Když tři dělají totéž, nemusí to být vždycky totéž. Ale rozhodně to nemusí být na škodu. Když se tři přední evropské soubory nového cirkusu rozhodnou nazkoušet společné představení, je téměř jisté, že z jejich interakce vznikne show, která nenechá diváka vydechnout a nabídne mu průnik toho nejlepšího, čím se tenhle čím dál populárnější umělecký žánr může pochlubit.
V projektu Lacrimae spojili pod své síly soubory, které pravidelní návštěvníci festivalu Letní Letná dobře znají. Francouzští Cahin Caha vedení charismatickým principálem Danielem Gulkem učarovali publiku hned v prvním ročníku novocirkusové přehlídky. Švédští Cirkus Cirkör se stali miláčky loni. A Rosťu Nováka s jeho La Putykou není potřeba představovat ani těm, které jinak progresivní mix akrobacie a divadla neoslovuje.
Jejich společný Kabaret je vlastně představení ve stadiu zrodu. Příští rok by mělo vyústit ve tři plnohodnotné celovečerní show. Celý rok si lídři souborů vyměňovali nápady a zkušenosti, aby se týden před premiérou sešli v šapitó za tramvajovou smyčkou na Špejcharu a celodenními zkouškami dali svým segmentům společnou tvář.
Principálku švédského souboru Cirkus Cirkör Tilde Björforsovou a lídra souboru Cahin Caha Daniela Gulka se minulý týden ve čtvrtek odchytili na Letné v plných přípravách při polední pauze, kdy z obou režisérů ještě lehce čišelo nejisté očekávání, jak si celé představení dohromady sedne.
Vše ale dopadlo na výtečnou. Dynamická show plná dechberoucích fyzických výkonů podle všeho trochu zastínila i hlavní kanadské hvězdy 7 Fingers a společně s francouzskými Cirque Galapiat se stali vrcholy letošní přehlídky. Na Lacrimae a jejich Kabaret se můžete jít podívat každý večer až do neděle 26. srpna.
A.cz: Jaká byla geneze projektu Lacrimae, proč jste se rozhodli udělat společné představení?
TB: Mne nejvíc lákala možnost přímé spolupráce s režiséry souborů, kterých si vážím. Tenhle žánr je stále nový, existuje nějakých třicet, čtyřicet let, a pořád se ve něm dají objevovat nové cesty. V našem oboru bývá nejčastěji zvykem spolupracovat na představeních s režiséry a choreografy z divadla, což je fajn, ale od určité úrovně dojdete k limitům inspirace, protože jsou co se cirkusu týče vlastně amatéři. A tak jsem cítila potřebu dialogu o problémech a možnostech současného cirkusu přímo s kolegy, kteří se mu věnují na plný úvazek.
A.cz: Danieli, vy jste s celým nápadem přišel a kolegy oslovil. Co na vzájemné spolupráci lákalo Vás?
DG: Trávil jsem tehdy hodně času v Česku a ve Švédsku a viděl jsem, že se v těchto zemích v našem oboru dějí věci, které se vzájemně doplňují. Zjistil jsem, že Tilde i Rosťa si pokládají úplně stejné otázky jako já. Každý v jiném kontextu a z jiného úhlu pohledu, ale v něčem úplně stejné. A tak jsem si řekl: pojďme udělat něco zezdola, jen z potřeby vzájemně se inspirovat. Ze začátku jsem neměl na mysli žádnou velkou evropskou produkci, chtěl jsem se jen setkávat a vymýšlet spolu nové věci. A Lacrimae z toho vyplynulo až později: koneckonců dělat představení je naše práce.
A.cz: Jak vaše spolupráce probíhá tady na místě na Letné? Není někdy náročné skloubit tři různé pohledy na věc?
TB: To si pište, že ano. Ale to, že jsme velmi odlišné soubory, je na druhou stranu velmi inspirující. Práce je to napínavá, jak jen může být, když spolu začnou pracovat týmy s různou poetikou a stylem práce. Máme pět dnů na to, aby něco vzniklo. A vědomě jsme se rozhodli jít riskantní cestou. Mohli jsme se dohodnout, že každý vložíme do představení svých třicet minut, ale my jsme se pokusili všechno propojit.
Dnes odpoledne, tři dny před premiérou, si to celé poprvé sjedeme dohromady. Možná si všechno skvěle sedne, ale možná to bude trochu schizofrenní představení. Ale věříme, že ne. Nedá se vyloučit, že všechno nebude dokonalé, ale bude to show velmi živá a se spoustou potenciálních možností, jak ji rozvinout. A příští rok přijdeme každý z celým představením, které ale bude mít díky této zkušenosti hodně společného.
DG: Pokud se na nás příští rok diváci přijdou příští rok opět podívat, bude pro ně zážitek vidět, kam jsme se posunuli. Tohle zkoušení je každopádně velké dobrodružství, protože najednou zjišťujeme, že na věci, o kterých jsme si mysleli z měsíců příprav, že je vidíme stejně, najednou nazíráme každý jinýma očima.
Ale je to tak správně, protože je to umění a nestavíme dům, o němž se všichni bez přemýšlení shodnou, že by měl mít okna s výhledem do ulice. Lišíme se už tím, že ve Švédsku je zima a v Marseille zase horko, což zcela jistě ovlivňuje naše mentální nastavení. Musíme zvažovat, co společně sdílet a v čem si zase chránit a obhajovat ten svůj pohled na věc. Ale ta vzájemná konfrontace myšlenek je neuvěřitelně přínosná.
TB: Tak to určitě. Na jednu stranu se musíme nějak dohodnout, ale taky máme své vlastní autorské vize. V umění je důležité nenechat se ovlivnit, trvat na svých postojích, nedělat kompromisy. A Lacrimae je úžasná zkušenost v tom, že se můžeme a musíme od sebe vzájemně učit.
A.cz: Jaká je pozice nového cirkusu ve Švédsku?
TB: Když jsme v roce 1995 začínali, byli jsme něco zcela nového a museli jsme vysvětlovat, o co nám jde. Teď už je ta osvěta ve Skandinávii větší a nový cirkus už má své semestrální programy na vysokých školách. Je spousta souborů nejen ze Švédska, které u nás šíří popularitu nového cirkusu. Některé naše soubory zase nemají základnu ve Stockholmu, ale třeba ve Francii nebo v Belgii, kde jsou pro cirkus lepší podmínky.
I my hodně cestujeme nejen po Švédsku, ale i i po světě. S představením Wear It Like a Crown, které bylo loni k viděni i tady, vystupujeme už dva a půl roku a měli jsme za tu dobu asi 360 představení. A je pravda, že ve srovnání s ostatními skandinávskými soubory patříme stále mezi nejdůležitější.
Vy byste ale měli být velmi hrdí na La Putyku. V Evropě se o Rosťovi a jeho souboru šíří jenom
chvála. Všichni jsou nadšení z jejich energie, z jejich nápadů. Vnášejí do současného cirkusu svěží vítr. Technická vybavenost artistů z La Putyky možná není tak špičková, ale náboj mají jejich představení obrovský. Dělají Vaší zemi v zahraničí dobrou reklamu, a je jen smutné, že mají tak malou podporu ze strany státu. Ale to je všude stejné. I my nadáváme na to, že dostáváme málo peněz.
