Brakobraní - V minulých dílech jsme si povídali o military a akční fantastice. A to především o té české. Takže je na čase pohlédnout i za hranice (byť ne výhradně). A to k hrdinské fantasy, bez níž by tu u nás asi žádní akční hrdinové neběhali. Nebo ne tak lehce.
Praotcem hrdinské fantasy je Robert E. Howard. Americký autor pulpové éry, přímý svědek definitivního zániku Divokého západu a mýtu rytířského pistolníka (sám dokonce skvělé westerny psal, mrkněte na knihu Z Divokého západu), který nikdy docela nezapadl do moderní civilizace. Takže není divu, že jeho nejslavnější postavou je barbar Conan – rváč, zloděj, generál a nakonec i král.
Conan vždy vítězný
Conan. Snad ho znáte i z filmu Johna Miliuse, snad ho neznáte z filmu Marcuse Nispela. Muž velkých smutků i velké radosti, vysmívající se civilizované slabosti, prolhanosti a změkčilosti a nikdy neporušující svůj kodex cti.
A pozor, není hloupý, i když není z Prahy! Je to inteligentní divoch, plynule hovořící mnoha jazyky, schopný strategického i taktického plánování, jako král se obklopující schopnými lidmi (trochu jako Habsburci, jen bez toho pysku a slabé konstituce, chtělo by se potměšile podotknout). Jeho dobrodružství jsou brak, jistě. Seká se tam hlav víc než na Staromáku, napnuté svaly jsou silnější železa i monstrózních šelem, nemluvě o černokněžnících mumlajících perverzní zaklínadla z knih vázaných v lidské kůži...
Jenže ten brak se tak nějak prodává pořád znovu a znovu jářku víc jak osmdesát let. Takže na něm asi něco bude, že? A ono je. Předně je to velmi barvité (do češtiny kongeniálně převedené Janem Kantůrkem). Pak je to v tom nejlepším slova smyslu archetypální. A samozřejmě romantické. Conan je prostě svobodný, nespoutaný. A je to sakra individualita.
Howard se díky Conanovi i přes svou brzkou smrt (ve třiceti letech spáchal sebevraždu) zapsal do dějin literatury. Pro hrdinskou fantasy, nebo chcete-li pro žánr meč a magie, je tím, čím Raymond Chandler pro detektivku, a na jeho práci dodnes navazují další a další generace autorů. Jednak přímo pokračují v conanovkách (nejprve dopracováváním Howardových nedokončených povídek, posléze novými příběhy) a jednak zkouší vlastní přístupy k hrdinství čelícímu magii a přesile...
Howard sám měl pochopitelně v šuplíku víc než Conana. Vyzkoušel celou řadu hrdinů – od anglického puritána Solomona Kanea, s nímž byste rozhodně neměli jezdit do Afriky (pokud tedy nechcete bojovat proti šamanům, démonům, zrůdám a pašerákům), přes Conanova předchůdce Kulla (žil v Atlantidě a stejně jako Conan měl pech na čaroděje) po Bran Mak Morna.
Howard byl nadšenec do historie a v jeho fantazii jsou dějiny lidské civilizace mnohem delší – a barvitější. Atlantida, Lemurie, Hyborská království... různé časy, různí hrdinové, stejné přesvědčení o degenerativních účincích civilizace na člověka. A také přesvědčení, že nakonec všechno stejně padne.
U toho není od věci se zastavit. Howard byl nadšenec do historie a v jeho fantazii jsou dějiny lidské civilizace mnohem delší – a barvitější. Atlantida, Lemurie, Hyborská království... různé časy, různí hrdinové, stejné přesvědčení o degenerativních účincích civilizace na člověka. A také přesvědčení, že nakonec všechno stejně padne. Howard je v podstatě dost depresivní čtení... a vrcholu dosahuje v příbězích posledního piktského krále.
Howardovi Piktové samozřejmě nejsou ti, co znáte ze školy. Je to národ, na který narazíte ve všech epochách Howardovy historie Země. A pořád to s nimi jde z kopce.
V příbězích zasazených do dob římské říše jsou už jen sotva něčím víc než zvířaty. S výjimkou Brana. Ten si zachoval čistotu krve a intelektu. A nečelí jen legiím, ale především vědomí, že s ním definitivně zanikne i jeho národ. Povídky s ním jsou temné, kruté a bezvýchodné. Mnohdy víc horor než fantasy. Ale vedle Conana je to prostě nejlepší Howard.
Báječní i nebáječní muži s meči aneb od Elaka po Elrika
Souběžně s Howardem (a vlastně i před ním) vznikaly i jiné cykly – především v časopisech, jako byl Weird Tales. Ale u nás z nich nic moc nevyšlo.
Musíme vzít zavděk až útlou knížečkou Elak z Atlantidy, v níž narazíme na hrdinskou fantasy Henryho Kuttnera. Tento pán chrlil ohromné množství povídek, kolega Lipčík by z něj měl radost. A všech možných žánrů (u nás vyšlo hned několik výborů, včetně cyklu povídek o vynálezci, který vynalézá výhradně v opilosti a za střízliva pracně zjišťuje, co vlastně spískal tentokrát – Roboti nemají ocas).
V Elakovi propojil conanovské příběhy s Lovecraftem. Což není nic zvláštního. Už Howard si od Lovecrafta, s nímž se znal, půjčoval a pomáhal mu budovat mýtus Cthulhu. A Kuttner také. V Elakovi zašel ovšem nejdál. Ryze lovecraftovským jazykem sepsal ryze howardovská dobrodružství a výsledek je malá žánrová lahůdka...
Další podivuhodný posun žánru nabídl Fritz Leiber (mimochodem autor termínu meč a magie) ve své sérii příběhů o podivuhodné dvojici Fafhrd a Šedý Myšilov. Ptáte se, čím obohatil hrdinskou fantasy? Humorem.
Není to žádná groteska, ale jeho povídky prostě srší vtipem a drobnými hříčkami. Ne nadarmo se právě téhle dvojce dostalo té pochybné cti být jako první zparodována ve slavné Zeměploše Terryho Pratchetta. U nás z jejich sebraných příběhů vyšly tři svazky. První z nich vás o genialitě celého cyklu nepřesvědčí, druhý vás nadchne a po třetím budete nadávat na každého parchanta, co to po první knize vzdal a přispěl tak k tomu, že nakladatel projekt stopl.
No a na Leibera přirozeně navázal Michael Moorcock. Což byl (a ještě je) Brit, prosím pěkně. A všichni víme, co Britové v populární kultuře dělají – převracejí vše naruby, vysmívají se a nadto ukazují, že vše jde dělat ještě lépe... Jeho cykly, jako třeba Elrik z Melniboné nebo trilogie Vládci mečů, ukazují, že Conana a spol. nenáviděl. Jeho hrdinové jsou občas psychopati, občas feťáci (ano, může za to ten meč požírající duše, ale to je detail) nebo se pohybují ve světě, kde vesmír na lidi a jejich morálku, dobro a zlo, zvysoka kašle.
Dodnes si pamatuji šok, když Vládci mečů skončili tím, že hrdinové osvobodí mocného boha, který jim má pomoct porazit síly Zla... Což on udělá. Ale jako bonus zabije i boha dobra. Proč? Protože je to všechno stejná pakáž, zkuste to, chlapci, jednou taky sami... Říkal jsem vám, že Moorcock byl anarchista? A že o Tolkienovi mluvil jako o klerofašistovi? Ne? Ale nepřekvapil jsem vás, že?
Jeho příběhy jsou plné sarkasmu a ironie. V cyklu Kouzelná hůlka se setkáme s impériem zla Granbretanem – ano, s Velkou Británií budoucnosti, kde vojáci nosí masky zvířat a lidé věří v bohy, v nichž poznáte zkomoleniny Churchilla, ale i členů Beatles. A nadto je Moorcock akční, nápaditý a monstrózní – létající města, zaniklé civilizace, krvavé rituály, moc chaosu... Psal v šedesátých letech (a dál), ale hippies by z něj radost neměli.
Gemmellova nová tvář hrdinské fantasy
Moorcock Američanům na hrdinskou fantasy nejen, ehm... whisky a tak... On jim ji i ukradl. Takže nejvýraznější autoři posledních desetiletí jsou opět z ostrovů. Jako David Gemmell. Před pár lety bohužel podlehl rakovině, ale jeho dílo... ano, je to klišé, ale žije dál. Uvedl se románem Legenda. A hned bylo jasné, co ho bude zajímat.
Škrtl podvratnost, škrtl naivitu. Své poselství postavil na víře, že za něco je třeba skutečně bojovat – nemusí se vyhrát, ale nesmí se to prostě vzdát. Co se motivů týče, logicky škrtl čaroděje a ohrožení světa a velkou kosmologii. Místo toho stavěl na hrstce hrdinů čelících přesile, na spáse duše (například v knize Tulák je poslední nadějí Drenajského království nájemný vrah) a sebeobětování. A o všem vyprávěl prostě a jednoduše. Nic nekomplikoval...
… a přesto dokázal stvořit živé postavy a ještě živější dilemata. Už v Legendě vycenil zuby. Slavný hrdina Druss v ní opouští své horské útočiště, aby vybojoval poslední bitvu svého života – a cestou narazí na vojáky, kteří si dovolují na nevinné. Jednoho vojáka zabije a čtenář pak zjistí, že zabitý, v podstatě zdivočelý pes se kdysi dal k armádě, protože chtěl být jako Druss; chránit nevinné, bojovat proti zlu... ale nezvládl to.
Že se o něčem nepíše ve složitých souvětích a blankversem, ještě neznamená, že nevznikne komplexní obraz nějakého problému. Gemmella zajímala hranice, kdy se z lidí stávají zvířata, kdy povolí uzdu svým běsům... a kdy naleznou sílu k poslednímu pokusu být dobrými.
Jinými slovy - že se o něčem nepíše ve složitých souvětích a blankversem, ještě neznamená, že nevznikne komplexní obraz nějakého problému. Gemmella zajímala hranice, kdy se z lidí stávají zvířata, kdy povolí uzdu svým běsům... a kdy naleznou sílu k poslednímu pokusu být dobrými. Je zajímavé, že v posledních knihách byl čím dál skeptičtější a jeho postavy už nebyly ani šedé. V nejlepším měly bílé flíčky. A nositeli ideálů se stávaly spíše příběhy, které jejich činy inspirovaly...
Mimochodem, David Gemmell u nás vyšel skoro komplet v jednotné úpravě, se kterou začalo nakladatelství Návrat a pokračovalo v ní nakladatelství Perseus. Pokud uvidíte, hlavně v Ostravě, dospělé muže, jak pláčí nad fialovorůžovou broží, tak to čtou zrovna nějakou gemmellovku, kde některá z postav právě hrdinsky, a často nepěkně zemřela...
Po upřímném volání po hrdinství přišla zase trocha té britské podvratnosti. Joe Abercrombie. Jeden z nejlepších stylistů současné fantasy (to neříkám já, to je názor poměrně velké řady lidí) se uvedl trilogií První zákon. Což je v podstatě parodie na tolkienovskou fantasy, ale tak sofistikovaná, že to pozná málokdo. Ale od toho jsem tu já, abych vám to řekl. Pamatujete si na pána Denethora z Pána prstenů? Tak si představte, že by to nebyl paranoik...
První zákon tak nabízí „skoroGandalfa“, který je tak trochu genocidou posedlý maniak, následníka trůnu, kterého může kdokoliv vydírat, a v neposlední řadě barbara Logena, který si sem odskočil z hrdinských příběhů. Jenže... je to berserk. A s každým jeho prohlášením „Je třeba být realista“ jen zvedáte obočí výš a výš, co všechno ten sympaťák, s poetickou přezdívkou Krvavá devítka, vyvádí. Muži, ženy, děti... kosí všechny. A je to zábava.
Nikdo, ale opravdu nikdo neumí popsat třeba podříznutí dítěte nebo mučení zajatců vtipněji než Abercrombie. A pozor – není to laciný cynismus a krveporno. Ve výsledku vám ten úsměv mrzne na rtech a tenhle fantasy autor vám servíruje svou obdobu Nahých mrtvých, Sbohem armádo! nebo Hlavy XXII. Doporučuju jeho Hrdiny – knihu o tři dny trvající bitvě, v níž se nic nevyřeší, jen spousta lidí zbytečně umře. Je to jedna z nejlegračnějších a zároveň nejděsivějších knih, jaké (nejen) ve fantasy najdete.
Jo a perlička – Abercrombie si teď střihl trilogii knih pro mládež. Myslím, že to bude pro ty mladé hlavičky makovičky obohacující četba...
Pokud ale teskníte po starých dobrých časech, tak se podívejte po knihách Williama Kinga. Můžete zkusit jeho příběhy ze světa Warhammeru, ale pro naše potřeby jsou dokonalé útlé knížečky z jeho nového cyklu o válečníkovi Kormakovi. Zatím vyšly tři – Zloděj těl, Vykradač hrobek a Snovačka stínů. Není to dlouhé, na nic si to nehraje, je to úsečné, pořád se něco děje... a v dialozích doslova cítíte suchý černý humor britské školy. Velmi odpočinková záležitost.
Domácí stopa od Conana přes Kena Wooda po Ilju Muromce
K nám se celá tahle legrace, v čele s Conanem, dostala v osmdesátých letech. Jednak začal Conan takřka pokoutně vycházet díky péči Klubu Julese Verna a jednak o něm básnil Ondřej Neff na různých setkáních fanoušků. Takže hned po revoluci vyšla pěkná řádka českých conanovek – a pořád se objevují další. Jen je dnes nepíšou autoři kalibru Leonarda Medka (skvělá Studna ghůlů a výborné Meče zrady) či Juraje Červenáka. Objevilo se i pár parodií. Jiří Pavlovský vystavil Conana krizi středního věku (Conan maniodepresivní) a v Ikarii kdysi vyšla povídka s kouzelným názvem Conan nepřemnožitelný.
Ale objevil se i Ken Wood Jiřího Walkera Procházky. Což je conanovka napsaná bez četby Conana, ale po poslechu přednášky Ondřeje Neffa, jak taková conanovka vypadá. Zní to absurdně? Ale výsledek je parádní. I když připomíná spíš ulítlou a sarkastickou britskou školu. Ken Wood nejprve vyšel v obnovených rodokapsech, později i knižně a už pár let se čeká na třetí román...
Doufám, že tohle JWP čte a stydí se. Ale asi ne, je čerstvě ženatý, takže je obrněn štěstím, a píše si se ženou, taktéž spisovatelkou Klárou Smolíkovou, detektivku. Čemuž říkám dilema: tu detektivku chci a těším se na ni. Ale zároveň je mi jasné, co bude její úspěch znamenat pro Kena Wooda. Ale co. Ken Wood bude i tak legendou mého dětství a brzo bude i v audiopodobě. Tak aspoň tak.
Svérázné pocty se u nás dostalo i Gemmellovi. V románu Stezky krve jej přesadila do pseudoslovanského prostředí talentovaná autorka Ivana Kuglerová. Ta má na kontě i několik povídek, jeden conanovský román a sbírku básní. Křehká to žena, ale právě Stezky mě z jejího díla baví nejvíc. A myslím, že v tom nejsem sám.
Mistrem nad jiné je v žánru již zmíněný Juraj Červenák. Momentálně se zaprodal velkým nakladatelstvím a píše historické detektivky (velmi, ehm, šťavnaté) a v podstatě historické romány z dob války s Turkem (ještě šťavnatější), ale jak už bylo řečeno, psal i conanovky. A pak psal o černokněžníkovi Roganovi, co se proháněl střední Evropou někdy v raném středověku (nedávno se k němu vrátil v krvavé řeži Zlato Arkony, kde vám vysvětlí, jak je to s rekreací na Rujáně).
Ale střihl si i příběh Bivoje, co klátil Čechovovy tři sestry, tedy... pardon, Krokovy dcery... i kančí monstrum. A jedním z vrcholů jeho tvorby je trilogie Bohatýr. Jejím hrdinou je Ilja Muromec a netřeba být sofistikovaní a umírnění: je to nářez. O to větší, že Ilja se objevil i v několika povídkách a jedna z nich se dočkala publikace v obnoveném kultovním magazínu Weird Tales. Gratulujeme.
Filmová sběř hrdinská
Oproti tolkienovské fantasy se ta hrdinská dostala poměrně často i do filmu. Ponechme stranou všechny sandálovky o Herkulovi a podobných borcích. Pojďme na howardovské filmy.
V prvé řadě tu máme Barbara Conana. Arnold Schwarzenegger ve své nejlepší roli (opravdu tu hraje, sice fyzicky, ale hraje!), geniální hudba Basila Poledourise a nezapomenutelný kult soudce Thulsy, který dokazuje, že hippies jsou zlo. A rozhodně to není přístupný film. Volné pokračování je nudná pohádka, laciný spin off Rudá Sonja (postava, která měla vlastní komiksy i knihy, mimochodem) je perverzně špatná a směšná.
Ale mělo být i hůř. V devadesátých letech se někdo zbláznil a natočil Kulla Dobyvatele, kde hlavní roli svěřili Kevinu Sorbovi. Ano, tomu. Věta „Opravdu bojuje jako barbar“ je při pohledu na Kevíka a jeho zmatené hledání fotogenické pózy z humorů nejčernějších.
To raději upřímná béčka typu Planeta Krull (není to podle Howarda, ale zábava je to velká). Nebo béčková variace na Conana nazvaná Král škorpión. V hlavní roli The Rock, než se lidé naučili jeho občanské jméno, naolejované prsní svaly, pouštní scenérie za pár babek a příjemně brutální akce a nadhled. Což neměl poslední filmový Barbar Conan s tváří Jasona Momoy.
Brakobraní
V letním seriálu Brakobraní se budeme věnovat literatuře více pokleslé než obvykle i filmům, o něž by "pravý intelektuál" nezavadil ani koutkem oka. Chceme potěšit ale všechny milovníky hororů, thrillerů, komiksů a dalších vyloženě odpočinkových úletů, které se hodí mít přibalené do cestovní brašny, ať už vyrážíte na prázdniny kamkoliv. Seriál budou v týdenních intervalech připravovat Roman Lipčík a Boris Hokr.
Je to zvláštní, ale zdejší filmový Conan vypadá jak chcípák, kterému by khal Drogo z televizní Hry o trůny ukousl hlavu ke snídani. Nebo by ho zaškrtil koňskými střevy. Nebo ho prostě ubil k smrti. Zvláštní je to proto, že i Droga hraje Momoa. Takže ano, podělal to scénář a režisér. Snad si fanoušci zlepší náladu u chystaného návratu Arnolda Schwarzeneggera.
Do té doby tu máte lahůdku z britských ostrovů, jak jinak. Solomon Kane s výborným Jamesem Purefoyem v hlavní roli (vedle geniálního ztvárnění Marca Antonia v seriálu Řím ten chlap neměl lepší roli a už nikdy mít nebude). S předlohou to moc společného nemá, tedy dějově, ale atmosféra je Howard jak vyšitá. Krev, bláto, démoni živící se lidským masem a hrdina ochotně platící vlastní duší, jen když nakope záporákovi zadek.
Výsledek? Perfektní film, který na sebe nikdy nevydělal... Takže neplačte, můžete si za to sami, že se točí jen čajíčky jako Zlatý kompas nebo Hunger Games. Ještě že máme pořád ty knihy, že?
