Jedna z dominant podzimní sezony v metropoli funguje jako protiváha květnového Pražského jara. Zatímco jeho dramaturgie sleduje nejnovější trendy a odkrývá bílá místa v kánonu klasické hudby, Dvořákova Praha kánon radostně, bez okolků oslavuje.
Je to festival pro ty, kdo nestojí o velká překvapení a chtějí vědět, co je čeká. Ruku v ruce s tím představuje ideální start pro všechny, kteří se s bohatým světem symfonií, klavírních koncertů či smyčcových kvartetů teprve seznamují.
To ale neznamená, že pořadatelé v jiných ohledech neriskují. Vedle občasných programových ozvláštnění, jako když letos zařadili dvě světové premiéry českých tvůrců, poskytují prostor mladým v rámci debutové série, což je vždy krok s nejistým výsledkem. Možnost vystoupit v mezinárodním ovzduší velké akce dostávají také domácí interpreti, což kulminovalo v "covidovém" ročníku 2020, kdy byl festival svěřen pouze českým umělcům, aniž by klesla laťka.
Letos organizátoři hlásí rekordních téměř 17 tisíc diváků, o dva tisíce víc než vloni, a tak se strategie i po 16 letech fungování stále osvědčuje. Seznam špičkových interpretů, jejichž přísun zajišťuje nadace podnikatele Karla Komárka, letos obohatili klavírista Igor Levit, Vídeňští filharmonikové či dirigent Paavo Järvi. Významná byla i česká stopa. Včetně pondělního závěrečného koncertu, při němž se festivalovému publiku poprvé představil dirigent s oslnivě rozjetou kariérou Petr Popelka.
Brahmsův problém
Před zaplněnou Dvořákovu síň Rudolfina se sedmatřicetiletý Popelka postavil s jednapadesátiletým anglickým klavíristou Paulem Lewisem, jehož introspektivní a soustředěné nahrávky Beethovena i Schuberta okouzlují posluchače už přes dvě dekády. Pro Prahu si připravil Klavírní koncert d moll od Johannese Brahmse, Dvořákova současníka a přítele, od jehož narození letos uplynulo 190 let. Festival jej uctil celou programovou řadou.
"Jeho hudbu jsem znal už jako náctiletý, ale nestudoval jsem ji. Po pravdě jsem měl s Brahmsem trochu problém," řekl Paul Lewis deníku New York Times. "Své skladby dokázal řemeslně vypracovat tak brilantně a do takových extrémů, že jsem dřív váhal, jestli při tom náhodou nezapomínal na hudbu."
Na absenci hudby v Brahmsově klavírním koncertě si podle dobových ohlasů stěžovali i po premiéře. Lidé byli zvyklí na virtuózní, předvádivé "akrobacie" tehdejších klavírních superstar typu Franze Liszta. Do toho najednou vstoupil Brahms s padesátiminutovým kolosem, ve kterém jsou klavír i orchestr nuceni vynaložit nesmírné úsilí k dosažení adekvátně monumentálního účinku.
Nenápadný, sebe sama upozaďující pianista v pondělí při zdolávání košaté partitury přepínal mezi ušlechtilým a bezmála surovým tónem. Odříkání střídaly riskantní prudké výkyvy, které místy ústily v problémy při souhře či sladění temp s orchestrem.
Drobné odchylky byly zapomenuty při energickém finále, jež klavíristovi, dirigentovi i Symfonickému orchestru Českého rozhlasu vyšlo báječně. Pražskou návštěvu Lewis ukončil drobným dárkem: jako přídavek zahrál nostalgické Allegretto c moll od Franze Schuberta. Badatelé se domnívají, že vzniklo v reakci na Beethovenovu smrt. Umělec tak zároveň složil poklonu oběma svým oblíbencům.
Dojem z koncertu nejlépe vystihuje, co Lewis řekl newyorskému deníku: "V Brahmsově hudbě vězí neuvěřitelná vášeň, která jako by se chtěla vymanit ze zábran své formální dokonalosti. To je to, co dělá Brahmse Brahmsem."
Cesta do hlubin
Dnes polozapomenutého Vítězslava Nováka, jenž žil v letech 1870 až 1949, ve své době ctila široká veřejnost a pokládala jej za vyvoleného pokračovatele české skladatelské tradice. Na rozdíl od vrstevníka Josefa Suka, jehož dílo nyní zažívá zaslouženou renesanci díky šéfdirigentovi Berlínské filharmonie Kirillu Petrenkovi, se Novákova tvorba objevuje na velkých pódiích zřídka. Zařazení jeho symfonické básně De profundis na program pondělního koncertu jednoznačně patří k odvážným rozhodnutím Dvořákovy Prahy.
Když začala druhá světová válka, Novák upadl do depresí. Celoživotně plodný autor se na dvě léta odmlčel. Roku 1941 ale prolomil vnitřní stavidla a během několika měsíců živelné práce vytvořil čtyři díla, mezi nimi i De profundis inspirované biblickým žalmem, jehož první verš zní "Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine".
Novákova symfonická báseň povstává z hlubin doslovně, uvádí ji krátký motiv hraný kontrafagotem, jedním z nejhlubších nástrojů, který lze najít v symfonickém orchestru. Po smutečním začátku se tíživá a dramatická hudba vydává mnoha směry: Novák miloval fugu, formu rozvíjející několik myšlenek najednou.
Složité předivo hlasů v De profundis je velkým oříškem pro dirigenta i orchestr. Členové toho rozhlasového se pod taktovkou Petra Popelky dokázali vyhnout nástrahám a vypjaté symfonické dílo - ke kterému se v posledních dvou částech přidaly i varhany - vystavili ve smysluplný, naléhavý celek. Nebyla to jednoduchá cesta.
"Vůbec nevím, jak na to publikum bude reagovat," přiznal před koncertem Popelka. V dirigentském salonku právě přehrával témata Novákovy skladby.
Popelkova kariéra má sympatickou trajektorii: vystudovaný hráč na kontrabas zkusil štěstí s taktovkou až kolem třicítky. Průlom nastal při dirigentské soutěži v Kodani. Popelka se neumístil na vrchních příčkách, zato zaujal hráče z dánského rozhlasového orchestru, kteří si od managementu vyžádali, aby jej v budoucnu přizval. Přes angažmá v Norsku a Německu se posléze propracoval na pozici hudebního ředitele Symfonického orchestru Českého rozhlasu, kde právě začíná druhou sezonu. Od té příští se zároveň stane šéfdirigentem Vídeňských symfoniků.
Jeho obliba u hráčů pravděpodobně souvisí s tím, jak chápe svou profesi. "Dirigování není žádná alchymie nebo věda," řekl Českému rozhlasu. Je o tom, že "lidé reagují na lidi". Upřímná a prostá slova. A také trefná. Členové rozhlasového orchestru na Popelku reagují s nadšením. Na svého šéfdirigenta nedají dopustit.
Společnými silami nastudovali i De profundis, s nímž předchozí zkušenosti neměli ani Popelka, ani hráči. "Musel jsem hodně měnit tempa," vysvětluje dirigent u klavíru a rukou naznačuje zpomalení.
Všestranný hudebník, jenž ve volném čase sám komponuje, tak do partitury zanesl několik mírných, ale podstatných změn. Výsledek mu dal za pravdu. Obavy, že by se přebujelá skladba mohla změnit v beztvarý celek, se rozplynuly. Publikum reagovalo nadšeně.
Pozitivní apropriace
Zatímco v De profundis zazářili dirigent a orchestr, závěrečná položka pondělního večera, Dvořákovo slavnostní Te Deum, patřila Českému filharmonickému sboru Brno, sbormistrovi Petru Fialovi, sopranistce Simoně Šaturové a basistovi Jozefu Bencimu.
Skladatel dílo zkomponoval těsně před odjezdem do USA, premiéru ale mělo až tam. Objednala jej prezidentka newyorské konzervatoře Jeanette Thurber u příležitosti 400. výročí objevení Ameriky.
Na Dvořákově slavném a detailně probádaném "americkém období", jehož je Te Deum první vlaštovkou, fascinuje tehdejší pokrokovost. V době, kdy ještě ani neexistoval pojem "dekolonizace", se umělec navzdory dobovým očekáváním rozhodl pracovat s postupy odvozenými od hudby původních obyvatel Ameriky.
V současnosti by se něco takového dalo označit za kulturní apropriaci, v 90. letech předminulého století šlo však o cosi nevídaného a pozitivního. Dvořákova pozdější práce s "černošskými melodiemi" povzbudila afroamerické skladatelky a skladatele k vlastní tvorbě.
Kompaktní, výraznými melodiemi opatřená skladba důstojně zakončila 16. ročník festivalu Dvořákova Praha. Koncert se konal ve spolupráci s Českým rozhlasem, který letos slaví 100. výročí. Díky tomu jej mohli slyšet lidé po celé Evropě.
