Absolutní vypnutí kultury je přípustné jen při apokalypse, říká hornista Baborák

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
12. 10. 2020 17:30
Na jaře založil na platformě Donio sbírku pro muzikanty na volné noze, kde druhý říjnový týden bylo téměř milion a půl korun. Světově proslulý hráč na lesní roh a dirigent Radek Baborák patří také k hlasitým kritikům zmatečných vládních nařízení, která se neustále mění. Za příklad dává Německo či Rakousko.
Umělce nyní čeká další "vypnutí kultury". Radek Baborák patří k hlasitým kritikům.
Umělce nyní čeká další "vypnutí kultury". Radek Baborák patří k hlasitým kritikům. | Foto: Archiv Radka Baboráka

Jak složité bylo vyznat se v rychle se měnících podmínkách pro pořádání kulturních akcí a neustále se jim přizpůsobovat?

To bylo a je velmi složité. Vyžaduje to rychle reagovat a také být stále připraven, tedy v kondici. Bez té si žádný muzikant nemůže dovolit "vylézt před lidi". Ale najít v sobě sílu a cvičit doma není tak jednoduché. Živé vystoupení je pro nás zásadní. Reakce publika, a tím nemyslím potlesk, je nezbytná. Samozřejmě se ztrácí i takzvaná pódiová jistota. Ale to znají i třeba sportovci. Veřejná vystoupení jsou jen špičkou ledovce v muzikantském životě. Za tou je dost tvrdá a celoživotní příprava.

Radek Baborák
Autor fotografie: Archiv Radka Baboráka

Radek Baborák

Hornista a dirigent patří k nejvýraznějším osobnostem klasické hudby. Za více než 25 let sólové kariéry oslovil posluchače v nejvýznamnějších kulturních centrech světa. Je hostem prestižních evropských festivalů. Mimořádné obliby se těší v Japonsku, kam pravidelně jezdí od roku 1994. V letech 2003 až 2010 působil jako sólohornista Berlínské filharmonie, jež patří k nejlepším na světě. Jako sólista vystoupil s předními orchestry v Rakousku, Francii, Švýcarsku, Anglii, Rusku či Španělsku.

Jak se to dělalo s již prodanými vstupenkami, když se musela snížit kapacita v sálech?

To je spíš otázka pro pořadatele. Někdy se těch koncertů, když už se můžou konat, dá udělat více se stejným programem.

Nouzový stav platný od 5. října omezil umělecká představení, při kterých se převážně nezpívá, na maximálně 500 účastníků, od pondělí není možné ani to. Co na to říkáte?

V tomto dochází k velkému rozporu. To, co my vnímáme jako naši práci, je obecně vnímáno jako volnočasová aktivita. Myslím, že všichni v našem oboru chápou, že určitá omezení jsou nezbytná. Dodržovat odstupy a podobně. Hůře se to dá realizovat třeba právě u sborového zpěvu.

Všeobecně ale platí, že na koncertech klasické hudby nedochází k tak velkému přenosu nejen této nákazy. A mělo by snad být také jasné, že hodnoty, které tam jsou předávány, můžou pomoci psychicky v těžkých dobách. Koncert nebo představení má dát zapomenout na každodennost. Má lidi vytrhnout z mnohdy krušné reality. Toho se dá dosáhnout i v menším počtu účinkujících, nebo třeba i když je na pódiu jen jeden performer.

České restrikce se vám nelíbí a dáváte za příklad opatření v Německu či Rakousku, kde se stále konají až tisícihlavé koncerty klasické hudby. Čím bychom se od nich měli poučit, jak to dělají, že se jim to nezvrhne v nekontrolované šíření i přes tyto hromadné akce?

Co se týče tamějšího pořádání koncertů, tak měří teploty při vstupu do budovy bez výjimek, roušky se nosí ve všech vnitřních prostorách, zvláště ve špatně větratelných, jako jsou zázemí sálů, dodržují se mezery mezi posluchači, vyplňují se formuláře s adresou, všude možně jsou instalována plexiskla, všude je dezinfekce. Tedy nic, co by bylo neproveditelné. U nás by se mohlo začít tím, že na záchodech poteče teplá voda nebo že ve veřejných budovách, školách nebo vlacích bude k mání dezinfekční mýdlo.

Co se vám nelíbí na opatřeních české vlády?

Nelíbí se mi hlavně jejich zmatenost a styl, jakým jsou oznamována. Možná to je moje profesní úchylka, ale když poslouchám intonaci a barvu hlasu těch, co je oznamují, dělá se mi nevolno. Je v tom cítit arogance, nepokora, opojení mocí rozhodovat, možná neúmyslná snaha kopat příkopy třeba mezi mládeží a seniory. Empatie, snaha pomoci, sounáležitost se nenosí.

Máte možnost koncertovat v zahraničí, kde restrikce nejsou tak velké?

Byl jsem poslední měsíc ve Wrocławi, Berlíně a Salcburku. Všude bylo kvůli omezením plánovaně poloplno úměrně k velikosti sálů. Berlín je takzvaný "hotspot'', kde bylo zjištěno velké množství Covidu, a když jsem jel do Čech, ptali se mně, jestli nebudu muset jít do karantény.

Povedlo se vám nastartovat koncertní činnost po jarním lockdownu, než přišel tenhle podzimní?

Díky několika letním festivalům došlo k oživení jarní nečinnosti. Ale jak jsem někde četl, představa, že se kultura vypne a zase zapne, je nesmyslná. Plány na příští sezonu se nebudou měnit, zrušené koncerty se nebudou konat. Takže ted' se může čekat leda na záskoky za ty, co nemohou přijet. Samozřejmě všechna turné do zámoří jsou pro všechny zrušena.

Co pro umělce znamenají takovéto dva rychle za sebou jdoucí lockdowny? A v čem je to specifické pro interprety klasické hudby?

Absolutní lockdown je opodstatněný pouze při apokalypse. Ta tady není. Jinak je to strašná zátěž pro všechny potrefené obory, nejen klasiku.

Profesionální kulturní soubory mohou zkoušet, ne vystupovat. Má to pro vás význam?

A profi kuchaři si můžou zkoušet recepty a pak si to doma sníst a spisovatelé a novináři něco psát do zásuvky a někde si to vylepit. Takže nemá.

Čím se nyní živíte? Jde nějak smysluplně využít tuto pauzu třeba k natočení CD, k přípravě nového repertoáru?

Ano, hodně natáčím. I nový repertoár. Ale to je doplňková, i když třeba hezká činnost. Klasiku cédéčka nespasí.

Do médií občas proniknou příběhy hudebnic, které nyní dělají pokladní v supermarketu, nebo hudebníků, kteří začali jezdit s kamionem a podobně. Jak častý je to jev? Co mají kolegové za vedlejší činnost či brigády?

Je to různé. Někdo rozvážel jídlo, někdo balí dárky, někdo peče pečivo v supermarketu, jiný je za kasou v drogerii. Viděl jsem, že někdo kácí stromy. I já kromě hudebních plánů pokukuji po jiném oboru.

Jaká jsou kompenzační opatření vlády či ministerstva kultury?

V Německu sedm tisíc eur od března doteď. Tady nevím. Odpuštění pravidelných plateb bylo dobré, ale krátké. Na almužnu "pětadvacítku" leckdo nedosáhl. Festivaly prý dostaly to, co bylo slíbeno. Někteří vraceli peníze, jiní nám poskytli možnost hrát, tedy pracovat za honorář.

Co říkáte reakci ministerstva kultury? Dokázalo se postarat o své umělce?

Byl jsem na videokonferenci s panem ministrem už v dubnu. Bylo vidět, že má starost, ale zároveň že v první řadě myslí na příspěvkové organizace a na ty, kteří jsou příjemci dotací. Je to asi pochopitelné. V našem státě máme pocit, že o kulturu se má postarat stát. Ať to jsou tradiční velké scény, hrady a zámky, knihovny, nebo galerie. Ovšem kultura jsou také nezávislé scény a umělci na volné noze.

Není to až příliš riskantní?

Věřte, že k této nezávislosti je třeba hodně odvahy a sebevědomí. Je to dobrodružná plavba. Už z této podstaty není možné, abychom byli organizováni třeba v odborech. Zároveň tvoříme důležité podhoubí, v němž vyrůstají projekty, které státní instituce nemohou generovat. Ani to po nich nemůžeme chtít. Ale jedno je k tomu důležité dodat: také platíme daně, odvádíme zdravotní a sociální pojištění, staráme se o zaměstnance, přebíráme odpovědnost a vychováváme další generace. Dělat, že to není důležité, vede ke státní monokultuře. A to je trochu nudná vize.

Může být pro hudebníky, kteří jsou osobami samostatně výdělečně činnými, řešením sbírka podobná té, kterou jste rozjel na jaře a vybral téměř milion a půl korun?

Sbírka, kterou jsem s pomocí přátel a kolegů rozběhl, byla úspěšná v tom, že kromě podpory zhruba 140 muzikantů, kteří díky darům dostali příspěvek 10 tisíc, byla aspoň nějakým gestem. To, že se k ní nepřipojilo ministerstvo kultury, tedy kromě příspěvku na sociálních sítích, nebo finančně velcí dárci, korporace, jednotlivci, popřípadě další státní kulturní instituce a média, ukázalo její limity.

Možná trochu naivně jsme s naším sbírkovým týmem čekali, že to, co se nám podařilo vybrat, někdo z nich zdvojnásobí. Díky pak směřují jejímu patronovi, mistru Danielu Barenboimovi, který ji zaštítil, několika politikům, kteří byli vstřícní, pár firmám a řadě jednotlivců. Jinak byla tak nějak elegantně obejita. Zklamání bylo, že leckdo z kolegů o tom vůbec nevěděl, že se ptal, zda vůbec nějací muzikanti bez příjmu jsou. Naopak euforická byla spoluúčast všech ostatních napříč generacemi. A osobně mne velmi potěšil pan předseda Fiala, který tuto aktivitu zmínil v televizní předvolební superdebatě.

Radek Baborák.
Radek Baborák. | Foto: ČTK

Mohou tyto měsíce nejistot zásadně zahýbat s děním v klasické hudbě? Přestanou lidé z obavy navštěvovat velké hromadné akce, nebo na ně naopak budou natěšení? Uvědomí si příznivci klasické hudby, že jestli na vás chtějí chodit, měli by vám pomoci v těžkých dobách?

Myslím, že to děním zahýbá. Že lidé natěšeni budou, ale obavy zůstanou. Že bych za nějakým potenciálním donátorem přišel, řekl mu, v jaké jsme situaci, a on mi dal kufřík plný peněz, třeba na nový kvalitní festival, o tom si můžu nechat zdát.

Co studenti hudebních škol, neznervózňuje je, jak nejisté řemeslo si vlastně vybrali? Neubude uchazečů o konzervatoře či AMU?

Přímo v mém oboru, lesním rohu, je citelný nedostatek studentů. Musíme ukázat mladým adeptům, že život muzikanta může být naplňující. Už se na tom pracuje.

Jaké má podle vás tato situace řešení, aby se nezruinovala kultura a zároveň nezkolaboval zdravotní systém?

To kdybych věděl, tak bych mohl třeba kandidovat na prezidenta. Možná by stačilo zachovat si zdravý rozum. Ale to je, jak víme, nejtěžší.

Video hornisty Radka Baboráka na podporu hudebníků na volné noze. | Video: www.muzikantivolnanoha.cz
 

Právě se děje

Další zprávy