Bylo to jednak hygienické, neboť loďky zaručují rozestupy doporučené v době šíření koronaviru, a především zábavné.
První posádky vyplouvají před západem slunce. Když koncert v půl osmé večer začíná, lodě už jsou shromážděné po obou stranách plovoucí scény.
Možná ještě ne každý vidí, zato každý slyší předehru, Smetanovu Vltavu, pro tento večer upravenou příhodně vybraným, neboť lidovou muziku moderně přetvářejícím jazzovým kontrabasistou Jiřím Slavíkem. Ten také v černé vestě a červené košili diriguje: na jevišti se český Epoque Orchestra kvůli těmto prvním zhruba 12 minutám rozšiřuje o malou dechovou sekci.
Už s posledními tóny Vltavy však reflektor světla zaměří luxusní dřevěnou loď, vzhledem i velikostí přesahující všechna šlapadla: to podnikatel a pražský kapitán Štěpán Rusňák přiváží na jeviště houslistu Daniela Hopea a zakladatele festivalu Marka Vrabce. "Za celou historii Strun podzimu jsme nepořádali koncerty venku. Je docela zázrak sedět tu s vámi, s živým publikem a živými hudebníky, dokonce tu mít zahraničního umělce," říká Vrabec.
Sedmačtyřicetiletý Brit Hope se sice narodil v Jižní Africe, žije však v Berlíně, odkud do Prahy směl přicestovat díky negativnímu testu na koronavirus. "Cílem koncertu je poslat vzkaz celému světu, že je naděje, že každá krize jednou končí," vysvětluje Vrabec.
Slíbí výjimečný koncert - a ten záhy začíná. Hope má na programu současným německým skladatelem Maxem Richterem přepracované Vivaldiho Čtvero ročních dob, původně cyklus čtyř koncertů pro housle a orchestr z první poloviny 18. století popisujících průběh roku, dnes "klasiku všech klasik".
Ve 20. století ji slavně natočil třeba orchestr Akademie svatého Martina v polích. Upravily ji desítky interpretů, jednou argentinský průkopník tanga Ástor Piazzolla, podruhé ji hrál na akordeon Richard Galliano. Zní ve stovkách filmů, naposledy zkraje roku v historickém Portrétu dívky v plamenech.
Jenže Čtvero ročních dob už je zároveň totální popkultura, zprofanované v desítkách reklam, vyzvánění mobilních telefonů, i v nějakém tom výtahu dodnes hraje. A tak se s ním většina lidí častěji než na koncertě setkává při upozorněních jako "nezavěšujte, prosím, váš hovor může být nahráván pro zkvalitnění služeb".
Tady do hry vstupuje skladatel Max Richter, přesvědčen, že Čtvero ročních dob zasluhuje od všeho oprostit, "dostat šanci", aby ho lidé znovu slyšeli v seriózním kontextu, aby si ho v hlavě přestali automaticky vytěsňovat. A protože originál lze vylepšit jen těžko, Richter jej "zremixoval", radikálně překomponoval - odsud název projektu Vivaldi Recomposed.
Richterových 12 vět, tři pro každé roční období, také v podání Epoque Orchestra na Vltavě hrají housle, violy, violoncella, kontrabasy, harfa, cembalo a sólové housle - z Vivaldiho v nich ale nezůstal kámen na kameni.
Nutrie poslouchají
Těsně před začátkem hlavní části večera se posluchači ještě rozptylují vodní zábavou. Někdo na šlapadle předjíždí kachny nebo pozoruje nutrie na břehu. Někteří si v loďkách pořizují selfie, jiní přiťukávají skleničkami s aperolem nebo červeným, další kouří.
Jenže pak se z reproduktorů ozve zhruba čtyřicetivteřinový elektronický sample, který Richter předřadil před "svého Vivaldiho", a na řece to jako kouzlem ztichne: z éterické zvukové plochy zvolna vystupují ozvěny smyčců, načež Daniel Hope začíná hrát první větu, jaro. Lehkými skákavými smyky, prováděnými výrazným pohybem zápěstí, opakuje různě rytmizované řady tónů, vždy následované rychlým seběhem po stupnici. Ten po něm s odstupy přebírají další housle a violy.
Z neustále opakovaných frází postupně roste zvuková stěna, pod níž kontrabasy, violoncella, harfa a bílé digitální cembalo ovládané českou hráčkou řečenou Katta opakují několik základních akordů, harmonii známou ze stovek popových hitů: tím skladatel Richter vysílá signál posluchačům, že jeho hudba nabízí okamžité emocionální uspokojení.
Princip se opakuje po celý večer. Richter si z Vivaldiho bere vždy několik taktů, líbivý motiv, ozdobu, frázi. Ve svižných tempech je opakuje, vrství přes sebe, variuje ve vyšších rejstřících, než téma dožene na kraj líbivosti.
Redukce je maximální. Ve druhé části jara cembalo a violoncella v každém taktu opakují pouhé dvě noty. Léto je nejbližší originálu, i závěrečná věta zachovává Vivaldiho původní rytmický spád, avšak opět zjednodušeně. V úvodní části zimy se střídají 4/4 se 7/16 rytmem, chvíli hraje virtuózně Hope, pak si nechá odpovědět smyčci, načež se opět ujme slova. Nic netrvá tak dlouho, aby se to omrzelo.
Mezi nástroji vznikají droboučké dialogy, celky předvídatelně gradují, avšak nepředvídatelně a náhle končí. Čas od času to z playbacku dobarví elektronické efekty: jejich použitím se také koncert liší od toho z roku 2013, kdy Hope překomponovaného Vivaldiho na Strunách podzimu uvedl prvně, tehdy ještě ne na Vltavě.
Fosforeskující pilíře
V průběhu těch zhruba 70 minut lidé v lodičkách ani nedutají. I malé děti v záchranných vestách si krátí čas mlčky, třeba hraním kámen, nůžky, papír. Stovky posluchačů bez lístků zaplnily přehrazenou část Masarykova nábřeží i most Legií, na jehož nasvícených pilířích se odráží fosforeskující hladina.
Plovoucí scénu pro necelou tisícovku sedících lidí tvoří téměř čtyři desítky pontonů, dovezené z celé republiky a pospojované v kolos s nosností 600 tun. Scénu navrhli bratři Cabanové, známí prací pro karlovarský filmový festival: nad zastřešené jeviště vkusně umístili pruhovaný vzor, kopírující za ním posazený oblouk mostu Legií.
Dva sektory pro sedící diváky dělí červený koberec, po obvodu zábradlí visí záchranné kruhy a stovky žároviček. Jak večer postupuje, začínají s nimi svítit také lucerny na zádi lodiček. Scéna je čím dál fotogeničtější. Většina muzikantů, až na kontrabasy nebo violoncella, stojí, a tak jsou dobře vidět i od vody. Nad hlavami orchestru po mostě celou dobu drandí tramvaje devítky a dvaadvacítky.
Hladina je takřka bez větru, zvuk se tedy příjemně nese, spíš výjimečně ho naruší zaburácení jezu od Jiráskova mostu či nad hlavami diváků bzučící dron s kamerou - v přímém přenosu hudební televize Arte to vše sledují statisíce diváků v desítkách zemí světa. Díky tomu také koncert, o němž prostřednictvím agentury Reuters informují světová média, bude možné prožít zpětně: tuto sobotu 26. září na stanici ČT art nebo ještě 4. října v programu Arte.
V něčem je to "soundtrack doby". Přestože nejen v klasické hudbě vždy každý opisoval od každého, Max Richter jako by Vivaldiho překomponoval metodou copy & paste: vzít jeden takt, šestnáctkrát nakopírovat. Na co sáhne, to vytrhuje z kontextu, v originále nesrovnatelně sofistikovanějšího. Výsledkem jsou jakési zaslechnuté "útržky z hovorů", Vivaldi stylově blízký novodobému minimalismu.
Sem také směřují nejčastější výtky: dotknout se díla tak velkého autora, jako je Vivaldi, je pro mnohé svatokrádež. Když se to navíc děje s cílem zjednodušit, vybrat si to chytlavé a vynechat vše náročnější, je to rudý hadr na tradicionalistického býka. Jako přimalovat knírek Moně Lise.
Od roku 2012, kdy mělo Richterovo dílo premiéru, tak v různých obměnách zaznívá totéž: skladba je nicneříkající, je to klasická hudba pro lidi, kteří neposlouchají klasiku, a tak dále. Pravda, Richter spíš zachycuje jakousi postmoderní lehkost nakládání s minulostí. Než by ji přesahoval, vystihuje dobu, kdy je některé umění postavené na znalosti odkazů. Však Richter s vědomím souvislostí pracuje: posluchačům znalým Čtvera ročních dob neustále v hlavě naskakuje Vivaldiho originál, vždy ale jen na okamžik, než ho "přemaže" Richterova úprava.
Pro koncert na vodě je to ale ideální náplň, nemluvě o nabízejících se souvislostech, například že Ital Vivaldi jednu tištěnou sbírku se Čtverem ročních dob roku 1725 věnoval pražskému hraběti Morzinovi. Nebo že autor úpravy Richter kdysi studoval u Luciana Beria, jehož slavná Sinfonie, předloni uvedená Českou filharmonií "o dva mosty dál" v Rudolfinu, si podobně, i když jinak, půjčuje z Mahlera.
Výslednému dojmu pomáhá, že houslista Hope bere přepracovaného Vivaldiho naprosto vážně. Při hraní nedělá kašpary, jako když Čtvero ročních dob svého času vzal do parády anglický hráč na elektrické housle Nigel Kennedy, známý tím, že na honosná jeviště přichází ve fotbalovém dresu nebo do publika před koncertem kopne míč. Špičkový instrumentalista Hope se do hraní celý večer pokládá, o nějaké show či podbízení nemůže být řeč.
Být napřed
Koncert končí před půl desátou večer, kdy už se na vodě ochladilo. Dosud posluchačům stačily lehké bundy nebo deky, teď se někteří poohlížejí po nejrychlejší cestě zpět na břeh. Přesto statečně vydrží oba přídavky: September Song od Kurta Weilla a Dvořákovu Humoresku. "Bylo by hloupé přijet do Prahy a nezahrát Dvořáka, je s tímhle krásným městem tak spojený," uklání se Hope.
Končí vystoupení, jaké Praha nezažila: před deseti lety sice na pontonu u Karlova mostu zahrál balkánský hudebník Goran Bregovic, to ale mělo výrazně lidovější parametry.
Daniel Hope na plovoucí scéně Strun podzimu nezanechá takovou stopu, jako když kapela Pink Floyd roku 1989 hrála v Benátkách pro odhadem 200 tisíc lidí a nakonec kvůli protestům místních zprostředkovaně sesadila tamního primátora.
Přesto ten po všech stránkách příjemný večer nesl jednu důležitou zprávu navíc: že i když nakažených koronavirem rapidně přibývá a ve vzduchu je další rušení hromadných akcí, pořád lze zariskovat, přizpůsobit se situaci a udělat koncert špičkové kvality. Festival Struny podzimu příští rok oslaví čtvrtstoletí - a stále je v něčem napřed.
Hope for Prague
(Koncert byl součástí festivalu Struny podzimu)
Daniel Hope - housle
Katta - cembalo
Epoque Orchestra
Plovoucí scéna na Vltavě, Slovanský ostrov, 19. září.
