a filozofie, chcete-li) jako mýtus vlastně pojímají. Logikomiks od kolektivu řeckých autorů vypráví v první linii příběh o nich samých, kterak se snaží napsat a nakreslit Logikomiks, který se tak stává i příběhem o svém vlastním zrodu.
Celou knihou se prolínají otázky, zda je vůbec možné příběh logiky a logiků odvyprávět, jak toho dosáhnout a jaké otázky přitom řešit, přičemž do popředí vystupují zejména dvě: (a) nakolik je logika spjatá se skutečným světem a nakolik na něj může platně reagovat, (b) nakolik je logika spjatá s šílenstvím, pokud většina logiků či jejich potomků v jistém ohledu šílenými byla.
Centrálním nástrojem výkladu se stává osobnost Bertranda Russella. Russellův pohnutý životní osud je plný peripetií s myšlením, s láskami a s bojem s lidskou hloupostí, a zároveň umožňuje souběžně s ním vyprávět obecnější příběh logiky a logiků (nejen) během dvacátého století (např. Whiteheada, Carnapa, Hilberta, Gödela či Wittgensteina). Dílo svou přehlednost ještě posiluje rozdělením do šesti kapitol, oddělujících jednotlivé historické části, kdy finální dvě kapitoly jsou navíc od zbytku vyčleněny delší mezihrou… disputací autorů knihy:
1) Pembroke Lodge,
2) Čarodějův učeň,
3) Wanderjahre,
4) Paradoxy,
- INTERMEZZO -
5) Logicko-filozofické války,
6) Neúplnost.
Autoři neskrývají, že si Russellův životní příběh trochu upravili, protože jinak by se Russell s řadou osobností nemohl setkat a u řady důležitých změn v logickém myšlení (např. slavná Gödelova přednáška) nemohl být. Sám Russellův příběh je zároveň ještě jednou rámován jako jeho vlastní autobiografické vyprávění během přednášky před vstupem Ameriky do druhé světové války, která se vlastně ptá, jaký je vztah mezi logikou a hodnotami určujícími chod našeho světa.
Jakožto přiblížení některých logických konceptů a Russellovy obdivuhodné osobnosti funguje Logikomiks skvěle a jde o vskutku vzrušující intelektuální výlet. To překvapivě platí i pro čtenáře, jenž je s danými modely i jejich autory relativně důvěrně obeznámen z původních studií, knih či přepisů přednášek.
Logikomiks ale bohužel selhává jak ve své snaze o vytvoření díla mapujícího svůj vlastní vznik (žádné skutečné odpovědi tyto kapitoly neposkytují a jde trochu o neúčelnou vypravěčskou manýru), tak ve snaze odpovědět na proponované otázky - kdy se v závěru snaží tento fakt zamaskovat násilnou paralelou s antickým mýtem, která ale vůbec neodpovídá vzneseným premisám.
Jinak řečeno, coby popularizační dílo (i s příslušnými medailony osobností a institucí plus bibliografií v závěru) je tedy Logikomiks výborný, plní skvěle svou funkci (zejména pak v zasvěceném překladu předního českého popularizátora logiky Jaroslava Peregrina) a vyplatí se do něj investovat tu nemalou finanční částku, ale jako svého druhu logické dílo je… prostě logicky vadné.
Apostolos Doxiadis, Christos H. Papadimitriou, Alecos Papadatos, Annie di Donna: Logikomiks. Hledání absolutní pravdy. Praha: Dokořán, 2012, 335 s., přel. Jaroslav Peregrin. Cena: 699 korun.
