Cannes - Post Tenebras Lux neznamená značku nového vysavače na odsátí veškerého prachu, ale název nového filmu Carlose Reygadase. Má evokovat jakýsi archetypální či metafyzický stav světla přicházejícího mysteriózně po setmění, který odráží naši marnou lidskou snahu vzdorovat našim sklonům k páchání zla. Jak si jinak vysvětlit světlenou ďábelskou postavu zjevující se na začátku i na konci snímku.
Řada novinářů však vnitřně svobodný, rozvolněný titul nepochopila, takže jej v Cannes odměnila na konci sborovým bučením. Snad to nebylo jen pokrytectvím či stádní hysterií, ale odrazem toho, že šlo o dosud jeden z nejdiskutovanějších a ne právě líbivých soutěžních titulů.
Někomu se nemuselo líbit ani nejednoznačné morální poselství filmu, v němž se překrývá ironie se soucitem. Každopádně film hlavně smyslově evokuje mexický venkov se všemi potícími se, bloumajícími či naopak dobře živenými těly. Intimně nahlížíme do střetu jeho sociální reality, jako by šlo o soupeření dvou ragbyových mužstev. Výsledek připomíná trochu návštěvu odlehlé krajiny Mexika zachycenou na domácí video. Zároveň je celá společenská či dramatická perspektiva rozostřená a překombinovaná řadou postav nebo motivů, k nimž by méně náročný divák potřeboval samostatný návod k použití. Ten náročnější si začne spekulovat.
Na jedné straně se seznamujeme s rodinou bohatého Juana (Adolfo Jiménez Castro), která je plná všech vymožeností samolibého života - sexuální frustrace, závislosti na pornografii, jídla i pokryteckých hádek či pocity moci a převahy. Jedna epizoda ukazuje i erotickou saunu pro bohaté, kde jsou jednotlivé souložící místnosti pojmenovány podle filozofů a umělců - sál Hegel nebo Duchamp.
Proti nim bydlí El Siete (Willebaldo Torres), odchovaný mexickou bídou, který zažil násilí už v rodině a následně seděl ve vězení. Je námezdním opravářem, dělníkem, zpovědníkem ale i tím, kdo vykonává nejrůznější zlomyslnosti a pomsty mezi pohněvanými farmáři.
Reygadasovy filmy nás ale nenavádějí k lineárnímu příběhu. Naopak nechávají nám svobodu, abychom si z nich odvodili vlastní vyprávění o Juanu, El Seitovi a Satanu. Snad proto si člověk vždy vybaví u Reygadase spíše scénu či záblesk, nad níž musí divák těžce pracovat, aby se něčeho dobral.
Z prvního úspěšného titulu Japón si vzpomenu na venkovské neherce. Reygadasova Bitva na nebesích - to je orální sex mezi dcerou mexického generála a otylým sluhou. Z dramatu věrnosti, víry a sexuality Stellet licht zůstávají v paměti degenerované tváře bigotní náboženské komunity. Reygadasův filmařský podpis - scéna z jeho kraťasu, v němž rozdovádění teenageři čůrají bohatému sousedovi do kufru jeho auta, zatímco on otevírá garáž!
Na Post Tenebras Luxu je v první řadě divné, že byl natáčen kamerou s kruhovým filtrem rozostřujícím po stranách obraz. Můžeme nabývat dojmu, jako by k nám protagonisté vystupovali z nějakého tunelu. Jako bychom my sami měli možnost jen omezeného pohledu na realitu. Je to svým způsobem nelibý film, který nás odrazuje, provokuje, který je těžkopádným i skřípajícím dramatem. Byť se snaží vyprávět o touze člověka, který se marně snaží uniknout vlastnímu životu či se ubránit zášti. Popudlivý, samolibý Juan mlátí svého psa, protože ubližuje nejvíce těm, které miluje. "Když jej uhodíte potřetí, počtvrtý, ani vám to nepřijde," mudruje nad svými výčitkami. Dovede celý večer psychicky terorizovat svou ženu, načež ji prosí o pochopení, o lásku a sex. O to, aby s ním zůstala.
Naproti tomu El Seite čeká trpělivě celá léta na to, až jednou dostane šanci, aby se mohl domoct lepšího života. Zanedbává kvůli tomu vlastní rodinu, ztrácí svou ženu. Jenže nakonec je přistižen při pitomé krádeži hudebního přehrávače - a bohužel má u sebe revolver.
O sexu a rasismu
Zcela otevřeně smyslným filmem, kterému jde hlavně o to, kdy a jak brzy se dostaneme na plátně k sexu - či k Nicole Kidmanové pod sukni, byl soutěžní titul The Paper Boy. Natočil jej Lee Daniels, mimochodem spojený s loňským vítězem festivalu v Sundance - dramatem fastfoodového a sádlového života moderní americké bídy Precious. Tentokrát sáhl po adaptaci knihy Petera Dextera, s nímž se vracíme do minulosti do doby rasistických šerifů a represe, do které je zasazeno floridské drama.
V atmosféře hysterie po zavraždění místního nenáviděného šerifa je bez velkého ověřování důkazů a vyšetřování zatčen divošský lovec krokodýlů z bažin Hillary Van Wetter (v podání pořádně rozcuchaného Johna Cusacka). Dva novináři, z nichž jeden je synem místního majitele listu, začínají pátrat po materiálech na článek sledující údajný justiční omyl. Brzy je však všem divákům jasné, že o to tu ani tak nejde.
Otázky viny a neviny obviněného člověka či etiky senzacechtivé novinařiny se ocitají stranou. Ve skutečnosti tu každý z protagonistů skrývá v sobě nějakou obsesi, která je mnohem silnější, než je on sám.
Stárnoucí blondýna Chess (Nicole Kidmanová) se chce vdávat a vybírá si mezi obviněnými kriminálníky. Černošský novinář Yardley v sobě skrývá touhu po ambicích ve stále ještě xenofobní společnosti, kolega Ward James (Matthew McConaughey) homosexualitu, jeho bratr Jack (teenegerská star Zac Efron) zase oidipák a sexuální posedlost čtyřicítkami. Dopátrat se něčeho více tady nejde. Každého příběh nakonec svým způsobem drasticky vytrestá, neboť na závěr se tu řežou i hlavy, rozbíjejí oči či napichují klacky do zadnice.
Na druhou stranu tento sadomasochistický psychofilm zachraňuje právě výkon Kidmanové v roli zblázněné, neurotické ženské. Letí na chlapy bručící ve vězení - a čím horší mají přišitý zločin, tím lépe. Vystřihuje si články z černé kroniky, posílá jim dopisy. Nakonec je schopná chodit na návštěvy v krátké sukni, aby tam svému milovanému vězni ukazovala kalhotky.
O nějakém duchovním povznesení tu ale můžeme jen těžko mluvit. Danielsovo drama se odehrává pouze na rovině tělesnosti a sexuality, která tu všechny slepě ovládá. Člověk skoro pocítí touhu vyrazit si tady v Cannes na nějakou pláž či Croisette plnou začínajících hereček, než zůstat do konce.
