Ojedinělý kousek se podařil známému českému polárníkovi, cestovateli, průvodci, fotografovi a spisovateli Oldřichu Bubákovi. Ze soutěže World Photographic Cup v Yokohamě, které se přezdívá "olympiáda ve fotografování", si přivezl bronz v kategorii reportážní fotografie. Tento Světový pohár fotografů je výjimečný v tom, že v něm kromě jednotlivců soutěží i národní týmy. Porota hodnotila stovky příspěvků od fotografů z 26 zemí světa, poté vybrala deset finalistů, z nich vyhlásila tři medailisty.
Navzdory velkým nákladům český zástupce do Yokohamy odcestoval a vyplatilo se - přivezl si bronz. "Je to jen potvrzení, že v této době, kdy technika dovoluje fotit v podstatě každému, navíc umožňuje i ty nepovedené fotky následně upravit, ještě existuje určitá spravedlnost a selekce opravdové kvality. Focení srdcem funguje a komise složená z odborníků to prostě vycítí a ukáže to světu," hodnotí svůj úspěch Bubák.
Protože tento muž mnoha řemesel proslul tím, že procestoval 170 zemí a jako první Čech došel na lyžích na severní i jižní pól, logicky se nabízí otázka, odkud úspěšný snímek pochází.
"Je z Mníšku pod Brdy. Z běžné stavby," usmívá se. "Když jsem zmáčkl spoušť, hned jsem věděl, že to bude skvělá fotka."
Reportážní fotky často vznikají v extrémních podmínkách v odlehlých koutech světa nebo ve válečných vřavách. Tento snímek se však rodil velmi odlišně. Rok fotografoval katalog ke dvacetiletému výročí stavební společnosti. Zaznamenával objektivem mostaře, kolejáře, zedníky, řidiče, svářeče i projektanty a vytvářel portrét firmy v každodenní existenci.
"Abych udělal tu nejlepší možnou fotografii, o kterou mi právě jde, musím být uvnitř, a pokud chci navíc dosáhnout jisté úrovně pochopení a hloubky, musím se stát aktérem toho, co se děje," říká,
Koncem dubna pak obdržel na udílení cen Asociace profesionálních fotografů ČR ocenění "Osobnost české fotografie 2016 - Nejúspěšnější autor soutěží FEP", díky svým výsledkům v soutěžích evropské fotografické federace.
"Co je smutné, že takový úspěch v našich geografických končinách nikoho moc nezajímá," povzdechne si.
Focení jako vedlejší produkt cestování
Když se ho zeptáte, zda primárně jezdí po světě jako cestovatel, či jako fotograf, ukáže se, že těch povolání má ještě asi o deset více.
"Od dětských let cítím, že se ve mně protínají dvě vibrace. Cestování a hudba. Vedle strojařiny mám i hudební vzdělání. Vždycky jsem toužil hrát na bicí nástroje, ale vzhledem k tomu, že se dříve nestudovaly jako hlavní nástroj, přibral jsem si ještě trumpetu."
Ještě za dob komunismu se mu podařilo hrát rok v Americe na lodi. "Jezdili jsme po Karibiku a byl to mazec. Umíte si představit čerstvého absolventa ČVUT plného myšlenek z marxismu leninismu, který je implantován do totálního kapitalismu. Bylo to nádherné a šílené zároveň. Šílené proto, že jsem nikdy předtím necestoval, neměl jsem žádné zkušenosti a doma na mě čekaly dvě malé děti."
Ani zde však výčet profesí a činností Oldřicha Bubáka nekončí. Po absolvování ČVUT pracoval jako konstruktér a vývojář Továrny mlýnských strojů v Pardubicích. Krátce po revoluci se stal ředitelem cestovní kanceláře Autoturist. "Byly to nádherné čtyři roky. Otevíraly se nám lokality a my jsme jako ředitelé poboček jezdili po světě," vzpomíná.
Další výzvou byl konkurz na post ředitele filharmonie v Pardubicích. Přihlásil se, zvítězil a v čele filharmonie stál téměř pět let: "Neskutečná zkušenost. Vyzkoušel jsem si zajímavou manažerskou práci spojující hudbu, cestování a práci s lidmi."
Po sametové revoluci začal cestovat intenzivně. Navštívil Severní Ameriku, Jižní Ameriku, Asii, Afriku, Austrálii, země Blízkého východu, Arktidu, Antarktidu, a nejvíce na něj zapůsobily buddhistické země kolem Himálaje. Především Nepál, Tibet, Sikkim a Bhútán. Učaroval mu buddhismus, který mu pomohl najít cestu především k sobě samému.
Zpočátku fotil vše, jako asi každý začínající fotograf, snažící se vše dokumentovat. Později začal bohatý fotomateriál využívat k pořádání přednášek, projekcí, výstav a publikací. Založil si i svoje nakladatelství. Vyšla mu řada fotografických knih o Arktidě, Antarktidě, Tibetu, Nepálu, filozofických knih i sbírek poezie v próze, natočil film Cesta.
"Postupně jsem začal obalovat fotografie texty, s cílem vytvořit mnohem těsnější 'most' mezi čtenářem, divákem a daným snímkem. Focení je pro mě jen součást tvůrčího procesu."
Část výdělků z těchto činností jde na jeho Česko-nepálskou společnost, kterou založil v roce 1996 s cílem pomoci nepálskému školství. Vybrané peníze předává osobně vytipovaným školám. Před dvěma roky po ničivém zemětřesení v Nepále zorganizoval několik velkých koncertů, kdy živý symfonický orchestr doprovázel projekci jeho filmu Cesta na velké plátno. Výdělek putoval na opravu školy v nejvíce postižené oblasti Nuwakot.
Jediný Čech, jenž došel pěšky na oba póly
Oldřich Bubák je veřejnosti známý především tím, že společně s kamarádem Vilémem Rudolfem jako první a zatím jediní Češi došli na severní a jižní pól pěšky na lyžích. Na severní pól dorazili v dubnu roku 1996 a na jižní přesně 31. 12. 1999 večer, takže zde oslavili příchod milénia.
"To jsou zážitky, které se musí každému vrýt do hlavy. Oslavit milénium na jižním pólu se dlouho nikomu nepodaří. Navíc tam vlála česká vlajka, kterou jsem dostal od prezidenta Václava Havla," vzpomíná.
Dostat se na dno své duše
Polární oblasti miluje kvůli jejich čistotě a původnosti, neboť je člověk dosud nezničil. Zatímco v některých oblastech nelze najít sto let neporušené území, zde lze dohlédnout miliony let dozadu.
"Miluju to tady. Taky proto, že cílem mého snažení je dostat se na dno své duše. A to jde tady hrozně rychle. Když strádáte uprostřed ledové pustiny, máte ke své duši mnohem blíže než tady v pohodlí. Žijeme v době neskutečného shonu, nervozity, stresu, destrukcí, pokřivených charakterů a lidských masek, zloby, závisti a militantnosti. No a teď si představte, že máte možnost vstoupit do nedestruovaného čistého prostoru. V tom okamžiku maká fantazie naplno, začne vás mrazit na zádech, někdy se do očí vyhrnou i slzy," líčí Oldřich Bubák.
Cestou na jižní pól se prý přemýšlí mnohem lépe než na ten severní. Tam na to není čas, člověk má stále co dělat. "Musí se hlídat nohy, úvazky, saně, trhliny i obnažená hladina oceánu. Naopak při pochodu k jižnímu pólu jdete v podstatě stále po rovině." I zde však musí překonávat silný vítr, zimu, nadmořskou výšku, mlhu i vlastní psychiku. "Co je společné? Nejde tady vůbec o dobývání pólů, ale o dobývání sebe sama."
Když stanul na severní točně, vědomí, že je člověk úplně nahoře pomyslného glóbu, prý bylo monumentální. Odplavuje se několikaměsíční stres, tečou slzy. "V Antarktidě byl tenhle pocit paralyzován a ničen stresem, abychom zvládli dorazit na čas a stihli půlnoční vstup do televize, který jsme měli na přelomový den tisíciletí domluvený s Novou. Radost z úspěchu se dostavila vlastně až doma a stále se ještě dostavuje," popisuje dobrodruh.
Po návratu chce přednáškami inspirovat převážně mladé lidi, aby šli za nějakým cílem a něco dokázali. Každý by podle něj měl mít své sny, klidně i velmi odvážné. "Každý by měl mít své póly, své Everesty a pokusit se je dobýt. Zajímavé není to, že stanete na vrcholu, ale prožití té cesty. Pólem je poznání sebe sama."
Třicet let mezi tibetskými mnichy
Postupně si našel další cestovatelskou lásku - buddhistické země. Buddhismus mu pomohl v těžkých životních situacích nalézt cestu a upravit systém životních hodnot. V buddhistických klášterech má mnoho přátel - mnichů, s kterými konzultuje strastiplnosti bytí. "Pomáhají mi orientovat se v té zmatenosti a nereálnosti našich pozemských existencí."
Do zemí kolem Himálaje jezdí téměř třicet let. Dříve sem vyrážel sám, nyní jako průvodce. Od nepálské královské trekkingové společnosti obdržel licenci profesionálního "tourleadera". Nejprve organizoval treky do Himálaje, v současné době vytváří spíše komorní itineráře pro pět až sedm lidí, kteří nechtějí či nemohou šlapat po kopcích, a především pro ty, kteří nemají moc času a jsou schopni zaplatit více za rychlejší transportní prostředky. Dva týdny dovolené v kuse jsou totiž často maximum, co lidé dostanou. Se svými klienty proto pečlivě ladí cíle, a to nejen poznávací, ale i společenské a duchovní.
Bere je nejen za tibetskými mnichy, ale také do nepálských škol nedaleko Káthmandú. "Jedinci, kteří jsou zvyklí utratit v hospodě dva tisíce za večer, tady ty peníze vytáhnou a dozvědí se od nepálského učitele, že tím zaplatili dítěti roční pobyt ve škole. Pak mi často říkají, že to je jejich nejsilnější zážitek."
Básníkem, vrcholovým manažerem i dělníkem v kovošrotu
Od psaní cestopisů se dostal k psaní filozofických úvah a posléze i básní. Nadchli ho Baudelaire, Rimbaud a poezie v próze. Překládal tibetskou poezii z angličtiny, ale dlouho čekal na vyřízení autorských práv, tak se zatím pustil do tvorby poezie sám. To mu pomohlo začít ze sebe uvolňovat nepřeberné množství zážitků z cest.
Touha stále se rozvíjet mu však zůstala. Proto si zaplatil čtrnáctiměsíční studium ve společnosti, která se zabývá výchovou manažerské elity. Získal profesní titul MBA a natolik se vypracoval, že už zde působí jako viceprezident. A své někdejší profesory a také absolventy vozí do buddhistických zemí.
Když se ho zeptáte na nové sny a cíle, říká, že už všude byl a dokázal, co chtěl. Někdy je to prý až deprimující.
"Já to mám v životě obráceně. Někdo celý život o něco usiluje, ale já měl třeba období, kdy mi vycházelo úplně vše, na co jsem sáhl. Nebyl jsem z těch úspěchů šťastný, protože přicházely jeden za druhým. Já vím, že to zní strašně, ale i z tohoto lze chytnout splín."
Jeho buddhistický guru mu tehdy poradil, aby začal více pracovat rukama. Na výpravách totiž zaměstnával nohy, při psaní po návratu domů hlavu. Ruce však zahálely a tělo se nemohlo harmonizovat. Na tři měsíce se proto nechal zaměstnat v kovošrotu a odděloval materiály.
"Prožil jsem tu tři nádherné měsíce. Sice mě šíleně bolely ruce, ale jinak to byly jiné barvy, jiné vůně, jiné kompozice a jiné příběhy," vypráví nadšeně. Z prostředí kovošrotu nafotil výstavu černobílých fotek, která objela republiku, a díky ní ho přijali do Asociace profesionálních fotografů.
Plánů má i tak stále dost - provádět v Himálaji, odkud se před pár týdny vrátil a za pár týdnů tam zase pojede, dopsat romány a svůj vnitřní rozhovor se slavným norským polárníkem Amundsenem, po jehož stopách se před časem vydal.
"Projel jsem svět, zažil neskutečné množství příběhů, spousta snů se mi splnila a ty, které ještě mám, se postupně plní, jsem šťastný. Tohle jsem jednou řekl v hospodě a vyhodili mě od stolu. Tak jsem to upravil a říkám, že mojí filozofií stále zůstává žít smysluplný, pozitivní a tvůrčí život," uzavírá se smíchem své vyprávění.
