"Vlastně je škoda, že tady není lavička," utrousí výtvarník David Böhm, když s kolegou Jiřím Frantou už několik minut zírají na štít Vzletu. Na rohu ulic Norská a Holandská teď visí jejich velkoformátový výjev, největší od roku 2006, kdy začali pracovat ve dvou.
Zvětšenou fotografii kombinovanou s kresbou napěchovali roztodivnými motivy. Zřetelně lze identifikovat Ďolíček, stadion fotbalového klubu Bohemians 1905, ve skutečnosti stojící jen o pár ulic níž. Dále se dílo hemží automobily, demonstranty, těžkooděnci, ale také modernisticky pojatými gentlemany připomínajícími malby Josefa Čapka. Ten se do sousedních Vinohrad nastěhoval v době, kdy budova dnešního Vzletu vznikla. Vršovice na výjevu připomíná brána někdejšího zábavního a sportovního parku Eden, který byl uzavřen v roce 1946 a na jehož místě dnes stojí stejnojmenný obchodní dům se sportovištěm.
V záplavě předmětů a modelů se divák snadno ztratí. "Nešlo nám o portrét Vršovic nebo motivů, které si člověk spojí s touhle čtvrtí," vysvětluje David Böhm a začíná mluvit o pohledu z okna, fragmentech města nebo narativním obrazu. Dílo přirovnává k takzvané bilderbuch, tedy knize, z níž při listování vyvstávají plastické scenérie.
Ve skutečnosti dvojice formálně vycházela z vlastní publikace. Podobnou techniku kombinující fotografii s kresbou použili v knize Město pro každého: Manuál urbanisty začátečníka, za níž vloni s architektem Osamu Okamurou získali zvláštní cenu mezinárodní poroty Bologna Ragazzi Award na italském festivalu literatury pro mládež. "Byli jsme toho celkem plní. Zjistili jsme, že je to pro nás nová a zábavná věc," vzpomíná Franta na ilustrativně pojaté modely domů a detailní návrhy fiktivních měst, jaké se v ateliéru naučili dělat. "Postupujeme stejně jako u kresby. Dáváme k sobě věci, které by k sobě jinak nešly," popisuje.
Jiřího Frantu přesycené obrazy fascinovaly už dřív. "Jako kluk jsem listoval jakousi knížkou vydanou Odeonem a naprosto jsem se v ní ztrácel. Některých výjevů jsem se děsil, a přitom stále nacházel nové. Nechápal jsem, že v jednom obrazu najdu tolik odkazů, ve kterých můžu odehrát svoje příběhy. Nikdy jsem si tu knížku nepřečetl, výklad jsem neznal, jen mě bavilo utápět se v obrazech," popisuje pocit, kterého se snažili částečně docílit i nyní. "Myslím, že pro tohle máme slabost oba i co se kreseb týče," dodává.
Spodní část jejich obrazu si uzmuly automobily, ucpaná autostráda může připomínat nedaleký Nuselský most. Nebo je to společenská glosa, které do svých děl Böhm s Frantou nenápadně vepisují.
"Rostislav Švácha říkal, že města vždy chránily hradby a že novou vizí by měly být parkovací zóny rozestavěné do kruhu kolem měst tak, aby žádná auta nepropouštěly dovnitř. Tahle vozová hradba mi přišla skvělá," vzpomíná Franta na přednášky sedmdesátiletého historika a teoretika umění Šváchy z pražské Akademie výtvarných umění.
Běžné zpravodajství na Böhmově a Frantově díle připomínají namalovaní demonstranti s prázdnými cedulemi. Sami možná neví, za co brojí. Pouze jediný nese banner s francouzským nápisem bataille d’interprétation, což znamená boj o interpretaci. "Tak by se to klidně mohlo jmenovat celé," navrhuje David Böhm.
Dílo má však jiný název: Okay, Let’s Try That Again But This Time Good. A má také druhou polovinu umístěnou do foyer u hlavního sálu Vzletu, kde tvůrci vyvěsili 26 vlajek. Nechali do nich vyšít modernistické, až naivní kresby. Některé stylem připomínají karikatury z první poloviny 20. století. Vystavené v řadě mohou evokovat komiks.
"František Bidlo třeba stokrát překresloval jednu hlavu, než přišel na zkratku, která toho člověka nejlépe vyjádřila," zmiňuje Franta oblíbeného karikaturistu. Netradiční formát vzešel především z neobvyklé dispozice prostoru, umělcům se zalíbila i symbolika zástav. "Vlajky jsou většinou nositelem silového prohlášení, my jsme na ně ale dali spíš pochybnosti. Nebo motivy, které by člověk na vlajce nečekal," objasňuje David Böhm.
Masopusty a klasická hudba
Odhalením díla na fasádě minulý měsíc zahájil druhou sezonu existence Vzlet. Když vloni začal fungovat v bezmála půlstoletí nepoužívaném bývalém kině, Vršovice se dočkaly kulturního centra, jaké čtvrti nad Botičem dlouho chybělo.
Bio Vzlet nechala roku 1921 vystavět sokolská obec ve stylu art deco, název odkazuje na první slova sokolské hymny: "Lví silou vzletem sokolím / ku předu kráčejme / a drahé Vlasti v oběti / své síly snášejme." Kino, situované pod Heroldovy sady, fungovalo do roku 1974, kdy muselo zavřít kvůli havarijnímu stavu.
Když loni slavilo 100. výročí, dorazili pamětníci. "Popisovali, jak se tu topilo dřevem v kamnech. Nebo jak při jednom promítání ze stropu spadla omítka," líčí vedoucí marketingu Sára Pospíšilová události, jež vedly k ukončení provozu. Po letitých peripetiích se dům podařilo zrekonstruovat a vlastník, Městská část Praha 10, v roce 2019 vyhlásil výběrové řízení na nové nájemníky.
"Podle zadání měl být provoz víceúčelový. Radnice chtěla, aby Vzlet plnil společenskou funkci a zároveň fungoval jako kulturní i komunitní prostor. Spojení vážné hudby a divadla není úplně obvyklé, tak jsme si řekli, že by mohlo zaujmout," vysvětluje ředitel Vzletu Petr Prokop, nově pražský zastupitel za Starosty a nezávislé, a především zakládající člen divadla Vosto5. To podalo vítězný návrh společně s barokním orchestrem Collegium 1704 a kolektivem nedalekého Kina Pilotů.
Biograf nakonec z projektu vyškrtli, především kvůli nákladné technice. Nejstarší sádrové plátno v Česku osazené výrazně zdobeným rámem tak využívají především kapely, když na koncertě potřebují dokreslit atmosféru. Pro současnou kinematografii se památka, dokončená roku 1923, svým poměrem stran beztak nehodí.
"Navazujeme spíš na tradici sokolství," vysvětluje Petr Prokop vztah k historii místa. Sokolové ve Vzletu pořádají plesy, večery lidové hudby nebo promítání, při 100. výročí zorganizovali průvod krojovaných sokolíků. "Komunitní program začal fungovat rychle a skvěle," pochvaluje si ředitel a zmiňuje masopusty, oslavy Mikuláše nebo akce typu Zažít město jinak, jež dům pravidelně otevírají veřejnosti. Venku jsou vystaveny archivní fotografie a příběhy starousedlíků.
Improvizací proti covidu
Vzlet ihned po slavnostním otevření přibrzdila pandemie. "Už tak jsme otevírali o rok později. Loni na podzim to navíc vypadalo dobře, další vlnu nikdo moc nečekal," vysvětluje Petr Prokop, proč se rozhodli začít fungovat v nejisté koronavirové době.
První sezonu popisuje jako přechodovou, především proto, že "vznik původního programu trvá". Nejdřív se tak opírali o repertoár, který Collegium 1704 nebo Divadlo Vosto5 původně uváděly jinde. Teď už zkouší a připravují představení i koncerty přímo na míru Vzletu. První rok se zde uskutečnilo 332 akcí, které navštívilo okolo 15 tisíc diváků.
Jedním z výrazných prvků souboru Vosto5 je improvizace, jejíž letité praktikování se během pandemického chaosu hodilo. První program se odehrával v prosklené rohové místnosti vedle kavárny Vzletu.
"Lidi byli venku a koukali, co se děje uvnitř. Zvuk jsme vytáhli ven pomocí reproduktorů," popisuje Prokop, jak diváci přes sklo pozorovali divadla, komorní koncerty, zkoušku Collegia 1704 nebo různé talkshow. V době první republiky zde fungovalo košíkářství, nyní místnost slouží jako útulná galerie Rohovka. Zrovna teď tu svou komiksovou tvorbu vystavuje výtvarnice Vendula Chalánková.
Ze zkušenosti Petra Prokopa se návštěvnost kulturních akcí v Česku ještě nevrátila na předpandemickou úroveň. "S divadlem fungujeme 26 let a hráli jsme představení, která byla beznadějně vyprodaná během pár minut po spuštění předprodeje. To samé představení nyní vyprodáme horko těžko nebo vůbec," říká člen Vosto5.
Odmítá, že by pokles prodejů lístků souvisel s novou scénou ve Vršovicích. "Dobře, ta představení asi trochu stárnou, jenže ten skok byl obrovský a udál se během covidu, kdy se přestalo hrát. Zpátky už to nikdy nenaskočilo," argumentuje. Aktuální sezonu nadto ohrožují vysoké ceny energie. Ředitel doufá, že po "zastropování a pomoci magistrátu to Vzlet nějak vydrží".
Bosch z Vršovic
Navzdory řetězícím se krizím čeká Vzlet plnohodnotná sezona. Koncertní řada odstartovala vystoupeními Davida Pomahače, Vladivojny La Chii či Moniky Načevy a bude pokračovat v zimě.
Ve spolupráci se studenty Katedry alternativního a loutkového divadla pražské DAMU probíhá projekt Území nikoho. "Studentům jsme jako volnou inspiraci nabídli knihu Slepé skvrny od sociologa Daniela Prokopa a poměrně široké zadání, ať zkusí přijít s projekty zaměřenými na části společnosti, které z různých důvodů přehlížíme," objasňuje ředitel Vzletu.
První akcí Území nikoho se stala "divadelní bojovka" Nitro 669, jež vede po stopách vršovického graffiti. Šest lidí dostane ve zdejší kavárně indicie, které je zavedou na neobvyklá místa. Zároveň se dozvědí, jak funguje sprejerská komunita. "Dostanete se třeba do kanálu kolem Botiče, kam byste jinak nevlezli, protože k tomu většinou nemáte důvod," dokládá Petr Prokop znovu, jak aktivity Vzletu dalece přesahují půdorys budovy.
Dalším z chystaných projektů v rámci Území nikoho bude dokumentární inscenace Holky, můžu poprosit? věnovaná tématu samoživitelství z perspektivy dívek, dcer a matek. Divadelní novinku nazvanou Příchozí zase vytvořily režisérka Eliška Říhová s herečkou Alžbětou Novákovou, jež se věnuje asistenci vážně tělesně postiženým. "Alžběta téma zná z osobní zkušenosti a má skvělé příběhy klientů, kteří budou v představení hrát. Soubor tvoří pět klientů vozíčkářů a dva herci, premiéra proběhne 28. listopadu," zve Prokop.
Také Vosto5 připravuje pro Vzlet premiéry - původní českou operu v pojetí Jiřího Havelky a taneční projekt o slavném českém režisérovi Petrovi Léblovi režírovaný Danielou Špinar. Dále jsou v plánu vzdělávací projekty nebo kroužky pro děti. Na Vánoce budou pořadatelé s diváky rozebírat Českou mši vánoční.
Při pohledu do programu může Vzlet připomínat pomyslnou Babylonskou věž, což je také příměr, kterým výtvarník David Böhm přibližuje instalaci na fasádě. "Pro mě bylo nejzajímavější, že se ten výjev v určitém smyslu přiblížil k malbám Pietera Bruegela nebo Hieronyma Bosche," upomíná umělec na jistou hemživost a živočišnost. "Město je neustále diskutovaný prostor, není statické. Je to scéna, kterou lze pořád pozorovat. Nemá moment, který by byl finální," popisuje Böhm energii obrazu - a bezděčně také energii samotného Vzletu.
