reklama
 
 

Čech, který první došel na lyžích na severní pól, slaví 65 let. Teď chci zdolat Mount Everest, říká

5. 4. 2016
Foto: miroslav-jakes.cz
Známý polárník Miroslav Jakeš se proslavil jako první Čech, který došel na lyžích na severní pól. Psal se rok 1993, od té doby tam byl ještě sedmnáctkrát. Grónsko navštívil pětadvacetkrát, Špicberky čtyřicetkrát. Nyní oslavil 65. narozeniny. V tempu nepolevuje, chce zdolat oba póly a nejvyšší hory sedmi kontinentů. Chybí mu k tomu Mount Everest, masiv Vinson v Antarktidě a dosažení jižního pólu na lyžích. "Potřeboval bych získat alespoň tři účastníky, abych je mohl provázet jako průvodce. Pokud někdo má chuť jít na lyžích na jižní pól, může se mi ozvat," píše v rozhovoru pro Aktuálně.cz Jakeš, který se momentálně nachází přímo na Špicberkách.
Doporučujeme

Co člověk vidí, když dojde na severní pól? Frištenský v Dobytí severního pólu říkal, že je tam „prd“.

Mnohým návštěvníkům by to tak mohlo připadat. Na pólu to vypadá podobně jako na jiném místě zamrzlého severního ledového oceánu. Člověk by tam ani nemusel být a stačilo by, aby zůstal například na polární stanici Barneo, která se každý rok na zhruba necelý měsíc u pólu buduje pro potřeby turistů a vědců. Pól je ale výjimečný jen tím, že je to nejsevernější bod. Zajímavé je, že každým okamžikem se jeho okolí mění, neboť led je v neustálém pohybu. Může se stát, že v místě, kde byl led, je za nějakou dobu otevřená vodní hladina.

Polárník Ing. Miroslav Jakeš o sobě

Polárník Ing. Miroslav Jakeš o sobě

Narodil jsem se 29. 3.1951 v Havlíčkově Brodě. Jsem ženatý, mám dvě děti a vzděláním jsem strojní inženýr. Nyní jsem v penzi, ale nadále se věnuji cestování a průvodcovské činnosti se zaměřením především na polární oblasti. Jako jediný v České republice provádím lyžařské skupiny na severní pól, kam jsem také 10. května 1993 došel jako první Čech na lyžích s mezinárodní skupinou. Mám za sebou mnoho polárních a horských výprav. Za jednu z nejvýznamnějších považuji sólový přechod Grónska z východu na západ, který jsem uskutečnil během září a října 1996 bez jakékoliv cizí pomoci, spojení a utajeně.

Zdroj:miroslav-jakes.cz

Takže na severním pólu ani v dnešní době komerčních výprav, sociálních sítí a selfíček nikdy nebude žádná cedule, praporek nebo aspoň tyčka, se kterou by se mohl člověk vyfotit?

Nikdy tam žádná tyčka nebude právě kvůli zmiňovanému pohybu ledu, kterému se říká drift. Pokud tam tyčku někdo zarazí, tak během pár sekund už není na pólu, odpluje.

Severní pól je tedy pokaždé jinde a každá výprava si ho musí v daný okamžik najít?

Ano. Každá výprava si pól musí najít a přesně na pólu je jen ten okamžik, kdy mu navigační přístroj ukáže 90 stupňů. Za hodinu už může být od pólu několik stovek metrů, závisí to na driftu.

Opakovaně tu narážíme na jev zvaný drift, tedy pohyb ledu. Takže pánové Svěrák a Smoljak měli pravdu, když v Dobytí severního pólu psali: „Všechno, co tady je, lékárník, zavazadla, sníh, ledy, všechno driftuje k severu.“

Rychlost a směr driftu závisí na mořském proudění a především na síle a směru větru. Co se týče Cimrmanů, tak to, co uvádí, je pravda až na to, že polární záři mohli vidět, jen když by vycházeli v únoru, kdy je ještě tma. V dubnu už je po celý den světlo a slunce svítí na pólu celý den ve stejné výši nad obzorem, takže člověk nepozná bez hodinek, zda je poledne nebo půlnoc.

Jaké máte vy sám s driftováním zkušenosti?

Někdy je to problém, když vás drift zanáší od pólu. Jednou jsme chodili jak na běžícím pasu a po osmi dnech, když pro nás vrtulník přiletěl, jsme se k pólu přiblížili jen o kilometr, ačkoliv jsme jich nachodili přes sto. Ale zase je milé, když se ráno probudíte a zjistíte, že jste o nějaký kilometr blíže, než když jste šli spát. Kdyby se podařilo dostat se přesně do směru driftu k pólu, stačilo by ležet ve stanu a nechat se k pólu dovést na ledu.

Jaký to byl pocit dobýt severní pól poprvé, navíc s vědomím, že jste první Čech, který tam po svých dorazil?

Bylo to pro mne něco nového a velký zážitek. Jít po zamrzlém ledovém oceánu není tak jednotvárné jako po zamrzlém jezeru. Led je rozpraskaný, se spoustou nahromaděného ledu, vodními kanály a plochami otevřeného moře, takže cesta je klikatá. Navíc led není všude stejně silný a hrozí proboření, takže člověk musí být neustále ve střehu, a to i když spí. I během spánku může začít led praskat, a tak je třeba být připravený na rychlou evakuaci.

To není zrovna moc praktické pro klidný spánek.

Proto si do stanu beru jen to nejnutnější k vaření a spaní a ostatní věci nechávám v saních. Občas se stane, že na mě začnou klienti ze stanu volat, když zaslechnou skřípání a vrzání ledu, který začal praskat a vršit se. Podívám se ze stanu a zjistím situaci. Zatím jsme nemuseli narychlo stany balit.

Na severním pólu jste byl již osmnáctkrát. Neomrzí se to? Neztrácí to své kouzlo?

To neomrzí, neboť každá cesta, na rozdíl od chůze po pevné zemi, je jiná a nedá se předem naplánovat, jako je to při ostatních výpravách. Terén kolem se neustále mění, ráno může být okolí zcela jiné než večer, když jste šli spát. Vykouknete ze stanu a zjistíte, že kanál, který jste chtěli ráno obejít, zmizel. Buď se břehy zase spojily, nebo se na něm vytvořil nový led. Když člověk narazí na překážku, někdy je lepší nelopotit se s jejím překonáním, pochod ukončit a počkat do rána, jak se situace vyvine.

Vypadá to, že pochod po zamrzlém oceánu nejde nikdy přesně naplánovat, protože nevíte, co vám okolnosti doslova postaví do cesty.

Ano, pochod po zamrzlém oceánu je naprosto nevyzpytatelný a podle mne patří k nejnáročnějším lyžařským pochodům.

Přesto jste do této ledové loterie šel osmnáctkrát.

Překonávání překážek při cestě na severní pól, to je právě to, co se se mi na tom líbí, a proto mu dávám vždy přednost před ostatními pochody.

Na severní pól berete jako vůdce i komerční výpravy. Co říkáte názorům některých cestovatelů, kteří nesouhlasí s dobýváním těchto kdysi výsostných míst průměrnými, ale bohatými turisty?

K tomu nemám vyhraněný názor. Myslím si, že každý může tyto místa navštívit, pokud na to má a působí mu to potěšení. Já bych také chtěl na Everest vyjít, a to v rámci svých možnosti. Vím, že z horolezeckého hlediska to nebude žádný mimořádný výkon, ale pro mne jako netrénovaného horolezce to bude zážitek. K výstupu mne vede především zvědavost. Chci poznat prostředí, horu, o které tak často slyším a čtu, a vžít se do situace horolezce.

Kromě severního pólu vyrážíte jako průvodce s turisty i do dalších polárních oblastí. Jste tam ten jediný, který se vyzná, a ví, co dělat v krizových situacích. Jaký je to pocit zodpovědnosti za všechny ty lidi?

Jít jako průvodce je skutečně náročnější. Jednou jsem skupinu na pól nevedl, byl jsem jen člen skupiny. Tehdy jsem si připadal jako na dovolené. Staral jsem se jen sám o sebe, nemusel jsem dávat pozor na cestu a mohl se věnovat svým myšlenkám. Jako průvodce musím navigovat, hledat cestu v ledu a dávat pozor, aby se někomu něco nestalo. O klienty se bojím více než o sebe, i když to na sobě nenechávám vidět.

Stalo se vám, že uprostřed nehostinné pustiny někdo zkolaboval či prostě oznámil, že už nemůže? Máte nějak účastníky prověřené či proškolené?

K takové situaci nedochází. Jednou v Grónsku nás při pochodu z Kangerlussuaqu do Sisimiutu provázelo deštivé počasí, byli jsme promoklí, zvláště boty, takže když jsme do Sisimiutu došli, tak nás dva účastníci opustili a vrátili se letadlem a my pak pokračovali bez nich. Před každou výpravou účastníky seznámím s průběhem a s nutným vybavením, aby byli dokonale připraveni. Díky tomu jsem nikdy nepotřeboval záchranu, tak jak se to už stalo jiným českým skupinám. Důležité je nebezpečné situace předvídat, být na ně připravený a mít rezervní řešení.

Proč jste vlastně tolikrát byl na severním pólu a ještě nebyl na jižním? 

Je to otázka peněz, neboť na to nemám, a jedinou šancí, jak se tam dostat je, že půjdu jako průvodce podobně jako chodím na severní pól. Potřeboval bych získat alespoň tři účastníky, abych je mohl provázet jako průvodce. Pokud někdo má chuť jít na lyžích na jižní pól, může se mi ozvat. Výpravy k jižnímu pólu se konají v zimních měsících zhruba od listopadu do začátku února.

V roce 2009 jste Zdeňku Svěrákovi v rámci semináře k Dobytí severního pólu líčil, že stejně jako on v roli pomocného učitele Václava Poustky i vy berete na pól kytaru a kromě jiného na ni hrajete i jeho píseň proti trudomyslnosti. Vážně?

Co se týče kytary, tu pokaždé beru a večer po večeři nebo ráno si na ni zahraju. Je dobrá přítelkyně, přispívá k lepší náladě, a to nejen mé ale i ostatních účastníků.

Už čtyřicetkrát jste byl na Špicberkách, pětadvacetkrát v Grónsku. Co bývá cílem vašich opakovaných návštěv? Podílíte se tu i na nějakém výzkumu či průzkumu? Co vás na těchto místech stále přitahuje?

Stále je co objevovat, zabývám se i bádáním. Například jsem na Špicberkách navštívil místa, kde za druhé světové války působil na tajných meteorologických stanicích Čech Antonín Pohořalý. Nebo jsem v norském pohoří Hardangervidda pátral po stopách norského polárníka Roalda Amundsena, který tam v počátcích své polární kariéry málem zahynul. Podařilo se mi objasnit některé záhady kolem této jeho výpravy. Mám v úmyslu o obou výpravách napsat knížky.

V jaké chvíli jsem vás vlastně zastihla? 

Nyní jsem na Špicberkách a odpovídám na vaše otázky z Longyearbyenu (největší město Špicberků – pozn. red.). Až dopíši, chtěl bych vyrazit na jih k nejjižnějšímu bodu, a tak dokončit poslední cíl, který jsem si zde určil. Možná že i o tom vznikne knížka.

Jako určitý „vedlejšák“ máte vysokohorské horolezectví, většinou zimní výstupy, kterým se klasičtí horolezci spíše vyhýbají. Co je podle vás těžší - přejít nedozírné polární pustiny nebo vylézt ledovou horu přes nebezpečné seraky a lavinová pole?

Na to je těžká odpověď. Závisí to na mnoha okolnostech. Někdy dlouhý přechod Grónska může být náročnější než výstup na vysokou horu, záleží jen, jakým způsobem se provádí. Například když jsem šel sám přes Grónsko bez jakéhokoli spojení a pomoci a nikdo o mně nevěděl, je to něco jiného, než když Grónsko přechází organizovaná skupina se satelitním telefonem a dalším zajištěním. I když může jít o stejnou trasu, není to totéž a náročnost je rozdílná.

Vaším cílem je dokončení projektu, v němž chcete zdolat oba póly a nejvyšší vrcholy všech kontinentů. Chybí vám výstupy na Mount Everest a masiv Vinson v Antarktidě a dosažení jižního pólu na lyžích. Když byste to měl porovnat, jak namáhavé a složité tyto tři cíle jsou a jak daleko jste s přípravami na jejich zdolání?

Rozlišit, co je z těchto cílů náročnější, nelze předem. Zase závisí na tom, jakým stylem se akce uskuteční. Pokud půjdu na jižní pól například jako průvodce poslední stupeň, to je cca 112 kilometrů, tak bude pro mne nejsnadnější jižní pól. Druhý by mohl být masiv Vinson a jako nejtěžší Mount Everest, ale nemusí to tak být.

Pokud máte dost peněz a můžete si zaplatit šerpy a celý servis na Everest, tak nakonec může být Everest tím nejlehčím. Já bych chtěl ale co možná nejméně využít těchto služeb, nejradši bych ho vylezl vlastními silami. Myslím, že bych na to ještě měl, i když je mi 65 let. Vše ale závisí na penězích, takže tyto cíle jsou zatím jen přáními. K realizaci je ještě daleko.

V polárních oblastech spáváte s revolverem pod hlavou. Kolikrát jste ho již musel použít, třeba proti medvědovi?

Prozatím nemusel a doufám, že nebudu muset. Medvědy potkávám někdy na Špicberkách. Snažím se chodit tak, abych se jim vyhnul. Medvěd zase není tak agresivní, a když se vidíme, tak se mineme. Jen jednou, a to ještě byl v dostatečně vzdálenosti, jsem pro jistotu vystřelil do vzduchu. Medvěd se zastavil a pak šel svojí cestou. Vloni jedna česká skupina postřelila medvědici a bylo z toho menší pozdvižení a také pokuta. Proto jsem se letos na setkání s ním lépe připravil a kolem stanu budu mít více petard. Samozřejmě mám i velký revolver, zaplašovací prostředky a sprej. Nebezpečné je spát u pobřeží, takže si budu stavět stan dále od moře, nejlépe v horách.

Jste připraven na medvěda vystřelit?

Nechtěl bych střílet ani v sebeobraně, nerad bych ho zastřelil. Přece jen je on na Špicberkách domácí a já návštěvník.

Co říká na vaše časté absence a nebezpečné expedice rodina? Nebo už také podlehla kouzlům věčného sněhu a ledu?

Mám tolerantní ženu, i když se jí to moc nelíbí, co dělám. Rodina radši jede k moři, a to zase nebaví mě. Jednou jsem vzal celou rodinu na Špicberky a syn tu byl pak ještě jednou, dcera se zase vydala na Island. Líbilo se jim tam, ale raději jezdí k moři za teplem. Jenže v létě bývá na Špicberkách i v Grónsku teplé počasí, někdy je tam dokonce tepleji než v tu samou dobu u nás.

Oslavil jste 65. narozeniny. Co to pro vás znamená? Berete to jako nějaký mezník nebo je to pro vás jen položka v kalendáři? A omezíte nějak vaše aktivity vzhledem k přibývajícímu věku?

Mimo rodinu je polární cestování to, co mne drží při životě. V polárních oblastech nabíjím energii, kterou pak ztrácím v civilizovaném světě. Pokud to půjde, budu polární oblasti navštěvovat i nadále. Někdy bych chtěl procestovat celé Grónsko od jihu až na sever. Je spousta oblastí, které bych ještě rád navštívil. V současné době mám rodinu a starám se o otce, takže nemůžu své výpravy pořádat úplně tak, jak bych chtěl.

Polárník Miroslav Jakeš na Špicberkách hraje a zpívá píseň Tisíc mil. | Video: miroslav-jakes.cz |  01:21

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama