Pilton (od našeho zpravodaje) - Osmasedmdesátiletá americká královna soulu a diska na pódium sice přišla trochu ztěžka, ale noblesně, ve stříbrných šatech a s perfektně sehranou kapelou v zádech více než hodinu připomínala zlaté časy vydavatelství Motown.
Už při úvodní písni I'm Coming Out bylo zřejmé, že Britové jejím písním o lásce dobře rozumějí. Na rozdíl od osmdesátníka Paula McCartneyho, který na stejném místě zářil předešlý večer, bylo zjevné, že Dianě Ross už hlas tolik neslouží.
V promluvách mezi skladbami ji dokonce takřka nebylo slyšet. A tak byla ráda, když se v klasikách jako Stop! In the Name of Love nebo Baby Love mohla opřít o fanoušky, kteří stání pod Pyramidou proměnili v euforickou taneční party. Při songu Upside Down se dokonce, jak už je na Glastonbury tradicí, v připravené choreografii pod pódiem roztančila místní ochranka.
I když to Dianě Ross už tolik nezpívá, její písně zjevně stále žijí a jejich slova zpaměti pějí i mladší generace. A právě proto byl její koncert paradoxně vrcholem posledního dne. Pětatřicetiletý Kendrick Lamar svůj hlavní čas na Pyramidě nedokázal proměnit v zážitek, jaký se od hvězd Glastonbury očekává. Jeho představení nedávného alba Mr. Morale & the Big Steppers se dusilo v teatrální přepjatosti.
Lamar na pódiu neměl žádného muzikanta, jen tanečníky, kteří se starali o efekty pro kamery. I když jeho rapové schopnosti i texty jsou nezpochybnitelné, pro festivalové publikum bude halfplaybackové polotaneční vystoupení, jako bylo to jeho, nutně a z podstaty vždy málo.
Celý koncert měl Kendrick Lamar na hlavě korunu jako Ježíš. Pod pódiem dobře naladěné fanoušky, kteří do písmene hltali vše, co řekl. Přesto jako by celou dobu předváděl jen naučenou show. Když za křiku "soudí tebe, soudí Ježíše" začal krvácet za naše hříchy a postavil se za ženská práva, jeho show zničehonic, bez pořádné gradace, skončila. Bylo to tak na efekt, že i zarytí fanoušci zůstali překvapení a ještě dlouho Lamara volali zpět na pódium. Bezvýsledně. Hodně rozpačitý koncert ukázal, že výhradně na poselství se populární hudba stavět nedá.
Daleko rozjetější mejdan se mezitím konal na Other Stage, kde své synthpopové melodie na jistotu servírovali Pet Shop Boys. Nejenže hromadnému halekání skladeb Go West nebo It's a Sin se nedalo odolat, pod pódiem se zdálo být o něco víc lidí než na hlavní hvězdě.
To ostatně platilo už o kapelu dříve, kdy se na Other Stage tísnily davy na současné hvězdy stejného žánru Years & Years, zatímco na Pyramidě novozélandská zpěvačka Lorde dokonávala svou transformaci. Tak jako na posledním albu Solar Power se ze zajímavě a v rámci popu alternativně přemýšlející holky stala poněkud tuctově působící popová diva, která chce kráčet ve stopách Madonny. Na pódiu z toho bohužel zbylo hlavně poskakování a hecování.
Pověst Glastonbury coby festivalu, kde se každý den dějí divy, tak kromě Diany Ross v neděli zachraňoval hlavně tajný host na Park Stage. Před západem slunce na pódium jako blázen za zvuků skladby Kick Out the Jams od rockové kapely MC5 vtrhnul se svou modrou hlavou Jack White a předvedl hlučnou, energií našlapanou kytarovou show.
V guláši syntezátorů, programovaných tanečních beatů, groovů a rapů podobných si jako vejce vejci to v rámci letošního ročníku festivalu bylo osvěžující. Jack White sice zůstal zaníceným podivínem, který dokáže v jednu chvíli totožným zvukem rozeznít svou kytaru, hlas i klávesy a vyžívá se v hlukových i nástrojových šílenstvích, publiku jde ale naproti. Krom sólových písní odehrál několik skladeb z repertoáru svých kapel Raconteurs a The White Stripes. Když v závěru po Steady, As She Goes zazněly první tóny zlidovělé Seven Nation Army, na pódiu i pod ním se odehrávalo čiré, zato nádherné šílenství.
Poslední den festivalu stál za to prožít mimo hlavní scény, klidně jen procházením neuvěřitelného a zdánlivě nekonečného areálu, kde se pořád něco děje. Pohledem hlavních stagí působil, jako by se i Glastonbury s proměnou populární hudby, útlumem kapel, krizí kytar a nadžánrových hitů dostávalo do jistých dramaturgických pastí. Cestou z nich jsou prozatím umělci, kteří už mají na krku pár křížků a v zásobě zlidovělé melodie. Ale ti tu samozřejmě nebudou donekonečna.
Autor je šéfredaktorem hudebního časopisu Headliner.
