Recenze - Do Elm Havenu, malého hnízda kdesi v Illinois, přichází léto roku 1960. Poslední den před prázdninami má být i posledním dnem provozu staré školní budovy známé jako Old Central, než bude škola od příštího roku přestěhována do nových prostor. Děti už se nesoustředí, učitelé jakbysmet. Právě tehdy zmizí malý Tubby Cook. Oficiálně utekl, ovšem jeho sestra podezřívá vedení školy, že cosi tají…
A partička kluků, která si přezdívá Cyklohlídka, brzy zjistí, že v Elm Havenu se děje něco skutečně divného. Něco, co je může kdykoliv zabít, ale zároveň něco, čemu dospělí nikdy neuvěří a s čím se musí Mike, Kevin, Jim, Duane, Dale a Lawrence dát do boje.
Tak začíná jeden z nejvýraznějších amerických hororů 90. let, za který obdržel Dan Simmons významnou cenu Locus a který na sklonku minulého roku vyšel v druhém českém vydání.
V podstatě se však jedná o vydání první - v roce 1999 totiž vyšla kniha „péčí" nakladatelství Perseus (úrovní jeho překladů se dodnes starší děti překladatelů) a rozdělená do dvou svazků (k logice tohoto rozhodnutí jen tolik, že první „díl" měl 520 stran a „druhý" 156).
Teprve v překladu Milana Žáčka (známého díky knihám Chiny Miévilleho a vedoucího edičních řad Noir či Mistrovská díla hororu) a s erudovanou předmluvou samotného autora je Temné léto knihou, s kterou stojí za to ztrácet čas i lidem jinak hororu neholdujícím.
Princ hororu se představuje
Dan Simmons se u nás proslavil především svými obsáhlými sci-fi eposy (Kantos Hyperionu nabídlo shrnutí historie žánru, dvojice Ílion a Olymp pak propojila Homéra, Shakespeara, Prousta a kvantovou fyziku), ale mnohem víc napsal hororů. Bohužel, tento žánr u nás s výjimkou knih Stephena Kinga nikdy příliš netáhl a navíc většinu Simmonsových hororů v Čechách potkal v devadesátých letech minulého století již jednou zmíněný tragický osud v podobě nakladatelství Perseus.
O to víc je třeba vyzdvihnout snahu Milana Žáčka a nakladatelství Laser-books, kteří rehabilitovali Hladové hry (Carrion Comfort, pojednávající o vampyrismu coby formě psychické dominance a propojující upíří mýtus s nacistickými koncentračními tábory), Děti noci (Children of the Night, zasazení tentokráte tradičních vampýrských motivů s postkomunistickým Rumunskem a moderními lékařskými výzkumy krevních chorob) a nakonec právě i Temné léto (Summer of the Night).
Právě u této knihy je dobré zmínit Simmonsovu zahraniční pověst coby „prince hororu" - tedy nástupce „krále" Stephena Kinga. Nejenže se King o Simmonsových knihách často vyjadřuje velmi pochvalně, ale i sám Simmons jako kdyby si občas o podobná srovnání říkal. Temné léto, nabízející léto začínajících šedesátých let a partu dětských hrdinů čelících mocnému, nadpřirozenému zlu, zcela stranou zájmu dospělých, skutečně vypadá jako variace na slavný Kingův román To.
Obě knihy mají skutečně řadu věcí společných - například by se s v podstatě minimálními úpravami mohly proměnit v moderní verze Bylo nás pět či Dobrodružství Toma Sawyera; obsahují stejně nostalgické (za srovnání stojí například závěry obou knih reflektující pomíjivost lidské paměti a naopak trvání citů), ale často i negativní momenty spojené s dětstvím nebo dobou, která pro autory dětství symbolizuje.
Zároveň však jsou manifestací naprosto odlišných tvůrčích přístupů obou spisovatelů. Už z toho důvodu nelze mluvit o nápodobě či svezení se na popularitě někoho jiného.
Posedlost předáváním informací
Vše podstatné naznačí již zmíněná předmluva. Vlastně se jedná o odbornou studii, v níž jsou nejen osvětlena některá jeho tvůrčí rozhodnutí, ale především se autor ohlédne za časově i geograficky mizejícím světem dětské volnosti. Simmons připomene, že v roce 1960 se mohli jeho hrdinové a jejich případné reálné předobrazy volně pohybovat s akčním rádiem i několika desítek kilometrů a jejich volný čas byl v podstatě nekontrolován (vše doplněno o sociologicky a ekonomicky přesné popsání dětské „výzbroje").
Připomíná - a cituje americké i britské studie za několik desetiletí - že bez ohledu na reálné statistiky zločinů na dětech či dětských nehod jsou děti dlouhodobě vystavovány omezování a v současnosti je jejich dosah často definován dvorkem u rodinného domu (a to čistě tlakem rodičů a institucí, nikoliv kupříkladu počítačů či videoher). To vše jsou pak momenty, které se vhodně zakomponují do služeb příběhu.
Pro Temné léto, přestože stejně jako To tematizuje dětskou volnost a schopnost fantazie i překvapivé odvahy, je tento až vědecký přístup příznačný. Zatímco King působí ve svých knihách jako vypravěč výrazně empaticky a intuitivně - a často sklouzává až k naivismu vyjádřenému heslem „věci až směšně často dopadají dobře" - Simmons se vyloženě soustředí na intelekt a nevynechá jedinou příležitost ukázat, kolik toho on a jeho postavy ví.
Kingovská zápletka z města Derry se tedy točila kolem až dětsky jednoduché kosmologie (hodná Želva vs. zlé To) a převrácených znamínek u symbolů bezstarostných her (vznášející se balónky a pochopitelně klaun Pennywise jako ztělesněné zlo). U Simmonse ale dětští hrdinové pátrají po zvonu rodu Borgiů, který je přetavenou egyptskou Stélou Zjevení - a v knihovně, která je u Kinga zdrojem okouzlení z nepřeberných možností příběhů a jakýmsi vstupem do světa dospělých - pátrají po vědeckých publikacích, historiografických pracích renesančních autorů a dílech mága Crowleyho…
Posedlost bádáním a předáváním informací je však vidět i na zdánlivé drobnosti. V knihách obou autorů hrají velkou roli popkulturní odkazy na komiksy, knihy a filmy… V Elm Havenu tedy děti nadšeně sledují tzv. Kino zadarmo (konkrétní inspirace opět osvětlena v předmluvě) a zhlédnou např. jeden z italských snímků o Herkulovi. Zcela samozřejmě přitom zazní, že tyto „filmy o silácích" byly velmi populární.
Vtip je v tom, že King by tento opis nikdy nepoužil. Pro Simmonse se ale jedná o další drobné připomenutí vzdělanosti (a možná projev učitelského komplexu, protože právě jako učitel řadu let působil - a např. Kantos Hyperionu má původ v jeho literárních cvičeních pro obzvláště talentované žáky) - filmy o silácích jsou totiž skutečným termínem, který označuje jistý typ italské populární filmové produkce (někdy též známé jako „meč a sandály").
Zajímavé je, že pro oba autory je ohlédnutí se za světem dětství umělecky velmi inspirativní. King to dokázal i třeba v novele Tělo (zfilmované jako Stůj při mně) či i v nedávno vydaném Dallasu 63. Simmons se pak k hrdinům svého kingovského románu často vracel - dospělý Mike je hrdinou Dětí noci, na Lawrence narazíme v thrilleru Darwin´s Blade, Cordie Cooková (sestra zmizevšího Tubbyho) výrazně zasáhne do děje Ohňů z ráje a k událostem Temného léta se přímo vrací kniha A Winter Haunting, v níž se jeden z aktérů příběhu po letech vrací do rodného města…
Příliš mladí dospělí
Výhodou Simmonsova přístupu je otevřenost jeho děl čtenářům a kritikům, kteří jinak žánrovou literaturu přehlížejí - v posledních letech ostatně Simmons sepsal např. příběh o osudech objevitelské plavby sira Johna M. Franklina z let 1845-48 (Terror) nebo reminiscenci literárního dění v posledních letech života Charlese Dickense (Drood). A samozřejmě pobízení čtenářů žánrových vyzkoušet i něco jiného a náročnějšího.
Nevýhodou pak jistá odtažitost postav - u těch, které mají historický předobraz (viz zmíněné romány Terror nebo Drood) jev nevadící, u postav dětských však občas rušivý. Je kupříkladu možné přijmout postavu dětského génia Duana McBridea, ale až přitaženě za vlasy působí, když postavy, které ještě před několika málo stranami hráli primitivní bojové hry s kamarády, najednou plánují střet se silami zla podrobněji než Spojenci vylodění v Normandii (včetně shrnutí kapacity a rychlosti napouštění cisterny potřebné pro naplnění jejich plánů).
Je paradoxní, že přitaženost za vlasy je pro Simmonse typická i způsobem na autora spojovaného s intelektuálními výzvami nezvyklým. Stejně jako nemá problém věnovat několik set stran své space opery Ílion rozboru Prousta či rekonstrukci Homérových eposů, neváhá kdykoliv přepnout do zběsilé akce. Filmovým přirovnáním: jako kdyby část filmu točil Béla Tarr či Terrence Malick a náhle je vyměnil Michael Bay či Takaši Miike.
Tyto „béčkové" vpády jsou často závislé na Simmonsově tendenci pozorně sledovat společenské a kulturní dění kolem sebe. V knihách z osmdesátých let tak narazíme na akční inferno v černošském ghettu (střet gangů, hrdina prorážející buldozerem úkryt padouchů a samozřejmě odhalená ňadra zajatých hrdinek), v románu Ohně z ráje zase humorně zpracoval vlnu komediálních hororů, jako byla série Noční můra v Elm Street, a slavné heslo filmu Wall Street „chtivost je dobrá".
Akční řádění jsou nedílnou součástí i Temného léta, ovšem zde mnohem lépe zapadají do logiky děje (a navíc zde odkazují na kingovská velkolepá finále - pokud To končilo potopou, Temné léto tornádem). A rozhodně nepřebíjejí ryze hororové momenty. Přestože totiž román umožňuje poučení i ohlédnutí za vlastním dětstvím, nedělá to na úkor svého primárního žánrového zařazení.
I když je pravda, že možná děsivější než podivné bytosti pohybující se v elmhavenském podzemí nebo oživlé mrtvoly sloužící borgiovskému zvonu je děsivější městem projíždějící kafilerní vůz nebo architektonicky bizarní budova školy (což můžeme brát jako milý dárek Simmonse-kantora jeho čtenářům-žákům).
Temné léto tedy představuje žánrově čistý vrchol Simmonsovy hororové tvorby, který však nabízí i dostatek nežánrových atrakcí. V dějinách moderního hororu tak sice tvoří kontrapunkt Kingova To, ale dokáže stát i samo za sebe a beze zbytku naplňuje svou pověst zásadního díla.
Dan Simmons: Temné léto. Přeložil Milan Žáček. Laser-books, Plzeň 2012, 576 s., 479 korun
