Po páteční a nedělní premiéře následují nejbližší reprízy 16., 20. a 26. března.
Nová inscenace Rusalky na první scéně střídá dvě předchozí nastudování - tradičně pojatou verzi Zdeňka Trošky z roku 2005 a abstraktnější pojetí Jiřího Heřmana. Ta první, do níž režisér lidových komedií Kameňák otiskl své pohádkové vidění Rusalčina světa, patřila k nejúspěšnějším titulům Státní opery a byla přístupná dětem i divákům, kteří šli na operu poprvé. Naopak kritiky oceňovaná verze Jiřího Heřmana z roku 2009 mířila spíše na náročnější publikum, sázela na stylovou čistotu a modernější, symboličtější interpretaci akcentující kontrast živlů s lidskými emocemi. Také ona měla se 131 vyprodanými reprízami úspěch.
Dvě protikladné inscenace relativně krátce po sobě mohly vzniknout proto, že Státní opera tehdy ještě nebyla spojená s Národním divadlem. Tento týden už do jejich společného repertoáru přibývá novinka současných uměleckých šéfů činohry, dua Skutr tvořeného Lukášem Trpišovským a Martinem Kukučkou. Oba přístupy by měla spojit, ačkoli navazuje spíše na Heřmanův styl.
Tvůrčí tandem svůj um v režii českých klasik prokázal již činoherní adaptací Kytice, aktuálně nejúspěšnější hrou v Národním divadle, která je téměř stále vyprodaná.
Rusalka vypráví o lesní víle, která je kvůli lásce k člověku ochotná vzdát se všeho včetně své nadpřirozenosti. Její příběh se však režiséři rozhodli pojmout jako mýtus a zvýraznit tu rovinu, v níž se promítá archetypální jednání postav, přenášené z generace na generaci. Zároveň akcentují střet dvou světů, jež si navzájem nemohou dlouhodobě porozumět.
"V Rusalce vidíme mýtus o nejniternějších touhách, vášních a stěží překročitelných hranicích mezi člověkem a živly," říká Lukáš Trpišovský. "Zajímá nás psychologická rovina životních zkušeností. Mnoho fází děje obsahuje iniciační prvky vývoje Rusalčiny cesty. Ta prochází de facto od dětského světa přes dospívání až do dospělosti se všemi radostmi i zklamáním. Zabýváme se otázkou, co je to lidská duše, kterou Rusalka získá, jak vypadá zraněná duše a co jí pomůže," nastiňuje Trpišovský.
Podle něj se inscenací prolíná téma zrcadlení - nejen jako připomínka vodní hladiny, ale také v jakémsi hlubším slova smyslu. "Rusalka nahlíží samu sebe v osudu Ježibaby, která kdysi také pravděpodobně šla za hlasem svého srdce, zamilovala se a zklamala se. Stejně jako v postavě Cizí kněžny, která už si s muži pouze cynicky pohrává," objasňuje Trpišovský, podle nějž tvůrci nechtěli pouze ilustrovat pohádkový příběh.
Zvolená cesta může připomenout slavnou inscenaci Roberta Carsena z pařížské Opéra Bastille, která s motivem zrcadlení v roce 2002 pracovala poměrně výrazně. Trpišovský se Carsenem přímo neinspiroval, vychází však ze stejného bodu: dění v Evropě na přelomu 19. a 20. století, kdy starým kontinentem začíná rezonovat psychoanalýza, Sigmund Freud vydává knihu Výklad snů a pozornost se obecně obrací k podvědomí člověka a hlubšímu smyslu archetypů či pohádek.
S novou inscenací Rusalky se do Národního divadla po 12 letech vrací osmačtyřicetiletý Tomáš Netopil, jeden z nejvyhledávanějších českých dirigentů na domácí i mezinárodní scéně. "Je vždy nelehký úkol znovu se ponořit do notoricky známé partitury a hledat pravost a čistotu Dvořákova hudebního zápisu," říká. "Připadám si jako archeolog, který s opatrností a pečlivostí odfoukává písek a prach, aby se mu na konci zjevila krása předmětu, dlouho pod nánosem zeminy ukrytá. Barevnost celé partitury je mimořádná. Neznám v celé hudební historii jinou operu, která by svou bohatou symfonickou strukturou tak úzce propojovala a podporovala pěveckou a divadelní složku celého příběhu," dodává.
Netopilův vklad režiséři oceňují. "Byl jsem až překvapen, kolik impresivních momentů vlastně dokázal z partitury dostat. Je vidět, že Antonín Dvořák skutečně musel vědět, co se děje ve světě, že v té době už pracuje Claude Debussy či Maurice Ravel," říká Trpišovský s tím, že v Rusalce lze nalézt právě ozvuky impresionismu.
Špičkové hudební nastudování slibují jména sólistů. Hlavní role se ujme sopranistka Kateřina Kněžíková v alternaci s Alžbětou Poláčkovou. Obě jsou pro postavu Rusalky hlasově dobře disponované jak v lyrických, tak i dramatičtějších, vypjatých polohách. Ostatně obě už ji úspěšně nastudovaly - Kněžíková v Ostravě, Poláčková na točně v Českém Krumlově, obě také působily v předchozích nastudováních Národního divadla.
"Nová inscenace režisérského dua Skutr se zařadí do plejády jejich typické tvorby, kterou obdivuji a cítím se v ní velice svobodně. Ukáže nám svět nesmlouvavý, krutý až absurdní, ale také hluboký, pravdivý a ve své podstatě povznášející," věří Kněžíková.
Rusalku vnímá především jako dívku, která dojde k poznání a rozhodnutí se poprat se svým osudem, jak nejlépe dokáže. "Nenahlížím na ni jako na pohádkovou postavu, ale jako na bytost, jež se v životě setkává se vzestupy a pády, které ji formují a zocelují," dodává.
Podle Alžběty Poláčkové má nová Rusalka v Národním divadle ambici být hlavně krásná. "Troufám si říct, že se to daří. A není k tomu třeba jezírka ani vrby," míní Poláčková. Ostatně ani jeden z těchto prvků na scéně z dílny Martina Chocholouška divák nenajde.
Prince, který ovšem není jen lovec a sebestředný floutek, ale muž hledající smysl života a únik z lidského světa v krásách přírody, ztvární Aleš Briscein a ukrajinský pěvec Michajlo Malafij. Ježibaby se zhostí Lucie Hilscherová v alternaci s Janou Sýkorovou, Cizí kněžny pak Kateřina Jalovcová s Ester Pavlů. Vodníka zazpívají Peter Kellner a František Zahradníček.
Rusalku, která měla světovou premiéru 31. března 1901 v Národním divadle, psal Antonín Dvořák v závěrečném období své tvorby s libretistou Jaroslavem Kvapilem. Ten se inspiroval řadou prastarých pohádkových motivů a legend, z nichž největší vliv bývá připisován Malé mořské víle od Hanse Christiana Andersena a baladám Karla Jaromíra Erbena z Kytice.
Kvapilovi a Dvořákovi se jako u mnoha klasických děl podařilo dosáhnout toho, že jejich Rusalku lze vykládat nepřeberným množstvím způsobů. Záleží vždy na tvůrcích, které z tajuplných motivů zdůrazní a jakou cestou se vydají.
