reklama
 
 

V civilizaci řešíte nesmysly, za polárním kruhem končí stres, říká extrémní biker a průvodce Kopka

24. 1. 2017 8:21
Pro extrémního bikera z Jablonce nad Nisou Jana Kopku (53) jsou největší výzvou hranice vlastních možností. Je úspěšným účastníkem bikemaratonů v padesátistupňové výhni australské buše i v arktické zimě Aljašky. Kromě toho pořádá cyklistické výpravy do zasněžené pustiny Laponska. Účastníkům slibuje vymytí hlavy a oproštění se od starostí. Vymoženosti a komfort civilizace jsou prý pro člověka spíše na obtíž. "Putování Laponskem je nesmírně očisťující. Žádná odpovědnost, žádné maily, žádné telefonáty, žádné problémy, žádná práce, jen to základní primitivní žití – jídlo, spánek, pohyb. Přesně tak, jak žili naši předci," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz Jan Kopka.

Pořádáte tzv. snow-safari, cesty na sněžných kolech po Laponsku. Na klasické safari do Afriky většinou jezdí bohatá smetánka, toužící po co nejatraktivnějších fotkách za minimální námahu. To asi nebude případ vašich výprav, že?

Je pravda, že u mého snow-safari je to vlastně obráceně. Pohybovat se za polárním kruhem v arktickém prostředí po skútrových cestách na fat biku vyžaduje určitou zdatnost. Není to až takový extrém, jako jezdím já sám. Průměrně trénovaný člověk by měl expedici zvládnout bez větších obtíží. Určitě si tam účastníci pořídí velice atraktivní fotky, ty jsou ale vykoupené úsilím. Nicméně o to jsou pak cennější.

Jak byste charakterizoval své klienty a jejich očekávání?

Klienti jsou velice různorodí. A proto je i cena velice příznivá, aby to bylo dosažitelné pro každého. Jezdí se mnou čistí outdooristi, co mají blízko k přírodě, také lidé, kteří jsou více bikeři než cokoli jiného, ale i manažeři či majitelé velkých firem, kteří potřebují vypnout a na chvíli utéct od každodenních povinností a odpovědnosti. Všichni mají ale jedno společné, chtějí zažít dobrodružství, něco nového, jedinečného.

Jak takhle různorodí lidé mohou fungovat dohromady, několik dnů v pustině, kde jsou odkázáni jeden na druhého?

Jan Kopka a snow safari

Jan Kopka a snow safari

Bikera Jana Kopku lákají extrémy všeho druhu - nekonečné ultramaratony australskými výhněmi i aljašskými mrazy. Jeho největšími úspěchy jsou vítězství v  pověstném Iditarod Trail Invitational, nejdelším zimním ultramaratonu na světě, přiněmž se jede 2000 km aljašskou divočinou, a 3. místo v Great Divide Race (2004), což je závod Skalistými horami ze severu na jih USA. Je autorem několika knih, popisující tyto extrémní závody. Ve volných chvílích pořádá cyklovýpravy do Laponska, tzv. snow safari pro maximálně osm účastníků, jimž kromě doprovodu a dopravy zajistí i sněžná kola ("fat bike"), nosiče, brašny a další speciální výbavu.

Zdroj: jankopka.cz

Je i zajímavé, jak z počátku skupina složená z jednotlivců z různých sociálních vrstev a z nejrůznějších pracovních pozic během chvilky funguje jako jednotný homogenní celek. Aniž bych někoho pobízel, každý dělá, co je potřeba, někdo seká dřevo, někdo připravuje srub a třeba generální manažer vaří vyčerpanému zedníkovi polívku, aby mu pomohl. Všichni tu táhnou za jeden provaz. Nestalo se mi, aby tu někdo fungoval sám na sebe. Ta drsnost prostředí všechny spojí. Mezi lidmi, kteří by se v běžném životě nepotkali, tu vznikají silné přátelské vazby. Najednou mají všichni členové expedice k sobě velice blízko.

Vy jste známý účastník extrémních bikerských závodů, kde jedete sám za sebe. Tady však máte zodpovědnost za dalších třeba až osm lidí. Jaká je to změna?

Je to velká změna. Při extrémních závodech jsem stále sám, je to často fyzicky i psychicky nadoraz a plně nesu důsledky svých rozhodnutí. To mě ale naučilo vyvarovat se těch špatných, což je výhoda právě pro tyto cesty. Účastníci jsou psychicky v pohodě, vědí, že pokud se něco bude dít, Kopka to vyřeší. Navíc je nás i se mnou jen devět, takže vždy si pomůžeme. Do Laponska jezdím v březnu a dubnu, kdy je tam stále regulární zima, ale poměrně stabilní počasí a příhodné teploty. Fyzicky to není úplně lehké, ale koncipované tak, aby to lidé zvládli a užili si to.

Zvládnout a užít si to - kolik to ve vašem pojetí znamená kilometrů denně?

Průměrná denní vzdálenost je kolem padesáti kilometrů. Není to moc, může to být lehké, ale i docela náročné, záleží na okamžitém stavu cesty a počasí. V tomhle období to už ale bývá spíše v pohodě. Pokud nastane nějaký těžší den, účastníci nejvíce vzpomínají právě na něj, a to dokonce pozitivně. Ono obecně platí, že čím více je to zasloužené, tím více si každý užije společný večer ve srubu, třeba i prcka slivovice zajedeného nad ohněm opečenou slaninou. Nicméně Laponsko je na rozdíl třeba od Aljašky s nulovým rizikem.

Proklepnete si nějak před odjezdem své klienty stran fyzické kondice, odolnosti a podobně? Přece jen je čeká drsné putování sněhovou pustinou, musí dojet od srubu ke srubu, děj se co děj…

Píšeme jim nějaké kritérium, ale rozhodnutí pak nechávám na nich. Pokud v létě ujedou na biku stovku, měli by být schopní ujet zde během dne těch zmiňovaných padesát kilometrů. Požadujeme od nich ale, aby se na Laponsko fyzicky připravovali. Čím lépe na tom budou, tím více si ho užijí. Já mám spíš opačný problém, lidé znají mou extrémní minulost i současnost, a mají tudíž obavy, že podobně to bude i tady. Takže je spíš musím uklidňovat, že tady je to pojímáno jinak a že to je podstatně víc v pohodě. Po absolvování zjistí, že jsem nelhal.

Co když přesto někomu dojdou síly?

Trasa je volena tak, že každé tři až čtyři dny míjíme vesničku, kde doplňujeme jídlo, a asi v půlce, tedy po pěti dnech, kdo je unavený, může přejet kus autobusem. Jeden den si odpočine a v jiné vesničce následující večer se k nám opět připojí. Za téměř deset let to využili snad jen dva lidé.

Jak v této sněhové pustině řešíte choroby či úrazy?

Během putování ještě nikdo neonemocněl, přece jenom tam panuje mrazivé počasí, což bacilům nesvědčí. A i úrazy se nám zatím vyhnuly. Navíc i tady funguje záchranný systém na telefonním čísle 112. A není den, kdy bychom byli úplně bez signálu.

Zastihla vás už na výpravě po Laponsku nějaká extrémní sněhová bouře? A jak to pak řešíte?

V Laponsku jsem absolvoval téměř dvacítku expedic, tedy jsem tam celkem pobýval téměř 200 dní. Za tu dobu jsem tam zažil všehovšudy jen tři dny opravdových bouří - dvakrát sněhovou a jednou větrnou. Takže je vidět, že v období, kdy tam jezdíme, je to spíš výjimečná situace. Zajímavé je, že mnoho absolventů těchto bouří se do Laponska se mnou vrátilo znova. Místní jsou vychovaní tou drsnou přírodou a jsou zvyklí si pomáhat navzájem a vždy to nabízejí i nám.

Co polární záře? To je určitě častým přáním klientů, dovedete ho splnit?

Polární záře tam nahoře je poměrně běžná. Na některých expedicích jsme ji ale třeba nezažili, na některých několikrát. Nejlepší na to jsou termíny hned zkraje března, bývají delší noci. Záměrně zařazuju během expedice i večerní dojezd. Někdy se nám poštěstí putovat s polární září nad hlavou. Jednou byl k tomu dokonce úplněk a my jeli stříbrnou nocí bez čelovek a z oblohy se sypala polární záře jak záclona. Je to jev, který vám lije energii do žil. Často si účastníci chtějí ozkoušet bivak, to je také dobrá příležitost. Ležíte zachumlaní ve spacáku na zádech, nad vámi polární obloha a vy v úžasu pozorujete ty neustále se měnící obrazce a barvy přímo nad sebou. Ani si pak nepamatujete, jak jste usnuli.  

Lákáte na dobrodružné úniky z přetechnizovaného světa. Používáte na výpravě moderní technologie? A je vůbec šance nějaké přístroje nabít?

Dlouho jsme jezdili jen s mapou a pro jistotu i buzolou. Cesty skútrů jdou dobře najít i bez přístroje GPS. Nakonec jsem ale trasy na přístroj najel. Ale stejně GPS nepoužívám. Vezu ho sebou jen jako zálohu. Mapu a buzolu mám vždy. Pokud je potřeba něco dobít, tak vždy po čase ve vesnici.

Nabízíte rovněž únik "od svazujícího komfortu do náruče čisté přírody". V čem je podle vás komfort svazující a jak se dá odpočinout v "divočině"?

Komfort znamená, že jsme obklopeni plno věcmi, ať už potřebnými, nebo možná z větší části nepotřebnými. Každá z těch věcí potřebuje nějakou péči, údržbu, servis, každá z nich nějak poutá naši pozornost. Navíc v civilizaci musíte stále řešit plno nesmyslných věcí a stojí vás to spoustu času. Tady nemáte nic, jen pár věcí na přežití, 24 hodin denně se staráte o to základní, kde přespat, co sníst, posunout se někam dál. Jedete dlouhé dny tou krásnou krajinou, která do vás nalévá energii, a máte čas na své myšlenky, sami na sebe.

Je to i o tom, že si člověk dovede vážit obyčejných věcí - střechy nad hlavou, tepla, ohně, polévky z pytlíku, hlavně když je teplá? Změní laponská výprava člověka jednou pro vždy?

O závodě přes Aljašku se říká, že tam odtud se člověk nikdy nevrátí stejný. A se mnou to tak přesně bylo. Myslím, že i expedice do Laponska každého změní. A pokud ne na dlouho, určitě mu umožní uvědomit si skutečné hodnoty. Najednou i střecha nad hlavou, kterou doma bereme jako samozřejmost, je tady úžasná věc, i když jde jen o primitivní srub. To samé teplo, polívka z pytlíku, vše najednou vnímá člověk jinak, má to obrovskou hodnotu. I to kamarádství a pomoc druhého tady má skutečný rozměr. Na srubu pak večer praská v kamnech, lidé si povídají a mají k sobě tak nějak blízko. Účastníci zjistí, že ke spokojenému fungování vlastně nic nepotřebují. Často se lidem pak ani nechce domů. A ten komfort jim vůbec nechybí.

Co se vlastně při těch mnohadenních výšlapech sněhovou pustinou děje lidem v hlavě?

Hodně lidí si tu v hlavě věci utřídí, někteří udělají důležitá rozhodnutí, která dlouho oddalovali nebo nevěděli, jak je vyřešit. Hlavně je to ale očišťující, žádný stres, žádná odpovědnost, žádné maily, žádné telefonáty, žádné problémy, žádná práce, jen to základní primitivní žití - jídlo, spánek, pohyb. Přesně tak, jak žili naši předci. A jak tady někteří domorodci žijí dodnes. Sem naštěstí ještě civilizace nedosáhla. Místní říkají, že stres končí na polárním kruhu.

Když už jsme u těch místních, na stránkách máte fotku domorodého Laponce, jak jede na moderním sněžném skútru. Jak moc je zasáhla dnešní moderní civilizace a co si naopak ponechali ze své původní kultury?
 
Jak kteří. Někteří žijí ve městech podobným životem jako my. Jiní stále mají ta svá stáda sobů někde v divočině. Už ale nekočují se stády, mají stálá obydlí a za soby se občas vydávají na skútrech mnoho a mnoho kilometrů. Přírodní život mají stále v genech a díky tomu i vědí, kde svá stáda najít. Laponci stále udržují svou řeč i tradice včetně oblečení a zpěvu, mají své školy. V jednom z míst, kam jezdíme, je dokonce jejich centrum. Studenti odkudkoli zde mohou studovat jejich život a kulturu.

Jezdíte ještě extrémní bikerské závody? 
 
Stále jezdím. Naposledy vloni v únoru 2016 jsem vyhrál závod na polárním kruhu na 325 kilometrů. Podmínky byly velice těžké a ta vzdálenost mi trvala téměř čtyři dny. Ale díky mým organizátorským aktivitám mám na přípravu stále méně a méně času. Kromě laponských expedic pořádám i tzv. snow-bike campy, což je čtyřdenní ježdění na sněžných kolech v Jizerských horách. V létě pak pořádám 1000 miles adventure, což je závod přírodou napříč bývalým Československem.

Co plánujete dál?

Mám projeté díky extrémním závodům a expedicím drsné kraje, v zimě Aljašku, tady nahoře Laponsko, ale láká mě to na Sibiř. Myslím, že také stojí za poznání.

Bydlíte ještě v Česku, nebo jste stále na cestách? 

Bydlím, mám tu rodinu. Na cestách jsem ale často. Jsou to pro mě právě ty útěky z civilizace, kde nám kvůli zabývání se zbytečnostmi na náš život zbývá čím dál méně času.

Biker a průvodce Jan Kopka uklidňuje, že zimní bouře jsou v Laponsku během února a března spíše výjimkou. Když ale nastane, tak to stojí za to. | Video: jankopka.cz |  02:54

autor: Zuzana Hronová | 24. 1. 2017 8:21

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama