Euforie na Glastonbury: Když hrají Paul McCartney, Bruce Springsteen a Dave Grohl

Euforie na Glastonbury: Když hrají Paul McCartney, Bruce Springsteen a Dave Grohl
Paul McCartney.
Paul McCartney a Bruce Springsteen.
Paul McCartney a Dave Grohl.
Paul McCartney s ukrajinskou vlajkou.
Foto: ČTK/AP
Honza Vedral Honza Vedral
26. 6. 2022 18:49
Druhý den anglického hudebního festivalu Glastonbury se sice nesl v očekávání největší hvězdy a dalo se i počítat s tím, že Paul McCartney přichystá nějaké překvapení. Nakonec ale bylo tak velké, že ani jemu se po dvě a půl hodiny dlouhém programu nechtělo z pódia a raději si užíval spontánní jamování s Brucem Springsteenem i Davem Grohlem z Foo Fighters, které přizval jako hosty.

Pilton (od našeho zpravodaje) - Bez ohledu na "wow" efekt, způsobený nečekaným zjevením Bruce Springsteena s Davem Grohlem na pódiu, odehrál Paul McCartney výjimečný koncert. Že mu před pár dny bylo osmdesát, připomněl jen dav fanoušků pod pódiem, když jeho úvodní řeč přerušil zpěvem Happy Birthday.

McCartney v Glastonbury zakončoval turné a byl v neuvěřitelné pěvecké i hráčské formě. Jeho festivalový koncert čítal s přídavkem 38 položek, s několika odbočkami rovnoměrně rozloženými mezi jeho kapely Beatles, Wings a sólovou tvorbu.

Už když v úvodu odpálil letitou Can’t Buy Me Love, bylo zjevné, že o doprovodné vokály nebude mít nouzi. "Když hrajeme písničky, co máte rádi, poznáme to. Vidíme, že máte telefony nad hlavou a odsud to vypadá jako galaxie. Ale když hrajeme novinky, je to spíš černá díra. Jenže nám to nevadí, stejně je budeme hrát," komentoval sarkasticky program. Přesto působilo sympaticky, že zdaleka nezpíval jen hity Beatles.

Paul McCartney měl za zády fantastickou kapelu. I když před Lady Madonnou z repertoáru Beatles nasadil úplně novou píseň, energie nespadla. Nečekanou hvězdou se stal zejména bubeník s mexickou krví Abe Laboriel Jr., který celý koncert s ohromným zanícením pěl nádherné doprovodné vokály. A během Dance Tonight přidal i taneční choreografii obšlehnutou z brazilského tance lambada.

Přirozenost, s jakou Paul McCartney střídal současný materiál a zlidovělé hity vlastní výroby, které už má v DNA zapsaných několik generací ostrovanů, byla jedním z nejsilnějších motivů koncertu. I v osmdesáti letech zůstává spolutvůrce dnešní populární hudby bytostným muzikantem s touhou tvořit písně a klukovskou radostí, když je hraje.

Krom toho skvěle vypráví. Výlety do minulosti rámoval historkami o vzniku písní Beatles. Třeba jak se dva dny po vydání alba Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band naučil Jimi Hendrix celou desku, zahrál ji na koncertě v Londýně, a když si zuřivým sólem rozhodil ladění kytary, požádal Erica Claptona, který byl zrovna v publiku, aby mu ji naladil. A ten ho poslal do háje.

Nebo jak Beatles coby úplně neznámí cápci šetřili pět liber, aby mohli poprvé do studia. Anebo jak mu při prvním nahrávání ve studiích Abbey Road nakázal George Martin, aby v Love Me Do zpíval namísto Johna Lennona. "Dodneška, když tu písničku hrají v rádiu, slyším, jak se mi tam klepe hlas. Ale dneska se klepat nebude," umocňoval McCartney už tak silné emoce večera nostalgickými historkami.

Když se na songy I Saw Her Standing There plus Band on the Run přidal Dave Grohl a následně přišel Bruce Springsteen se svou Glory Days i beatlesáckou I Wanna Be Your Man, psal se nepochybně kus hudební i festivalové historie. Potvrdilo to i jejich zjevně neplánované společné jamování při posledním přídavku.

Nezapomenutelných momentů přinesl koncert mnohem víc, ať už McCartney jen zpíval, hrál na basu, kytaru, piano, nebo ukulele. Samozřejmě k nim patřilo Let It Be nebo Hey Jude, které zní jinak, když je zpívá stopadesátitisícový dav pod hlavní stagí zvanou Pyramida.

Silné ale bylo i McCartneyho dojemné sólo s akustickou kytarou v Here Today, čímž připomněl smrt Johna Lennona v roce 1980. A v přídavku i citlivě připravená I’ve Got a Feeling, z níž režisér Peter Jackson během příprav dokumentu Get Back vypreparoval Lennonův zpěv. Po letech si tak s ním McCartney mohl alespoň virtuálně zazpívat duet. Bylo to dojemné.

"Když jsme tehdy byli děcka, nemohli jsme si vyjádřit náklonnost. Vzájemně si říct, že se máme rádi. Byli jsme příliš zaměstnaní tím, abychom působili jako drsňáci," popisoval Paul McCartney éru, kdy Beatles začínali. Ta slova plně vyzněla právě v kontextu Glastonbury, kde vlají duhové vlajky, řeší se zákaz práva na potraty v Americe, aktivistka Greta Thunbergová žádá o spravedlnost pro klima a vůbec se tu pěstuje gentlemanství i ohleduplnost - třeba v momentech, kdy na vás někdo omylem vyleje celý cider.

Právě tady, na festivalu ideálů, je vidět, že od doby, kdy Beatles začali měnit hudbu, se hodně věcí změnilo. I to Paul McCartney chytře vetknul do srozumitelného symbolu - ještě před přídavkem se s kapelou vrátili na pódium, v ruce s duhovou vlajkou LGBT, vlajkou Ukrajiny a britskou zástavou. Protože tady a v dnešní době mohou všechny vlát rovnocenně vedle sebe.

Nutno podotknout, že se změnila i hudba samotná. Přestože sobotní program festivalu byl našlapaný současnými jmény všech žánrů i chutí, místy z něj trčelo prosté čekání na písničku. Začal zostra: tajným koncertem kapely Idles na malém, ale důležitém pódiu BBC Introducing. Což je platforma, na které britská veřejnoprávní síť již 15 let sleduje nové talenty a dává jim prostor.

Skladba Crawl, jak ji Idles zahráli na festivalu Glastonbury. | Video: Glastonbury

Po svém pátečním koncertě na Other Stage se zde Idles na chvilku vrátili ke kořenům i sevřené, intimní atmosféře, která jejich neurvalosti sluší mnohem víc. Přehráli celé debutové album Brutalism z roku 2017 a chvilku po poledni se tak postarali o první moshpit, kdy na sebe tanečníci na parketu divoce narážejí v kruhu. Celý den se o tom mluvilo v zákulisí i mezi publikem.

Ohromný byl koncert třiadvacetileté anglické zpěvačky Joy Crookes na Pyramidě. S velkým ansámblem za zády předvedla, že současný zvuk Londýna vůbec nemusí být ušpiněný, ale nádherně soulový. V hlase má něco z Amy Winehouse a písně jako Two Nights nebo When You Were Mine byly z těch, kterým rozumí nejen glastonburské publikum po třech vyčerpávajících dnech v areálu.

Skvělé byly také sestry v podprsenkách Haim. I když ve vystoupení této kapely byla trocha amerického přehrávání a tlačení na pilu, mají skvělé písničky a umí je podat se správnou rozvernou energií. A po pátečním zklamání ze zpěvačky Billie Eilish a kytaristky St. Vincent spravila americké populární hudbě reputaci Olivia Rodrigo. Devatenáctiletá Američanka, jež začínala coby tvář firmy Walta Disneyho, krom perfektního hlasu zaujala především nenuceností a muzikálností.

Olivia Rodrigo a Lily Allen na Glastonbury věnovaly skladbu Fuck You americkému Nejvyššímu soudu. Foto: ČTK/AP | Video: BBC Music

"Tyhle písničky jsem si psala doma v pokojíčku a myslela si, že jsou třeba fajn na desku. A teď hraju pro největší publikum, jaké jsem kdy viděla," říkala rozpačitě i spokojeně během povedeného koncertu na Other Stage, jemuž nechybělo velké finále. To když se na pódiu objevila Angličanka Lily Allen a společně zazpívaly její hit Fuck You coby vzkaz americkému Nejvyššímu soudu. Ten předešlý den zrušil právo na potrat.

Tou dobou už se na Pyramidě děly jiné věci. Noel Gallagher, tedy ten z bratrů, co pro kapelu Oasis psal písničky, svůj set pojal prakticky. "Teď vám zahraju pár písniček, který vás nezajímají," rozesmál publikum. "Nevím, čemu se chechtáte. Ale ty jsou pro mě, protože jsem vydal pár desek, který jsou vám taky ukradený. Ale pak se vám to bude líbit, slibuju." A jak řekl, tak udělal.

Píseň AKA...What A Life! v podání Noel Gallagher's High Flying Birds na letošním Glastonbury. | Video: BBC Music

Nutno říct, že jeho sestava High Flying Birds je bez ohledu na podivnosti, jaké představuje sólo na nůžky, fantastická. A Gallagherova vlastní tvorba zajímavá. Ale když už jste holt jednou v životě napsali Don’t Look Back In Anger, jejíž slova odzpívá každý Angličan i ve tři ráno v tajném piano baru kdesi nad prehistorickou památkou Stone Circle, těžko se s tím soupeří.

Jenže jak už víme od Paula McCartneyho, o to skutečným muzikantům tak úplně nejde. Rádi se přece při koncertech dívají do galaxií i černých děr.

Autor je šéfredaktorem hudebního časopisu Headliner.

 

Právě se děje

Další zprávy