Recenze - Když se loni objevil komiks Ještě jsme ve válce, který obsahoval deset příběhů lidí, jejichž osudy poznamenaly totalitní režimy kráčející naší zemí, bylo jasné, že se jedná o titul, na který se čekalo. Přestože se jednalo o krátkých deset příběhů, které se délkou a propracovaností nemohly rovnat zahraničním komiksovým biografiím a dokumentům. Mezitím vznikal autobiografický komiks Zdeňka Urbana - autentická výpověď, kterou česká komiksová scéna tak dlouho čekala.
Marjane Satrapiová měla štěstí, že její přítel byl kreslíř komiksů a ledasco ji o jejich tvorbě naučil. Proč začínat recenzi na komiks Moje blbé dvacáté století s podtitulem Obrázky ze života právě takto? Pochopitelně proto, že Satrapiová udělala pro autobiografické komiksy zachycující život v totalitě nejvíce ze všech komiksových tvůrců.
A také proto, že Zdeněk Urban je výtvarník, ale nikoli komiksový tvůrce. Naštěstí onen podtitul „obrázky ze života" jasně dokládá, že si je toho vědom a nevydává svoje dílo za něco, čím není. Nejlépe bychom mohli říci, že se jedná o stovky komentovaných pohlednic ze života Zdeňka Urbana. Protože se jedná o zdatného výtvarníka s mnohaletou praxí, jsou to pohlednice šťavnaté a nenudí.
Další věc, které si musí čtenář všimnout na první pohled, je Urbanův výtvarný projev, jenž silně inklinuje ke komiksům, které vycházely za minulého režimu na zadní straně časopisu ABC. Autor zcela jistě nebude zapírat ani to, že Rychlé šípy v komiksu viděl rozhodně podrobněji než jen běžně. Aby ne, Zdeněk Urban se narodil roku 1935, a je vidět, že komiks, kdykoli se mu dostal do rukou - což nebývalo zřejmě příliš často -, bedlivě a s profesionálním zájmem prolistoval.
Bohužel k novějším komiksům se již zřejmě nedostane tak často, a proto by výtvarný projev skvěle seděl do magazínu Kometa z raných 90. let, ale na dnešní dobu působí - jak kresbou, tak klasickým pojetím panelů - poněkud starosvětsky a staticky.
Přitom je to velká škoda, protože Zdeněk Urban si bez problémů zaslouží označení Komiksový skokan roku 2012. O vyzrálý - i když ne zcela původní - kreslířský styl se postarala jeho celoživotní práce, o poutavý materiál zase komunistická svoloč terorizující Československo i jeho rodinu celých dlouhých čtyřicet let.
Od formy konečně přejděme k obsahu. Urban ve své knize zachycuje Československo od roku 1935, kdy se narodil, až po rok 1989. Sice se na konci zachycuje v roce 2012, ale centrum jeho výpovědi leží právě v éře komunismu, kterou si „vychutnal" plnými doušky. V jeho případě to často byly doušky dehtu.
Jako synek důstojníka prvorepublikové armády, který si s rudým bratrem rozhodně nepadl do náruče, to Urban neměl v životě lehké. Přesto navzdory panujícímu marasmu a díky dalším lidem zůstal slušným člověkem, kterého komunismus nezlomil. V komiksu si nehraje na hrdinu, nezveličuje nijak svůj odpor vůči režimu, skutečně jen popisuje život člověka, který má škraloup a který si nechce s komunisty ani v nejmenším zavdat - jen přežít a uživit rodinu.
I když rodina přichází až v druhé polovině knihy. Ta první se věnuje Urbanovým rodičům a jeho dětství a mládí. Urban prožíval 20. století vědomě. Z popisu - autenticky civilního - je vidět, že všechny důležité události reflektoval se zájmem a s pochopením. I když žil civilní život, komiks jasně dokládá, že citlivě vnímal všechny dějinné události, které se kolem něj odehrávaly.
Příjemně autenticky ve vyprávění působí i skutečnost, že ačkoliv měl dobře rozmyšleno, co bude která stránka obsahovat, tu a tam byl na štíru s místem pro text (ten se pak snaží vměstnat na stránku, jak to jen jde). Vzhledem k tomu, že se jedná o komiksovou prvotinu, jsou však podobné nedokonalosti na místě a působí spíše sympaticky.
Český komiks díky Urbanovi skutečně získává hned několik hodnot, které jsou nečekané. Předně autora, který umí zajímavě vyprávět. Byť se jedná o vlastní autobiografii, dává celý komiks smysl, nejsou v něm hluchá místa a nic zde není zbytečné. Ba naopak, místy by si telegrafický styl vyprávění (perioda let 1935-1989 na dvaapadesáti stranách je úctyhodný výkon) zasloužil rozvedení do většího objemu, ale vzhledem k tomu, že Urban dokázal celý komiks pojmout stejně úsporně, není ani toto na škodu.
Ocenit je potřeba i rozhodnutí naservírovat čtenářům jeden celý život formou, která autorovi není úplně vlastní - kreslení a psaní komiksu rozhodně nejsou totéž.
Zdeněk Urban se s výzvou popasoval jako profesionál, a dokonce i výtka týkající se dynamičnosti kresby se dá snadno smést ze stolu vzhledem k obsahu knihy. Výtvarný projev zcela jasně odkazuje k dobovým komiksům i k autorovu věku a v tomto kontextu rázem přestává být vadou, ale důležitou vlastností.
Vytknout se tedy dá jen jediné - nejedná se o kompletní paměti, ale pouze o ono 20. století, které však pro Urbana končí rokem 1989.
Do polistopadových událostí se pouští již skutečně pouze telegraficky, a přitom je jasné, že i zde by měl o čem vyprávět.
Na závěr je třeba podotknout, že jeden ze zásadních českých komiksů posledních let nevydalo žádné nakladatelství, nýbrž statutární město Ústí nad Labem, kde Urban prožil větší část svého života - a které od začátku neměl příliš rád. Vyšel v nákladu pouhého tisíce kusů, a přitom může sloužit jako historický pramen pro výuku dějin dvacátého století.
Zdeněk Urban: Moje (nejen) blbé dvacáté století: obrázky ze života. Statutární město Ústí nad Labem, 2012. 52 stran. Doporučená cena 140 korun.
