Od jejich prvního vystoupení nedávno uplynulo 30 let. Východoněmecké sexteto, jehož brutální hudba prolíná tvrdý rock, elektroniku, dekadenci a lascivitu, debutovalo 24. března 1994 v lipském klubu. Údajně přišlo kolem 15 lidí. Dnes jsou nejpopulárnějšími německy zpívajícími interprety na světě.
Zatímco z premiéry se fotografie nedochovaly, z dalších koncertů svědectví máme. Kapela hrála v černých kalhotách a do půl těla, Till Lindemann si oblékal koženou bundu s jemným kováním a cosi na způsob svářečských brýlí. Jindy na robustním těle nosil černou vestu nebo výrazné šle. Rané záznamy připomínají cosi mezi kovářskou dílnou a BDSM party, což je zkratka pro dobrovolný sexuální sadismus a masochismus. Už tehdy byl u Rammstein patrný důraz na image.
Po třech dekádách vybudovali kočovný spektákl, který těžko hledá srovnání, a sobotní koncert to opět dokazuje. Stmívající se obloha v pražských Letňanech s každou další písní zdůrazňuje kontury velkolepého pódia, které působí, jako by někdo postavil Las Vegas v německém hornickém městě.
Rammstein v Praze zahájili evropské turné dvěma koncerty, ten druhý, nedělní, je také vyprodaný. Dle odhadu pořadatelů dohromady dorazí 120 tisíc lidí.
Vzduchem je cítit síra
Muzikanti se poprvé zjeví na špici stěžejní věže pódia nazvaného Chrám hluku. Stojí v nákladním výtahu a pomalu sjíždějí dolů. Jako by se šestice bohů snášela z nebes na zem. Z předtáčky k tomu zní Hudba ke královskému ohňostroji od barokního skladatele Georga Friedricha Händela. Muzikanti drží pěsti na srdcích. Když přistanou na plošině, rozestaví se k nástrojům.
"Tady přichází slunce, starý smutek / mistr pěje: Jste připraveni?" otevírá jednašedesátiletý Till Lindemann více než dvouhodinový koncert skladbou Ramm4. Ze sloupů nesoucích zvukovou aparaturu se line hustý, černý kouř. Výhled na zapadající slunce zastírají umělé saze, vzduchem je cítit síra. Obloha nad Letňany se v sobotu zatahuje dřív než jindy.
Každý z kapely má jiný kostým, většinou jsou šité z tlusté kůže. Muzikanti vypadají jako kováři, permoníci, hospodští z jakéhosi steampunkového komiksu.
Vizáží jako vždy vybočuje vyzáblý hráč na klávesy Christian Lorenz přezdívaný Flake. Na hlavě má korunu s dlouhými paprsky, na sobě přiléhavou zlatou kombinézu. Vypadá jako aztécký bůh slunce na směně v černouhelném dolu. Zhruba polovinu koncertu tráví na chodících pásech přistavených k různým nástrojům.
V hudbě Rammstein hrají prim hutné, zkreslené kytary a dunivé bicí, klávesy a syntezátory spíš dotváří barvu, respektive odkazují k tradici sestav jako Kraftwerk nebo Deutsch-Amerikanische Freundschaft, díky nimž členové Rammstein v 80. letech minulého století propadli hudbě.
Christian Lorenz v jeden moment mihotá prsty nad klaviaturou, ale nedotýká se jí. Očividně zdůrazňuje, že nemá co hrát. Scénku snímají kamery. Následně se na pódiu objeví obří tavící kotel, Lorenz do něj nesměle vleze a Lindemann pod ním "zatopí" obřím plamenometem.
Celé to trvá několik minut, kapela pořád hraje. Když je dotaveno, Lindemann do ruky bere mikrofon ve tvaru obřího řeznického nože a dokončuje píseň. Jde o klasickou scénku z repertoáru kapely.
Mezi další patří obří kovový kočárek, jehož vnitřek vzplane ke konci písně Puppe, tedy Panenka. Během kompozice Pussy o sexuálním turismu si Lindemann stoupá za masivní dělo, kanón drží u pasu a za zpěvu veršů "jedu sám do ciziny" nebo "v Německu si nemůžu vrznout" zkrápí první řady hustou, bílou pěnou.
To vše už Praha viděla na stejném místě předloni. Kapela, respektive produkční tým, nicméně od té doby výrazně zapracoval na zvuku. V rozsáhlém areálu je mezi kytarami jasně slyšet Lindemannův baryton, klávesové melodie nebo orientálně laděné sbory z předtáček.
Rammstein si uvědomují, že kvůli jazykové bariéře se zahraniční publikum hůře ponoří do textů. Velkolepou show, často na hraně industriálního cirkusu, se snaží vnést do písní příběh či drama. A to se daří.
Radostná totalita
Jednu skladbu uvádí předtočený zvuk pochodujících vojáků, zatímco se z pódia i sloupů kolem spouští rudé prapory s ostře řezaným, černým logem Rammstein. Stačil by kolem něj bílý kruh a podobnost s vlajkou třetí říše by byla téměř dokonalá.
Jenže do plápolajících zástav zazní Links 2-3-4, v nichž Lindemann zpívá, že jeho srdce tluče nalevo. Navzdory občasným obviněním z propagace nacismu kapela vzešla z prostředí berlínských squatů, které se proti jakýmkoliv formám neonacismu ostře vymezovalo. Samozřejmě že Rammstein také chtějí šokovat. Zároveň ale navazují na tradici německých umělců, kteří se vyrovnávají s moderní historií země.
Totalitní vsuvka patří k nejpůsobivějším momentům více než dvouhodinového spektáklu. Pyrotechnika i ohně v tu chvíli dostávají mrazivý podtón stejně jako pohled na desítky tisíc lidí fascinovaně vzhlížejících k pódiu. Přestože je hudba Rammstein plná sexu, smrtí a perverzních obrazů, 60 tisíc návštěvníků v Letňanech se dobře baví.
Už před začátkem show zaplněnými ochozy ze stranu na stranu projela takzvaná mexická vlna. V letňanském areálu nejde o běžný úkaz, v sobotu ale zapadá do života Prahy. Hlavní město paralelně s koncertem Rammstein hostí také mistrovství světa v ledním hokeji a fotbalové derby Sparty se Slavií. Jen v Letňanech po osmé hodině funguje jiný, realitě vzdálený svět.
Přípitek reality
Rammstein údernými kytarovými riffy, valivými a často primitivními rytmy i údernými slogany v němčině fascinují davy. Akademiky zase zaujali citacemi literatury a filosofických děl či promyšlenými obrazy mířícími na základní pudy.
Valivý hlomoz hutných kytar kapela ředí intermezzy. První přichází v podobě houseového remixu skladby Deutschland. Hraje ho DJ z hlavní věže pódia, někteří fanoušci chvíli využívají ke koupi nápojů. Přesto jde o příjemnou změnu atmosféry.
Asi o hodinu později se areálem rozhostí dlouhé ticho, s diváky komunikuje jen informační tabule. Tady naopak nálada dost padá. Po pár minutách se kapela noří z platformy předsazené daleko od pódia. Uctívaní muzikanti už podruhé sestupují blíž k lidem.
Rammstein se bez nástrojů staví k mikrofonům, hudební doprovod v tu chvíli tvoří klavírní duo Abélard, jež show předskakovalo. Zní komorní, ale spíš chrámová verze písně Engel.
Po jejím konci kapela nasedá do nafukovacích člunů a na rukou davu se nechává odnést zpět k hlavnímu pódiu. Tam si všichni připíjejí šampaňským, bubeník Christoph "Doom" Schneider právě v Praze oslavil 58. narozeniny. Jde o zvláštní kontrast i důkaz toho, co všechno si Rammstein mohou dovolit. Uprostřed pompézní scény schopné chrlit ohňostroje za miliony korun si parta šesti kamarádů v tichosti připíjí. Když Chrám hluku na chvíli prostě vypnou, člověku dojde, že se sestava od založení nezměnila.
Setlist z prvního koncertu z roku 1994 se nedochoval, velmi pravděpodobně ale už tehdy zněly i některé kusy, které tuto sobotu rozduněly půlku Prahy. Například eponymní Rammstein, jíž kapela začíná přídavkový blok. "Ramm! Stein! / Člověk hoří / Ramm! Stein! / Ve vzduchu je cítit maso / Ramm! Stein! / Dítě umírá / Ramm! Stein! / Slunce svítí". Nad Letňany v tu chvíli už slunce nesvítí. To se jen reflektory z Chrámu hluku unaveně opírají do oparu z vybuchlé pyrotechniky, zatímco se desítky tisíc spokojených fanoušků linou k metru.
