Většinu jeho rolí provázel stejný neklid, s nímž coby Tony Montana v gangsterském dramatu režiséra Briana De Palmy z roku 1983 vyšňupal všechen kokain světa.
Posedlost, s jakou se Američan sicilského původu noří do svých postav, má hluboké kořeny. Když měl jako třináctiletý ve školní hře předstírat nevolnost, opravdu se mu udělalo zle. "Bude to nový Marlon Brando," řekl tehdy kdosi jeho matce. "Kdo je Marlon Brando?" opáčil mladý Al.
Ještě neměl nejmenší tušení o takzvané Stanislavského herecké metodě, kterou Brando jako jeden z prvních zpopularizoval a která hercům diktovala maximálně se vtělit do svých hrdinů.
Prvním publikem Al Pacina, narozeného v dubnu 1940, byli prarodiče. Přehrával jim scény z filmů, jež s matkou po večerech navštěvoval už coby čtyřletý. "Herectví je jen pro bohaté," řekla mu později. Sama se celý život potýkala s chudobou i depresemi a synovy slávy se nedožila - zemřela, když mu bylo 22 let.
V té době už měl za sebou pět let protloukání životem, částečně na ulici, kdy se v honbě za snem živil různě, k tomu se učil herectví v neziskové organizaci HB Studio. A pak se dostal do slavného Actors Studia, jehož zakladatel Lee Strasberg učil Pacina metodickému herectví.
V roce 1969 debutoval na Broadwayi s okamžitým úspěchem, za svou první roli ve hře Does a Tiger Wear a Necktie? získal nejprestižnější divadelní cenu Tony.
Hned jeho druhá filmová role byla hlavní: ve snímku Panika v Needle Parku z roku 1971 si zahrál narkomana, který se s partnerkou poflakuje manhattanskými ulicemi. Už tehdy poutal pozornost kamery roztěkanýma očima a obličejem, kde se za vteřinu odehrálo více než na jiných tvářích za celý život.
Hraní jako obranný mechanismus
Al Pacino mnohokrát řekl, že se za své role trochu schovává. Střední školu nedokončil, do života skočil rovnýma nohama, a když měl po jednom z prvních divadelních úspěchů prvně promluvit v televizní talkshow nikoli řečí své postavy, ale sám za sebe, nevypravil ze sebe jediné slovo. "Cítil, že nemá co říci. Byl ponížený svou přítomností," vzpomínal na tu situaci Israel Horovitz, autor divadelní hry, díky níž byl Pacino do televize pozván.
Pacinovo hraní tak je možná i jakýmsi obranným mechanismem. Každopádně pro něj znamená více než jen profesi. "Cítím, že jsem k tomu byl stvořen," poznamenal jednou. A zároveň z Pacinových úst nikdo neslyšel, že by sám sebe pochválil.
Novinář John Lahr ve svém portétu Pacina pro časopis New Yorker vzpomínal, jak mu herec řekl: "Doufám že budeš mít dost odvahy i slušnosti, abys mi hodil věnec kolem krku a pak mě tiše a se soucitem zastřelil." Mělo se tak stát ve chvíli, kdy by o nějaké své roli prohlásil: páni, to byl výkon.
Přitom to mohl říct hned o té, která následovala po Panice v Needle Park. V tomto filmu si ho všiml režisér Francis Ford Coppola a rozhodl se jej obsadit do připravovaného snímku Kmotr. Producenti byli zprvu proti, Pacino se jim nezdál dost italský. Tehdy ještě běžná hollywoodská námitka: hlavně do role italského mafiána neobsazovat mladíka se sicilskými kořeny. Naštěstí jiní herci odmítli a producenty se podařilo přesvědčit.
Michael Corleone
Pro roli mafiánského syna Michaela Corleoneho měl Al Pacino vedle talentu a italských rysů i další "kvalifikaci". Na střední mu přezdívali Sonny, což je typické gangsterské jméno, s alkoholem a marihuanou se seznámil už na základní škole, a byť zdaleka neprožíval tak divoké dospívání jako mnozí jeho kamarádi z Bronxu, v jednadvaceti letech byl zatčen pro nedovolené držení zbraně.
Teď se ocitl ve snímku, kde se setkal se svým vzorem Marlonem Brandem a v jehož pokračování stvořil jednu z nejkomplikovanějších postav kariéry. Když poprvé nakráčí na scénu uprostřed bujaré svatby své sestry, je to uhlazený mladíček v uniformě. A ještě když své milé vykládá historku, kdo že je ten sveřepě se tvářící muž jménem Luca Brasi, působí takřka nevinně.
"Držel mu zbraň u hlavy a řekl: Buď bude na té smlouvě tvůj podpis, nebo tvůj mozek," vypráví Michael uprostřed svatebního veselí historku, kterak pravá ruka jeho otce Luca Brasi jednomu muži dala "nabídku, kterou nebylo možné odmítnout". S lehkým úsměvem, jako by šlo o drobný kanadský žertík vzdáleného strýčka.
Přitom tato proměna obyčejného hocha v mafiánského kápa stojí jako nedosažitelný předobraz všem kriminálním filmům, které přišly potom. Tady lze hledat kořeny současných ambiciózních seriálových krimi dramat, jako je Perníkový táta. "Nejvíc jsem hrdý na Kmotra, protože šlo o nejsložitější postavu, kterou jsem hrál," poznamenal sám Pacino.
Sonny improvizuje
Brzy nato ztvárnil dalšího hrdinu, který v průběhu filmu prodělá viditelnou proměnu. Čestný policista Serpico ve stejnojmenném snímku se ovšem mění především fyzicky. Po celý film zarůstá vousem s tím, jak se pozvolna propadá do korupčního soukolí, jemuž hodlá čelit. Uvnitř naopak zůstává stejný.
Drama Sidneyho Lumeta z roku 1973, inspirované činy skutečného policisty Franka Serpica, bylo nominováno na dva Oscary, vedle scénáře také za hlavní roli pro Pacina. A už předtím herec za Serpica obrdžel Zlatý glóbus.
Lumet vzpomínal, kterak se Pacino držel role, i když se netočilo. Emoci, kterou vyžadovala daná scéna, si držel mezi záběry - když měl být Pacino naštvaný, křičel na celý štáb. Nešlo o hvězdnou manýru, ale o maximální hereckou důslednost.
V dalším snímku Sidneyho Lumeta Psí odpoledne si zahrál muže, jemuž se stejně jako Pacinovi přezdívalo Sonny - drobného kriminálníka, který se s kumpánem neúspěšně pokusí vyloupit banku. Další skutečností inspirovaný komplexní portrét tohoto nezvykle lidského zlodějíčka s homosexuální orientací přinesl Pacinovi opět oscarovou nominaci. Předvedl mimo jiné cit pro improvizaci, protože většina dialogů ve filmu nepochází z původního scénáře, vznikla při zkoušení nebo přímo na place.
Přitom právě za scénář nakonec film získal jediného Oscara, spolu s dalšími pěti nominacemi. Pacino dojemným ztvárněním Sonnyho opět potvrdil slova svého učitele z Actors Studia Leeho Strasberga: "Někteří herci postavy hrají, Al Pacino se jimi stává."
Na nebi s divadelními bohy
V roce 1977 přišel první propadák. Závodnický snímek Bobby Deerfield nezaujal diváky ani kritiku, byť Pacino byl za něj nominován na Zlatý glóbus. Herec to těžce nesl, dva roky nic nenatočil, vrátil se na Broadway, mimo jiné pro další cenu Tony. Divadlo pro něj bylo důležité, jen málo opravdu velkých a slavných herců jeho generace se k němu vracelo s podobnou pravidelností v průběhu celé kariéry.
"Jste nahoře na nebi s divadelními bohy - miluju to, miluju to, miluju to," vyjádřil Pacino svou radost z pobytu na jevišti. "Na divadle je úžasné, že člověk může zkoušet, jak chce, aniž by ho u toho viděl celý svět," přiblížil herec, proč se na divadelních prknech tak rád schovával po filmových neúspěších.
Al Pacina je na plátně vždy plno. Nemusí ani mluvit a hned je středem pozornosti. Když mluví, jsou z toho ty nejintenzivnější monology v dějinách kinematografie. Jako motivační řeč ze sportovního dramatu Vítězové a poražení Olivera Stonea, kde v roli stárnoucího trenéra ve správný moment pozvedl celé fotbalové mužstvo. Nebo když v roli slepce a bývalého armádního oficíra Franka Sladea ve filmu Vůně ženy na dlouhých sedm minut opanoval prostor jedné prestižní střední školy, kam bez pozvání přišel hájit chlapce Charlieho. Ten se o tohoto poněkud nesnesitelného nevidomého narcise ve filmu staral, aniž by tušil, jak to bude náročné.
Nyní, když se Charlie měl stát obětí nespravedlivého kázeňského trestu, se za něj Frank na oplátku postavil způsobem, který Pacinovi vynesl prvního a dosud jediného Oscara. Ironicky zrovna ve snímku, kde už Al Pacino herecky poněkud přehání.
Je to ale typická oscarová role: herec se musel vcítit do role slepce a dělal to po svém, s holí chodil i mimo plac. Roli přitom zprvu odmítl, což nebylo nic neobvyklého. Na komplikované jednání s ním vzpomíná nejeden hollywoodský režisér či producent. Muž přezdívaný Hamlet Hollywoodu není jen shakespearovsky plnokrevný herec, ale také komplikovaná osobnost.
Vychován vlky
Po Vůni ženy z roku 1992 už na Oscara nebyl nominován až do loňského roku, kdy mohl sošku získat za roli v dramatu Martina Scorseseho Irčan. Sám o Vůni ženy poznamenal, že šlo o portrét bláznivého narcistního protagonisty se sebevražednými sklony a že při takových rolích je nutné jít na hranu. "Někdy ji překročíte, ale to je součástí vize," řekl Pacino, který do svých rolí vkládá mnoho, ale v osobním životě není žádný bonviván.
"Někdy jsem měla pocit, že Ala vychovali vlci," vzpomínala na něj jeho bývalá partnerka Diane Keatonová a líčila celou řadu obyčejných věcí, které nepatřily do Pacinova světa. Třeba schopnost užít si večeři ve společnosti jiných lidí a trávit s nimi čas v družné konverzaci.
Pacino ostatně mnoho let profesního života věnoval králi výstředníků, spisovateli Oscaru Wildeovi. O vztahu k tomuto anglickému dandymu natočil dokumentární snímek Wilde Salomé. Wilde mu nebyl blízký jen jako umělec a autor divadelní hry Salomé, která Pacina okouzlila, aniž by tušil, kdo ji napsal.
"Když na mě přijde potřeba cvičit, podobně jako Oscar Wilde si lehnu a počkám, než to přejde," neváhá například Al Pacino použít známý spisovatelův bonmot, když novinář v jeho domě objeví cvičící pomůcky. Ty však údajně využívá pouze jeho syn.
Jako Armstrong na trubku
V 90. letech, která pro Pacina herecky začala návratem do role Michaela Corleoneho v Kmotrovi 3, ztvárnil mnoho rolí v kriminálkách. V Carlitově cestě od Briana De Palmy, ve snímku Krycí jméno Donnie Brasco, ale nejvýraznější příležitost dostal v krimi dramatu Nelítostný souboj režiséra Michaela Manna. Šlo o jedno z mála setkání se souputníkem, přítelem a hercem mnoha podobných kvalit Robertem De Nirem.
Ačkoli coby muži stojící na opačných stranách zákona měli ve filmu jen jedinou společnou scénu, patří k nezapomenutelným. Vznikla bez zkoušení, Pacino a De Niro se znali tak dobře, že potřebné napětí vzniklo rovnou na place.
V uplynulých dvou dekádách Al Pacino příliš zásadních rolí neměl. A když přišla možnost dalšího setkání s De Nirem a vůbec první příležitost hrát u Martina Scorseseho, snímek Irčan oběma veteránům nechtěně, přesto bolestivě vrazil do hereckého srdce kůl v podobě digitálních triků, které je omladily.
Al Pacino tu má několik skvostných scén. Stejně tak ale nejde zapomenout na to, jak herec, který odjakživa hraje rozervance a pere se se svými hrdiny, v tomto filmu musí zápolit také s limity počítačových triků - něčím, co nemá pod kontrolou.
Ani tento poslední Pacinův souboj "s větrnými digitálními mlýny" ale nemůže zakalit fakt, že jde o někoho, pro nějž je hraní nezbytností, čímsi "blízkým magii" a zároveň největší vášní. Jak poznamenal dramatik David Mamet, své hrdiny nuancuje podobně, jako když Louis Armstrong hraje na trubku. Tak jako Armstrong ani Pacino nezahraje totéž stejně podruhé.
