Recenze - Žijeme v době, kdy si muzikanti nechají radit od fanoušků, které tracky zařadit na desku a o čem psát texty a za tučný příspěvek k jejich crowdsourcingu vás klidně nechají i falešně zazpívat ve sboru v refrénu. Díky Facebooku jim vidíme rovnou do kuchyně a při čtení jejich příspěvků na Twitteru je snadné nabít dojmu, že muzikanti jsou vlastně lidé jako my, kteří mají své lepší i horší dny.
Opravdu ale něco takového od popových a rockových hvězd chceme? Nepotřebujeme z naší přirozenosti, aby umělci zůstali zbožňovanými polobohy, kteří dovedou povýšit každodenní obyčejnost na magii? Těžko se pak divit, že je tu pořád slušná poptávka i po kapelách jako jsou třeba angličtí Muse, kteří si záměrně budují auru arogantních géniů, jenž se vůbec nestydí za ambice dělat hudbu, která převyšuje naše bezvýznamné životy.
Jejich šesté studiové album The 2nd Law pokračuje v trendu nastaveném na posledních dvou albech, jen do svého megalomanského mišmaše prog-rocku, hair metalu a sci-fi tentokrát ještě přimíchali industriální beaty a bublavé basové linky electro a dubstepu.
„OK, vydáváme se na křesťanskou gangstarapovou jazzovou odysseu, přidáme do ní ambientní rebelský dubstep a metalovou flamenco-metalovou psychedelii, ze který se vám rozteče obličej," oznamoval zpěvák a kytarista Matt Bellamy vloni v listopadu na Twitteru začátek nahrávací session pro nové album svých Muse.
Vymyšlené žánrové škatulky mohly být od muže, který si většinu času zachovává vážnou tvář, výjimečným pokusem o vtip, klidně to ale mohlo být reálné shrnutí plánu, s nímž Muse odcházeli do studia. Kdo ví.
Věrní fanoušci si už nicméně zvykli, že ambivalence mezi vážností a ironií je u Muse už jaksi součástí celé hry - album The 2nd Law tak lze poslouchat zároveň jako monstrózní vtip i apokalyptický prog-rockový epos, v němž se otisklo vše podstatné, co se stalo v populární hudbě za posledních šedesát let.
Jedno Muse nelze upřít - na The 2nd Law je něco fascinujícího, co posluchače chytne a nepustí. Je to trochu jako hollywoodský velkofilm, v němž exploze a triky úspěšně vymazávají jakoukoliv dějovou linku, ale nevadí vám to, protože přesně kvůli tomu jste přišli do kina. Sice jste už všechno někde viděli (tedy v tomto případě spíše 'slyšeli'), i tak ale nemůžete odtrhnout oči a jen dál fascinovaně zíráte (posloucháte) s otevřenou pusou. Bellamy a spol. jednoduše mají dar stvořit mohutný hudební spektákl, který k vytvoření iluze své majestátnosti nepotřebuje ani koncertní pyrotechnické efekty či blikající LED obrazovky. Čímž ale vůbec nechci tvrdit, že se bez nich na listopadovém pražském koncertě obejdou.
Zrod stadionových hrdinů
Muse se mezi rockovou špičku vyhoupli na přelomu tisíciletí s deskami Origin of Symmetry a Absolution, které navazovaly na ambiciózní nahrávky Radiohead jako OK Computer a Kid A, na nichž oxfordská pětice hledala pro alternativní rock nové cestičky evoluce. Muse sice Radiohead pořád bezmezně milují, jejich cesty se ale rozešly už na samotném počátku.
Na následných deskách jako Black Holes and Revelations a The Resistance si Muse místo Yorkovy a Greenwoodovy lásky k německému kosmickému rocku, experimentálnímu technu a antiglobalizačním teoriím Naomi Klein naordinovali návrat k sedmdesátkové symfonické epice a brakové sci-fi.
Zatímco dnes Radiohead vypadají nejšťastněji při hraní ve svém studiu, Muse se stali největší britskou stadionovou kapelou hned po U2 a maximálně si užívají velkých prostor se všemi proprietami. Pro dnešní rockovu generaci se jednoduše stali nositeli rockového étosu kapel jako Pink Floyd či Queen, o nichž jim vyprávěli jejich otcové či dokonce dědové jako o zlaté éře, v níž rock aspiroval na pozici celostního umění většího než život sám.
Stejně jako se U2 po heroických a dobyvatelských deskách The Joshua Tree a Achtung Baby vydali objevovat zákoutí aktuálních tanečních trendů, snaží se i Muse aktuálně načerpat inspiraci ze současné klubové hudby. Nejsou první, kovové dubstepové beaty a „prdící" basové linky už použili Korn na poněkud rozpačité desce The Path of Totality.
Na rozdíl od Američanů mohli Muse teoreticky dubstep sledovat ještě jako undergroundový fenomén v britských klubech, pilotní promosingl The 2nd Law - Unsustainable z letošního srpna ovšem naznačil, že místo dubových meditací otců žánru mají blíže k populistické, machistické variantě, kterou zpopularizovali zámořští producenti jako Skrillex. Jestli mají glitchové zvuky na zmíněné převážně instrumentální skladbě evokovat dystopické vize světa po vyčerpání veškeré energie, pak první oficiální singl Madness ukazuje mnohem delikátnější použití stylových elementů.
Do bublající basové linky si zde Bellamy vystřihne baladu ve stylu Another One Bites the Dust od Queen a ukazuje, jak by mohla fúze dubstepu a rocku vypadat, aniž by musely subsonické zvuky děsit zvířecí mazlíčky.
Energie z rockových fosilií
Electro-dubstepové prvky jsou ale jen jednou z dlouhého seznamu ingrediencí, z nichž Muse staví svoje koláže. Jednou z potenciálních posluchačských zábav při poslechu The 2nd Law je objevování odkazů na slavné rockové momenty, které Muse převzali. Hned úvodní skladba Supremacy začíná smyčcovými party opsanými z klasiky Kashmir od Led Zeppelin a Panic Station je funk-rockový taneček ala Suicide Blond od INXS.
Big Freeze komprimuje to zásadní ze stadionové éry U2 od I Still Haven't Found... až k One a Matt Bellamy si tady podává přihlášku do soutěže o Bonova dvojníka. Na dalších místech narazíte na ozvěny muzikálových melodií Andrew Lloyd Webbera, Čajkovského suit, titulních skladeb Bondovek ze sedmdesátých let a samozřejmě další a další pocty Queen.
Na obal desky by klidně Muse mohli přilepit reklamní heslo: „Ještě víc všeho!" Ačkoliv v potenciálních stadiónových hitech působí velmi sebevědomě, mnohem víc jim to sluší v momentech, kdy se posluchače nesnaží zahltit všemi dostupnými prostředky a volí střídmější postupy. Takovým příkladem je Save Me se zvonivými kytarami ala Coldplay, kterou basák Chris Wolstenholme napsal o svém boji s alkoholismem a poprvé se zde objevuje i v roli zpěváka.
Šesté album Muse je pojmenováno po druhém termodynamickém zákonu, který velmi zjednodušeně hovoří o tom, že energické děje jsou nezvratné, ztrátové, a proto vesmír neustále směruje k chaosu.
Pro Muse je entropie varováním, že v okamžiku, kdy naší civilizaci dojdou zdroje energie, propadne se do bezvládí a chaosu. Zákon míry neuspořádanosti by se dal ale vztáhnout i na hudební kreativitu popu - pokud do jejího „systému" přestanou proudit inovace, její „energický tok" se vyčerpá.
The 2nd Law lze pak chápat jako jakousi panickou reakci Muse na tuto hrozbu. Bellamy a spol. jako kdyby měli pocit, že aby jejich hudba mohla žít, musí ji napěchovat prvním a posledním, co jim přijde pod ruku. A přitom dělají stejnou chybu jako systém, který kritizují - energii čerpají hlavně z (hudebních) fosilií.
Nemá cenu moralisticky zvyšovat obočí nad neoriginalitou, Muse nakonec svoji pastiš sestavovali vždy podobným způsobem, nikdy předtím ale nebyly zdroje tak snadno odhalitelné. Ve výsledku tak mají mnohem blíže k retro/revivalistům typu The Darkness (vzpomene si na ně dneska ještě někdo?) než ke svým vzorům Queen, Pink Floyd či jmenovaným Radiohead, kteří vždy raději „jeli" na obnovitelné zdroje - tj. vlastní kreativitu.
Muse: The 2nd Law. CD, 54 min. Vydala společnost Warner Music, 2012.