Recenze - Jednou z hlavních hvězd letošního 8. ročníku festivalu nového cirkusu Letní Letná je švédský soubor Cirkus Cirkӧr, který v roce 1995 založila a dodnes vede Tilda Bjӧrsfors. Inscenace Wear it Like a Crown, kterou v sérii dvanácti představení uvádějí na Letné, je poslední částí trilogie tematicky zaměřené na tělo a tělesnost.
První díl této trilogie je inspirován molekulárními elementy těla - buňkami a neurony, druhý lidským srdcem a třetí, v Praze právě uváděný, mozkem, resp. funkcích pravé a levé hemisféry. Snadno bychom se mohli nechat přivést k závěru, že korunou, o níž je řeč v názvu inscenace, bude mozek sám - že se cirkusoví umělci budou sklánět nad řídící mocí tohoto orgánu, nad jeho záhadami a žasnout spolu s diváky nad tím, jak složitě může člověk koordinovat tělo při žonglování či akrobacii, vymýšlet nové triky a překvapivé pointy. A to vše díky tomu, že má v hlavě mozek!
Trochu to tak je, zvláště na začátku, kdy se zcela zmatený moderátor, kterému není skoro nic rozumět, snaží demonstrovat funkce hemisfér na dvousedačkové pohovce a sugerovat publiku, že mu o mozku poví něco nečekaného. Brzy se však inscenace od tohoto motivu odpoutá a začneme bloudit s jednotlivými postavami jejich soukromými světy, které jsou tu a tam navzájem propleteny nějakým spojujícím prvkem, rekvizitou, gestem.
To, co korunuje každého z nich, je jejich vlastní jedinečnost a - cirkusová specializace. Introspekci do poetického privátního obrazu bizarních postaviček zajišťují filmové sekvence, které zmnožují umělecké prostředky, přidávají inscenaci další vizuální rovinu a sytí její melancholičnost. Budiž.
Igelitky, pingpongové míčky a motorové pily
Rozjezd show jde ale poměrně ztuha. Než se představení dostane do obrátek, nastane pauza, což působí maličko frustrujícím dojmem. Přece jen jsme čekali víc. Jako by se první polovina odehrávala pod vládou opatrné, rozvážné hemisféry a Cirkӧru chvíli trvalo, než ji přestal poslouchat. V první polovině se stihne divákům představit šest artistů, z nichž snad nejvíce zaujala akrobatka na tyči, jejíž volný, pár centimetrů nad zemí zastavený pád vyvolal spontánní výkřiky v publiku. Ano - levé hemisféry, v níž je centrum empatie, fungovaly divákům perfektně.
K žánru nového cirkusu patří fantazijní typy postav. Není tomu jinak ani v případě Wear it Like a Crown. Figury jsou utkány z pohádek, zvířat, komiksů, počítačových her i jen čiré, bezbřehé fantazie. K těm záhadnějším a bizarnějším typům patřil v inscenaci mlčenlivý šógun na vysokých koturnech, v bílé dlouhé haleně, s účesem a líčením japonského samuraje, který v představení fungoval jako představitel síly a rozvahy, někdy ale i těžkopádnosti a nemotornosti.
Coby lamželezo a silák dokázal žonglovat s těžkými židlemi či hučícími motorovými pilami (ten trik byl snad největším píárovým tahákem; pily sice řvaly, ale ostří měly v klidu. Co je to proti žonglování se srpy Vojty Vrtka). Pochválit však musíme jemnou hru jeho postupného zesměšňování - jak se tam tak důležitě asijsky promenuje, tak se tu a tam stane, že vstoupí, kam nemá, něco zničí nebo poplete.
Například během přestávky si asi dali všichni hodně práce, aby na kruhovém jevišti připravili dominový efekt, jehož spuštění v úvodu druhé části představení diváci s napětím přihlížejí. Není jasné, co bude tím spouštěcím impulsem ke zhroucení labyrintu cihliček. Když tu jeho japonská ctihodnost otevře nečekaně dveře a celé to spustí. Toto je vtipné, promyšlené a efektní entrée druhé poloviny, v níž se už tolik nefilozofuje o mozku, zato se předvádějí inteligentní, vtipná a řemeslně precizní cirkusová čísla.
Severská harmonie
Největší prostor pak dostává dvojice zdánlivé melancholičky a urostlého vtipálka, kteří předvádějí jak přízemní akrobacii, tak akrobacii na hrazdě, ale hlavně excelentně žonglují s pingpongovými míčky. Vynalézavost jejich čísel strhávala diváky opakovaně ke spontánnímu potlesku.
Ve druhé polovině, která byla „cirkusovější", takže více dbala na efekty, také došlo na komunikaci s publikem. Těžko říct, jestli šlo o autentické nebo domluvené číslo, ale paní vytažené z publika asi nikdo nezáviděl přikurtování na otáčivou desku, do níž asijský podivín vrhal kudly. Zvláště, když odměnou hrdince byla jen kytka záchodových „zvonů".
Jednou z velkých předností představení byla hudba. Je dílem Rebekka Karijord, která patří ve skandinávských zemích ke známým hudebnicím a může se pochlubit několik nominacemi na severské Grammy. Její zpěv je poetický, ale výrazný, pronikavý jako severák. Jednotlivá čísla halil do zasněného oparu, přidával jim filozofický rámec, podtrhoval jejich existenciální rozměr.
Celkově se graf této cirkusové show vyvíjel v příjemném vektoru a v polovině našla svou kolej - rozhodla se bavit lidi tím, co dokáže cirkusové mistrovství a fantazie a dělat všechno proto, aby se nad každým obrazem žaslo, vzdychalo, zalykalo smíchy a možná - trochu přemýšlelo.
