Recenze - Poslední studiový zásek, dva roky starou desku Angles, The Strokes nahrávali ve dvou studiích. V jednom byla kapela a z druhého své vokální party posílal frontman Julian Casablancas mailem. Byli na pokraji rozkladu, stejně jako vlna garage rockového revivalu, kterou s přelomem tisíciletí iniciovali. Teď se minulosti začali nepatrně pošklebovat a snaží se znovu najít ztracenou kreativní energii.
Hned v refrénu otvíráku Tap Out se Casablancas vyznává, že nic nechápe a nechává na jiných, ať mu vypráví o vlastní minulosti. Ve slokách se nechává unášet exaltovaným falzetem a sladkou životní nevědomostí. Posluchačsky přívětivá skladba Strokes přenáší do 21. století, má mnohem blíž k Phoenix než k hlasitému debutu Is This It. Dál ale zůstane pouze nevyhraněný postoj.
Strokes se snaží vyrovnat s přerodem v kapelu pro velké stadiony, s posunem retro-rockových variací do období nové vlny a zároveň pomrkávají na oddané fanoušky ze svých úspěšných počátků. A občas při tom tápou, jak moc mají historické exkurzy brát vážně.
Spasitelé rocku s problémy
Už bývalý redaktor NME James Oldham vynesl zkraje roku 2001 nad novými spasiteli kytarové hudby pozoruhodný soud. Byl jedním z prvních lidí, kdo slyšel EP The Modern Age, tedy nahrávku, od níž se nadále odvíjela věhlasná dráha kapely. Napsal tehdy, že horlivost Strokes má mnohem víc společného s mizerným stavem rocku, než s kvalitou jejich písní. Oldhama pár měsíců poté z NME vyhodili a vlajková loď britského hudebního tisku se výrazně zasadila o rostoucí popularitu kapely. Před vydáním řadového debutu Is This It se objevila rovnou třikrát na titulní stránce a ostrovní poblouznění se brzy přeneslo i do Ameriky.
Ať už budeme s Oldhamem souhlasit či nikoliv, životní situace žánru se oproti přelomu tisíciletí nezlepšila. Další jeho resuscitátoři The White Stripes skončili, The Hives se zavděčí sotva vlastním fanouškům a na The Vines si skoro nikdo nevzpomene.
Strokes se už na řadové dvojce Room on Fire vyčítalo okaté opakování sebe samých, nicméně do neurvalého drhnutí kytar nenápadně pronikala kytarová sóla Nicka Valensiho. Koncept autokratické vize Juliana Casablancase o přímočarých gymnazijních rebelech se začal rozpadat právě, když se další členové chtěli na tvorbě přímo podílet. Místo kolektivní kreativity přišly vnitřní spory, které se až teď daří zažehnat. A spolu s náladou uvnitř se zvedla i výsledná tvorba.
Ironický úsměv nad novou vlnou
Výraznou část skladeb na Comedown Machine už Strokes nestaví od kytarového riffu (když zrovna nepočítáme stadionovou variaci na Is This It v podobě prvního singlu All the Time), ale nástroje Valensiho a Hammonda se organicky proplétají. Struktura jako by vycházela z jam session kytaristů bez sklonů (pravděpodobně i technické zručnosti) k exhibici, kde jeden nadhodí nápad a druhý se ho snaží doplnit.
Jednou tyto tendence podpoří funky rytmus Welcome to Japan táhnutý baskytarou, v rychlejší Partners in Crime hravě nesmyslný text s odkazy k dění v hudebních klubech. Dokonce i v baladě 80's Comedown Machine stojící na nezvyklém zvuku mellotronu se hledá neotřelý zvuk v opakovaném používání echo efektů.
Osmdesátá léta a romantizující tendence nové vlny se ostatně staly jedním z námětů aktuálního retro-rockového pátrání, nejsou jen dodatečným emblémem v názvu titulní skladby.
Nahrávka přímo těží ze snového potenciálu primitivních synťáků, ale zároveň se éře ušklíbá Casablancasovým přehnaným falzetem, mezi nímž a ležérně intonujícím hlasem se pravidelně přechází.
Projevuje se tak intelektuální přístup hloubání v hudebních relikviích, ale zároveň si od nich Strokes ponechávají ironický odstup a nechtějí se s nimi plně ztotožnit. Ne vždy s tím ale slaví úspěch. Třeba One Way Trigger zní jako vybrakovaní hoši z A-ha a mohla by fungovat snad leda v naspeedované verzi archivního pořadu Cvičme v rytme.
Na pódia nepůjdeme!
Část nového materiálu se dala dohromady z věcí, co dříve zůstaly ležet stranou. Pravděpodobně půjde o ty, které přímo pomrkávají k hlučnější minulosti (50/50) nebo o závěrečnou romantickou lo-fi záležitost Happy Ending. Ta by klidně mohla figurovat v tracklistu projektu Little Joy, za nímž stál bubeník Fabrizio Moretti a v němž se krátce mihnul i kytarista Nick Valensi.
Trochu to působí, jako by Strokes účelově nastavovali stopáž k naplnění albového formátu. Pátou studiovkou si totiž definitivně splnili svůj kontrakt u labelu RCA Records. Sice znovu nalezli závan vitality a navenek se tváří, že jsou zpátky pohromadě. Ale rozhodnutí nedávat rozhovory a nevyrazit s Comedown Machine na koncertní turné vyvolává určité pochybnosti.
Strokes ukázali potenciál vystoupit ze stínu, kam se vlastními rozmary uvrhli. Ovšem to by museli nejprve sami chtít.
The Strokes: Comedown Machine. Sony Music, 25. března 2013, 39:51 minut
