Nyní se přerostlý op řítí podzemní říší odkazující ke staré brakové sci-fi a cupuje prehistorická monstra, z nichž tečou hektolitry slizu. Snímek nazvaný Godzilla x Kong: Nové impérium od čtvrtka promítají česká kina.
Japonští tvůrci se v posledních příbězích o Godzille spíše vrací k zasmušilému melodramatickému vyprávění o společenském traumatu a dopadech jaderného zbrojení, čímž aktualizují původní film režiséra Iširóa Hondy z roku 1954. Naposledy to ukázala výtečná Godzilla Minus One, která koncem loňského roku nezaslouženě prošuměla českými kiny a tento měsíc získala Oscara za triky.
Hollywood začal poslední restart ságy o Godzille také trochu vážněji. Film režiséra Garetha Edwardse z roku 2014 sice upozadil perspektivu lidí, o to seriózněji ale sledoval opulentní střety obrovitých monster coby představitelů sil překračujících naše vnímání.
Od té chvíle však američtí tvůrci stále intenzivněji navazují na bezstarostnou béčkovou estetiku, kterou do tohoto "obludovesmíru" poprvé přinesla třetí část původní japonské franšízy King Kong vs Godzilla z roku 1962.
Nejnovější přírůstek pokračuje v cestě, již započaly snímky Kong: Ostrov lebek z roku 2017 a Godzilla II: Král monster z roku 2019. Ty stále mísily přepálenou brakovou estetiku s vážnějšími tématy jako válečným traumatem. Teprve film Godzilla vs. Kong z roku 2021 zavelel divákům, ať při tomto střetu obou oblud odevzdají mozek do úschovny. Po hlavě se vrhl do bláznivého dobrodružství, v němž jsou věci jako děj či postavy podružnou záležitostí.
"Dvojka" s podtitulem Nové impérium navazuje a odvazuje se ještě mnohem víc. Jakmile v úvodní sekvenci opičák Kong triumfálně roztrhne tělo jakéhosi šavlozubého vlka nad hlavou a celého jej pokryjí záplavy až toxicky zeleného slizu, je zřejmé, že tady se nebude hrát na vážnou notu.
Film ještě více upozaďuje lidské postavy známé z předchozí části. Což je dobře, neboť kupříkladu podcaster, milovník konspirací a sava, jež prý vyléčí všechny problémy, nebyl úplně ideálním prototypem lidového hrdiny, který pomůže i tam, kde vlády selhávají.
O to více tvůrci polidšťují digitální monstra, dávají jim mimiku i emoce a v křiklavém světě pod povrchem země, kde se odehrává velká část děje, využívají snad kompletní paletu zářících, až jedovatých barevných odstínů. Ve srovnání se staromilskou poetikou dalšího aktuálního seriálu o příšerách Monarch: Odkaz monster, který připomíná spíše dobrodružství v duchu Indiany Jonese, je nový film ponorem do ryzího audiovizuálního šílenství. Zapomeňte na pozvolna budované napětí, na práci s charaktery. Jde jen o to, kolik monster se tu objeví a jakou podobu bude mít jejich vzájemná interakce.
Zápletka, o níž asi není potřeba hovořit detailněji, se točí okolo nové hrozby, které nakonec budou Kong s Godzillou čelit společně. Ve snímku se tak vyskytují další členové z kánonu tohoto žánru, jemuž se v Japonsku říká kaidžú eiga, především přerostlá radioaktivní můra Mothra.
Většina potěchy ze střetů spočívá ve vynalézavosti tvůrců, co vše si dotyční mohou provést. Takže obludy s využitím zápasnických chvatů, brazilského džiu-džitsu i radioaktivních plamenů šlehajících z úst demolují velkoměsta i fantaskní prehistorickou krajinu uvnitř země.
Digitální smršť, která chce být oslavou bizarních, béčkových, v jádru ale velmi svobodomyslných zákoutí fantastiky, se nakonec přejí. A působí jen jako více a více stejného počítačově generovaného blázince, byť do něj Kong a jeho malý dětský opičí parťák občas dodají nějaký ten projev citů.
Režisér snímku Adam Wingard spoléhá hlavně na přemrštěnost a vršení atrakcí. Zcela se vzdává lidského měřítka. Lidé jsou tu jen stafáž a vše leží na chlupatých či zrohovatělých bedrech opičích a ještěřích obrů.
Místo neohrabané roztomilosti herců v gumových oblecích, kteří ve starých japonských filmech nemotorně rozdupávali modely měst, přichází umělé digitální trikové úsměvy na "tvářích" monster. Nedostavuje se ale pocit, že tohle je tvář odlehčené žánrové hollywoodské zábavy budoucnosti.
Nabízí se srovnání. Režisér Michael Bay ve své mnohdy neprávem vysmívané sáze Transformers dodnes nachází originální způsoby, jak propojit svět lidí a monster či jak vyšponovat radikální estetiku sázející ryze na design a pohyb. Třeba megalomanský pátý díl Transformers: Poslední rytíř z roku 2017 byl absolutním vítězstvím designu nad příběhem se všemi pro i proti. Jenže zároveň šlo jen těžko ignorovat záběr, v němž robotický praještěr vyzvrací policejní auto a to se obratem promění v dalšího Transformera, přičemž je to celé snímané jako balet stovek kovových součástek.
Zatím poslední, loňský díl Transformers pak tuto bizarní, do extrému dohnanou estetiku spojil s dojemným příběhem dvou chlapců z černošského ghetta za zvuků rapu 90. let minulého století.
V takovém světle je nová Godzilla vs. Kong jen matným odleskem, byť se také snaží ubít diváka audiovizuálními vjemy. Michael Bay bral publikum na pouť do té nejpozoruhodnější, byť nejspíš slepé uličky hollywoodského vyprávění. Godzilla s Kongem se ve svém zářivém, bláznivém otloukání spíše pohybují na poměrně bezpečném terénu, kde se radost ze zábavně jalového bitkaření mísí s únavou, přesyceností a vyčerpáním.
