Ulička přízraků je adaptací stejnojmenné literární prvotiny Williama Lindsayho Greshama z roku 1946, která letos poprvé vyšla česky. Reflektuje celoživotní fascinaci lunaparky a poutěmi, jaké spisovatel vídával už jako dítě na newyorském Coney Islandu. Zároveň film inspirovaly vzpomínky cirkusáka Josepha Daniela Hallidaye, s nímž se autor knihy spřátelil ve španělské občanské válce.
Protagonistou příběhu, odehrávajícího se na přelomu 30. a 40. let minulého století, je nuzácký tulák s pochybnou minulostí Stanton, který se uchytí u kočovného cirkusu. Díky opileckému manželovi jasnovidky Zeeny se naučí ovládat důmyslně kódovanou řeč. Tou může při vystoupeních komunikovat s asistentkou a předstírat, že divákům čte myšlenky.
S mladou, idealistickou a zamilovanou kolegyní Molly zamíří do velkého města, kde díky tomuto triku mezi smetánkou získá pověst zázračného mentalisty. Jednoho vystoupení se ale zúčastní prominentní psycholožka Lilith, která vytuší, že Stanton klienty obelhává. Protože jsou si v mnohém podobní, rozhodnou se městu "pustit žilou" společně.
Novinka není první adaptací Greshamova románu. Vedle komiksového, a dokonce i muzikálového přepisu se dočkal filmové verze již rok po vydání. Černobílý snímek dnes někteří kritici řadí k nejlepším ze žánru noir, byť z něj lecčím vybočuje. Částečně je situován do nezvyklého cirkusového prostředí a ozvláštněn spiritualistickými, byť veskrze falešnými motivy.
Dvouapůlhodinový film Guillerma del Tora je zhruba o 40 minut delší. Více se zaměřuje na Stantonovu minulost a zároveň akcentuje symbolický prvek předlohy, motiv "divného muže" - nejzvrácenější pouťové atrakce, vystavované v obludáriu na odiv senzacechtivému publiku.
Že právě "nešťastnému monstru" dává Guillermo del Toro větší prostor než film z roku 1947, není překvapivé. Téměř celá režisérova tvorba reflektuje lásku k netvorům a starým fantasy či hororům. Především jeho předchozí snímek, čtyřoscarová romance Tvář vody, odkazoval na poválečné "béčkové" evergreeny, včetně těch hororových.
Ulička přízraků v důsledku toho působí jako dvě vyprávění v jednom. První má blízko ke skandálnímu hororovému dramatu z cirkusového prostředí Zrůdy z roku 1932, druhé k filmům noir, v nichž vystupovala například Barbara Stanwycková. Žánrová dvojlomnost příběhu je však přítomna již v knize i první adaptaci.
Plně ji akcentuje též výtvarná stránka. Kamera Dana Laustsena nahlíží do dvou světů. Zaprášená prostranství, kde překotně pulzuje život mezi cirkusovými stany, starodávnými atrakcemi a pestrobarevnými poutači, ostře kontrastují s odcizenými městskými exteriéry nebo zlatavě nasvícenými interiéry ve stylu art deco.
Nová adaptace se knihy drží věrněji než původní film. Ten nejdrásavější dějové motivy - zjevně kvůli cenzorským pravidlům tenkrát platného Haysova kodexu - vynechal nebo znatelně utlumil, včetně bezútěšného konce.
Guillermo del Toro natočil temnější a násilnější verzi. Zásadnější změny učinil v závěrečné čtvrtině, kdy na plátně přibývá akčních scén a zbytečně také mrtvol.
Jinak však režisér ctí vizuální styl i typické charaktery postav noirového, respektive neonoirového žánru. V něm se přitom snímek plně ocitá teprve s příchodem nevyzpytatelné psychoanalytičky, tedy zhruba v polovině vyprávění.
V hlavní roli morálně pokřiveného antihrdiny podává výborný výkon Bradley Cooper známý z dramatu Zrodila se hvězda. Věrohodně ztvárňuje přerod ambiciózního cirkusového podnikavce v elegantního a zároveň arogantního manipulátora, zaslepeného nekontrolovatelnou ctižádostí.
Pohybuje se v trojúhelníku vytyčeném třemi ženami. Cate Blanchettová jako doktorka Lilith dokonale ztělesňuje noirovou femme fatale, která muže nejprve svede a poté je začne ovládat. V jejích "kočičích" očích se zrcadlí vábivé pokušení i zlověstné varování, že zkaženého podvodníka pozná jen ještě zkaženější podvodník.
Ztělesněním panenské nevinnosti, která se snaží prozářit Stantonovu temnotu záblesky lásky a naděje, je naopak představitelka cirkusové "elektrické dívky" Molly. Hraje ji Rooney Mara, která na sebe před 11 lety upozornila jako asociální hackerka Lisbeth v americké verzi thrilleru Muži, kteří nenávidí ženy.
Třetí důležitou ženskou postavou příběhu je jasnovidka a vykladačka karet Zeena. Toni Colletteová ji pojala jako životem otlučenou ženu alkoholika. Před Stantonem se sice má instinktivně na pozoru, přesto podlehne jeho charismatu a nechá se jím využít.
Režisér měl přesnou ruku i při výběru představitelů vedlejších rolí, které ztvárnili Willem Dafoe, David Strathairn či Ron Perlman. Poslední se proslavil titulní rolí ďábla s upilovanými rohy v komiksovém hororu Hellboy, který rovněž natočil Guillermo del Toro.
Ulička přízraků je klasickým noirovým příběhem o chamtivosti, chtíči, zradě a pomstě. Poodhrnuje oponu showbyznysu a sleduje v jeho zákulisí neřesti i krutosti, které návštěvníkům zůstávají skryté. Režisér příběh zcela oprostil od svých obvyklých nadpřirozených prvků. Tentokrát nevypráví o fantaskních monstrech, ale démonech, které v sobě ukrývá člověk.
Ulička přízraků
Režie: Guillermo del Toro
Falcon, česká premiéra 27. ledna
